Vyhynutí drvoštěpů. Nejkurióznější právní normou roku je „dřevorubecké“ nařízení vlády

Na své si v roce 2017 přišli také prasničky, lesní cesty, dělohy, cizinci, zastupitelé a opilci.

Češi mají k drvoštěpům ambivalentní vztah. Jeden nechal v lese děti napospas Ježibabě, zatímco ten druhý vyléčil pomocí slunce a krajíce tlustě mazaného tvarohem „princeznu solimánskou“. Časy se však mění a dnešní dřevorubce bychom měli především litovat: strom na ně sice asi nespadne, ovšem už dávno přestali být svéprávnými bytostmi.

Vědu z kácení stromů udělal již Špidlův kabinet, ovšem loňské vládní nařízení „o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru“ jde ještě mnohem dál. Žádný dřevorubec už například nesmí kácet stromy „osamoceně“, a tudíž ho musí každou půlhodinku někdo zkontrolovat. Zaměstnavatel musí navíc – nejspíš telepaticky – zajistit, aby dřevorubec „při kácení stromu zohlednil druh dřeviny, průměr a výšku kmene, stáří a zdravotní stav stromu i tvar koruny a stanovil směr kácení“.

Triviální není ani svážení dříví. Ještě před jeho započetím je například nutné – samozřejmě kromě dalších ptákovin – zajistit, aby „v kabině mechanizačního prostředku nebylo volně položené nářadí“.

Chybí už snad jen lidové moudro o tom, že si člověk nemá podříznout větev, na které sedí. I když – ono tam vlastně je. Pokud chce dřevorubec cosi „upižlat“ ručním nářadím v koruně stromu, musí ho jiný zaměstnanec jistit a oba si musejí dopředu „stanovit pravidla komunikace“. Vypadat by to mohlo zhruba takhle: hele, vole, Karle, až zařvu, že padám, tak padám.

A pokud by byl onen dřevorubec tak nerozumný, že by chtěl ve výšce použít řetězovou pilu – neboli, jak zní definice, „přenosné nářadí s motorem, jehož řezným nástrojem je nekonečný pilový řetěz vedený ve vodicí liště, obsluhované jedním zaměstnancem, včetně používaných adaptérů“ – musel by stát nikoli na stromě, ale na pracovní plošině. Ovšem bez „lejstra“ by ho na ni stejně nepustili: práce s motorovkou ve výškách je totiž dle dotyčného nařízení možná až poté, co zaměstnavatel zajistí „zpracování místního provozního bezpečnostního předpisu.“ Dokonalé.

Soudci bývají zpravidla rozumnější než lidé píšící podobné zhůvěřilosti. Nejvyšší soud také například před časem uznal, že zařvání políra na stavbě „Kurva, nelezte mi tam na ty světlíky, můžete sletět!“ je plnohodnotným pokynem k bezpečnosti práce a nešťastník, který o vteřinku později do světlíku opravdu sletěl, si za svá zranění může sám. Ovšem chybějící dřevorubecké lejstro už neokecá nikdo.

Nenápadná normotvorba

Pozornost si zaslouží i protikuřácký zákon. Také jeho plnění vyžaduje jisté nadpřirozené schopnosti, když hospodským zakazuje „prodávat nebo podávat alkoholický nápoj osobě, o níž lze důvodně předpokládat, že alkoholický nápoj vzápětí požije a následně bude vykonávat činnost, při níž by vzhledem k předchozímu požití alkoholického nápoje mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek“.

Protikuřácký zákon je však natolik „hoch“ normotvorba, že se jím dál zabývat nebudeme a podíváme se raději na jiné, sice nenápadnější, ale často o to pozoruhodnější, zbytečnější či prostě jen zábavnější zákony, ministerské vyhlášky a vládní nařízení. A že jich loni nebylo zrovna málo. Sbírka zákonů měla rovných 476 položek, což je o něco více než předloni (466), o hodně více než roku 2015 (408) či 2014 (368) a navlas stejně jako roku 2013, kdy Rusnokova úřednická vláda střídala Nečasovu. Následující výčet berte prosím jako ne úplně vážně míněný popis toho, čím se loni zabývali naši úředníci a politikové.

MééTúú

Začneme zostra. Zvláštní cenu za posilování role žen ve společnosti si po právu odnáší ministerstvo zdravotnictví, a to za vyhlášku „o podrobnostech rozsahu a obsahu povinně uváděných dat do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů“. Díky ní může nyní každý člověk ještě za života zabránit tomu, aby mu doktoři - až se jeho čas naplní - uflkli nejen srdce, plíce, játra, ledviny, slinivku, tenké střevo, ale nově také dělohu. Dámám gratulujeme, jejich těla budou vypadat skvěle i po smrti. Naopak se zjednodušily kastrace. Dotyčnou oblíbenou operaci bude nyní možno provádět už od jedenadvaceti, a nikoli až od pětadvaceti let a na výslovnou žádost ji bude moci absolvovat i ten, kdo dosud žádný sexuální zločin nespáchal, ale bojí se, že by mohl.

NekroKarla

Když už jsme u podobných morbidních témat, nezbývá než vzpomenout na skvělý výkon exministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové, které se díky veřejnému polehávání v rakvi podařilo prosadit zákon o pohřebnictví a dvě další doprovodné normy. Definovala přitom pohřbení, exhumaci i mrtvolu, zakázala „havranům“ odstraňovat z „lidského těla nesnímatelné náhrady“ (čti zlaté zuby - pozn. red.) a obce zavázala, aby i toho nejchudšího z chudých nechaly důstojně omýt, ostříhat, oholit a nakonec pohřbít do „nepapírové“ rakve. Díky!

Zvláštní cenu za hnidopišství jsme se letos rozhodli udělit ministerstvu průmyslu za novelu vyhlášky o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, v rámci které vložilo od nepaměti se v ní vyskytující slovo - vzducholodě - do uvozovek. Asi už české vzduchoplavectví není, co bývalo, nebo se mu máme rovnou začít smát.

Kdy zapustit prasničku?

„Evropa“ si také - z bůhvíjakého důvodu - vyžádala soupis pěti „odvětví zaměstnání, která zahrnují činnosti závislé na ročním období“, a ministerstvo zemědělství nařídilo vybavit všechny psí, kočičí a fretčí pasy dalšími 27 pečeticími fóliemi, takže z nových pasů nebudou jeleni jen psi, kočky a fretky, ale rovněž lidé. Zabodovala též vláda, a to novelou nařízení „o podmínkách poskytování dotací na opatření dobré životní podmínky zvířat“, ve kterém stanovila, že „stáří prasničky se počítá ode dne následujícího po dni narození“. Opravdu netušíme, komu to nebylo jasné, ovšem zjevně v tom hrály roli peníze, protože na dotace má nárok jen ten, kdo „provádí první zapuštění (oplodnění - pozn. red.) prasniček nejdříve ve věku 230 dnů“.

Česko - opilců ráj

Neuleví se jen nezletilým prasničkám, ale také pijákům a jejich ošetřovatelům. Ministerstvo zdravotnictví se totiž rozhodlo zavést na záchytkách štábní kulturu. Bylo důkladné. Pořádná záchytka má mít nově všechno od pokoje pro pacienty (s omyvatelnými stěnami do výše 180 centimetrů) přes samostatné WC, koupelnu a šatnu až po vyšetřovnu a izolaci. Sestry jistě ocení samostatnou sesternu, zřízenci a lékaři slib vyšetřovny povinně vybavené nábytkem a všichni dohromady počítač a výlevku na zvratky.

007

Zkrátka nepřišli pochopitelně ani úředníci. Kromě zvyšování platů se - ostatně skoro jako každý rok - řešily také medaile: zcela nový systém oceňování schválila vláda ministerstvu vnitra, a vůbec poprvé se tak například rozdávaly tituly „Přívětivý úřad“. Cifršpionům z Finančního analytického úřadu (FAÚ) loni ministerstvo financí povolilo uzdu, a tak je jen logické, že jim „táta“ Andrej Babiš nechal na služební průkazy vyrazit hrdé: „Finanční zpravodajská jednotka České republiky“. Povolení zabíjet dostanou určitě napřesrok, jen škoda, že se jedna členka FAÚ, jak v září napsal deník Dnes, pokusila pomocí služebního průkazu podvodně vymámit peníze z jakési pražské směnárny.

Dar nedar

Prapodivný paragraf má v sobě ukrytý novela zákona o obcích a krajích. Jde o to, že obec (či kraj) nesmí nově členovi zastupitelstva „poskytnout v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva dar, a to ani po skončení výkonu funkce“. Má to bránit tunelování obecních rozpočtů prostřednictvím odměn, ovšem domyšleno do důsledku to neumožňuje poděkovat členovi zastupitelstva, který po 20 letech odchází do důchodu, obligátní tisícovkou a hodinkami. Jenže nic není tak černé, jak to vypadá. I když nelze věnovat dar „v souvislosti s výkonem funkce“, zákon umožňuje dát zastupitelovi „mimořádnou odměnu za splnění mimořádných nebo zvláště významných úkolů obce“. Jinak řečeno stačí třeba uvést, že mimo pracovní dobu mimořádně dobře pásl obecního kozla, a všechno je „v cajku“. Smysl dotyčných paragrafů nám jaksi uniká.

Abychom ale jen nekritizovali. Vláda v nařízení „o obsahových náplních jednotlivých živností“ konečně po letech nahradila chybně uvedený termín „účetní uzávěrka“, správným „účetní závěrka“. Chválíme!

Cestička k domovu

Již zmíněnému „drvoštěpskému nařízení“ - aspoň co se týče obsedantní touhy popsat a reglementovat život do všech detailů - zdařile sekunduje další pozoruhodné dílko z lesního prostředí: vyhláška ministerstva zemědělství „o technických požadavcích pro stavby pro plnění funkcí lesa“. O funkcích lesa se v ní naštěstí nepíše skoro nic, ovšem lesní cestu dokázala dokonale zbavit veškeré romantiky, když do detailu rozebírá, kudy a jak se má správně vést, jaký je její smysl, jak má být široká, čím musí ústit do silnice a jaký může mít maximální sklon - podélný i příčný.

Exaktní definici samotné lesní cesty si přečtete v Sedmeru definic, takže se můžeme rovnou zaměřit na otázku, co je to lesní cesta pro celoroční provoz. Překvapivě jde o lesní cestu „umožňující svým prostorovým uspořádáním a technickou vybaveností celoroční provoz“. Co je to lesní cesta pro sezonní provoz, radši vědět nechtějte.

Co je to „osobně“?

Loňským vítězem soutěže o nejlepší definici se s přehledem stal zákon o pobytu cizinců, ve kterém je osobní podání žádosti mnohomluvně definováno jako „úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon“.

Víme samozřejmě o tom, že se v Hanoji zájemci o pracovní povolení uchylují k nejrůznějším fíglům, jak obejít zlopověstný počítačový systém Visapoint - přiloží třeba tajně žádost o vízum k nějakému jinému dokumentu nebo se „vloudí“ pod nějakou záminkou na ambasádu a pak žádost mimo úřední hodiny drze položí na přepážku, popřípadě vnutí vrátné. V následném sporu jim dá Nejvyšší správní soud skoro vždy za pravdu, jenže to není omluva. Systém udělování pracovních povolení je špatný ze své podstaty a podobné legislativní látání děr je k smíchu.

Nejvíc ze všeho to připomíná legendární vyhlášku jisté obce, která se volnému pobíhání nejrůznějšího zvířectva pokusila zabránit rozšířením definice již úspěšně zakázaného psa, takže pak zněla: „Pro účely této vyhlášky se psem rozumí i kočka, prase, kůň a ocelot.“

Sedmero definic

Dále čtěte:

Podnikatele čeká v roce 2018 balíček 25 hlavních legislativních změn

Zákaz kouření a EET. Pivovary si stěžují na nižší prodej čepovaného piva