Nelezte mi do kruhu! Velký rozhovor s Tomášem Chrenkem

Vlastnit média mě neláká, politické ambice nemám. Moje hodnoty jsou totiž diametrálně odlišné od těch, které má většina obyvatel tohoto státu, vymezuje se miliardář Tomáš Chrenek. Vládce zdravotnické skupiny Agel a Třineckých železáren zažívá skvělé období. Dle žebříčku týdeníku Euro Top miliardáři je s majetkem přes 20 miliard korun šestým nejbohatším Čechem. Své převážně zdravotnicko-ocelářské impérium řídí hlavně z Koloděj. „Mám tu klid a vše, co potřebuji, ale docela hodně cestuji,“ reaguje na otázku, jestli se na „vsi“ nenudí.

Není to tak dávno, co byly Chrenka plné noviny. Před časem jste se ale stáhl do ústraní. Proč?

Je to dáno mými vnitřními postoji vůči politické situaci, ekonomickému prostředí a stavu našich médií. Velmi těžko najdete mezi redaktory relevantního partnera. V minulosti, při jiných rozpočtech a jiných vlastnících, byli redaktoři profesionálové, kteří se věnovali úzkému okruhu problémů a v nich se orientovali. Dnes je bohužel situace úplně jiná, majitelé médií zřejmě šetří, kde se dá, redaktoři se věnují skoro všemu, zdravotnictví, módním trendům, ale také otázkám, které nesouvisejí se situací v ČR. Noviny jsou plné bulváru, takže ani nevím, proč bych se měl v médiích objevovat a dávat rozhovory.

Teď je mezi miliardáři v módě pořizovat si vlastní mediální domy. To vás nikdy nelákalo?

Pokud opomeneme počátky TV Barrandov, tak jsem nikdy žádné médium nevlastnil. Média jsou specifickou a vyhraněnou oblastí, já se snažím spíše investovat do věcí, kterým rozumím po odborné stránce. Stejně tak si myslím, že snahu z posledních let - kupovat si média pro svoji mediální ochranu -, mají lidé, kteří asi předem tuší, že jim po té mediální stránce může hrozit nějaké ublížení. Já ten vnitřní pocit nemám. Vlastnit média mě neláká a nikdy nelákalo.

S úpadkem mainstreamových médií asi přímo souvisí i úpadek politiky...

Všechno je to otázka prostředí, kde politika vzniká, ve kterém se nabízí nebo následně dělá. Je velice silný vliv virtuálních médií. Třeba i kvůli schopnosti aktuálně reagovat. Pokud se něco stane, tak v elektronických médiích to je okamžitě venku, vtisku je to až den poté, kdy už zase může být všechno jinak. Jsem přesvědčen, že ve zpravodajství printová média nemají budoucnost, možná tak lifestylové týdeníky nebo měsíčníky, kde se dámy rády podívají na nejnovější svatební šaty.

Pokud se bavíme o zpravodajství, tak tam je to hodně virtuální, tím pádem i výrazně anonymní. Jak z pohledu jeho tvůrců, tak i konzumentů, hlavně diskutérů u jednotlivých článků. Tady končí slušnost, racionalita, spíš je to o exhibování. Faktem je, že pokud jsou to témata s nějakým přesahem do politiky, tak je fůra politických stran, které si platí vlastní blogery. Vyjádří se 200 lidí pod 200 různými jmény z jednoho serveru. To je dosti nerelevantní. Otázka slušnosti je upozaděná především proto, že poslední léta je tady naprostá devastace základních hodnot.

Nesouvisí z velké části devastace základních hodnot se vstupem nové vlny vlastníků do médií? Třeba Andreje Babiše do Mafry?

Hodnotovou devastaci vidím spíše ve velebení konzumu. Lidé chtějí stále více spotřebovávat a méně vytvářet, pohodlný život typického americko-západního prostředí je velice snadný, lákavý a lenost je lidem poměrně blízká. Pokud tohle všechno přeneseme do politiky, tak populistické, podbízivé kampaně, sliby, že třikrát rozdělíme, co jsme ještě nevytvořili, vede následně k devastaci, o které hovořím. Protože lidé si potom takové přerozdělování prostě nárokují. Amyslím, že platí jedno staré pravidlo: Pokud je něco zadarmo, tak si toho lidé neváží.

„Já přece nebudu paušálně zvedat plat o desetinu někomu, s jehož prací nejsem spokojen a chci ho vyhodit, proč bych to dělal? A zase když někdo skvěle pracuje, nezvednu mu plat o deset, ale o třicet procent…“

Bojovat proti takové devastaci by měli společenské elity, nejen intelektuální, ale i podnikatelské. Jak proti devastaci základních hodnot bojuje Tomáš Chrenek?

Tomáš Chrenek má svou vlastní strukturu hodnot, která je trošku vůči těm skomírajícím veřejným hodnotám odtažitá. Tudíž ten vnitřní impakt nějakým způsobem do toho zasahovat je omezen na ochranu mých nejbližších. To znamená rodiny, přátel, firem, ve kterých působím, tady se snažím svá hodnotová kritéria prezentovat tak, aby do mých kruhů nikdo negativně nezasahoval.

Ambice nějak ovlivňovat politický život nebo obecné hodnotové struktury v úrovni celostátní rozhodně nemám. Z toho důvodu, že moje hodnoty jsou diametrálně odlišné od těch, které má většina obyvatel tohoto státu. A taky je to statisticky předem prohraný boj. Proč se vydávat tímto směrem, kdy cíl je jasný? To je stejné, jako když se podíváme do minulosti. Hodnotové struktury, které byly vytvořeny třeba starými filozofickými školami v antice, byly zdevastovány tím samým rozkladem hodnot společnosti, která místo aby poslouchala, šla otrokářsky invazivním způsobem zcela jiným směrem. V konečném důsledku zpětná integrace cizích národů způsobila devastaci. To je jeden z příkladů, že multikulturalismus skutečně nefungoval v minulosti, a ani nevidím důvod, aby fungoval v budoucnosti.

Takže jestli to správně chápu, Tomáš Chrenek si buduje vlastní prostor uprostřed tohoto světa?

Nedotýkejte se mých kruhů - tak bych to asi ve zkratce nazval.

Jak často se někdo snaží vaše kruhy narušovat?

Když si v novinách přečtu, že firmy nad 100 milionů korun zisku budou spravedlivě separátně navíc zdaněny, tak si myslím, že to je rozhodně k zamyšlení a vysvětlení. Takový čistě populistický návrh, který nějakým způsobem rezonuje v rovině závisti a zášti. Z pohledu makroekonomického jde o totální lapsus, poněvadž v konečném důsledku na to doplatí nejvíc ti, kterým by měl něco přinést. Něco takového může navrhovat jen člověk, který ekonomice vůbec nerozumí.

Když mluvíte o multikulturalismu, netváříte se zrovna moc nadšeně...

Chci klidné a bezpečné prostředí pro život můj a mé rodiny. Multikulturalismus je velice populární nesmyslná doktrína poslední doby. Všechno, co je dáváno přes sílu nějakým mainstreamem, musí mít nějakou příčinu. Je to nepřirozené. Já absolutně nejsem proti lidem z jiných zemí, ale v žádném případě nemůžu souhlasit s nějakou německou zelenou poslankyní, která řekne, že je třeba přestěhovat vesnice ze Sýrie. Multikulturalismus s tendencí genetické obnovy naší společnosti jsou totální nesmysly.

Rozumím tomu správně, že ti, co se sem dostali, by měli naprosto striktně dodržovat pravidla této společnosti?

Řeknu k tomu příklad. Tak jak je nemožné v SAE, aby žena chodila v minisukni, tak je pro mě nemožné, aby tady chodila v burce. Když někam přijdu, tak se zeptám, jestli se mám zout nebo ne, zda si můžu zapálit na terase nebo se nekouří nikde a jestli nevadí, že mám s sebou kočku nebo psa. Když někam přicházím, mám povinnost se přizpůsobit. Považuju za naprosto scestné, že nějaká zodpovědná pseudopředsedkyně pro imigraci v Německu řekne: německá kultura neexistuje, a tudíž se nemají čemu přizpůsobovat. Myslím si, že ta doktrína je spojená i s mezinárodní politickou situací.

Nikdo není povolán vměšovat se do systému zemí, který je funkční. Americká zahraniční politika je hlavní příčinou destabilizace mnoha arabských zemí. Když Kaddáfí dokázal sjednotit 23 kmenů Libye, nebyl ani jeden uprchlík do Evropy a vládl jim způsobem, který byl typický pro tento region. Pak tam přijde partička, která to tam vystřílí, jeho popraví a vznikne chaos, ve kterém se nikdo nevyzná. A jsou tam větší zvěrstva než za Kaddáfího. Těch příkladů je mnohem víc. Arogance moci - konkrétně USA - má vždy negativní důsledky.

Vaše aktuálně nejhodnotnější aktivum je asi zdravotnická skupina Agel. Na trhu se již dlouho spekuluje o skrytých vlastnících skupiny, mimo jiné i o exministrovi vnitra Ivanu Langerovi.

Ten nikdy neměl skrytý podíl v Agelu. Stoprocentním majitelem skupiny je společnost Supernius, ve které já vlastním 87procentní podíl, zbytek moje nejbližší rodina.

Agel podniká ve zdravotnictví, státem regulovaném oboru. Jak jsou pro podnikatelský úspěch důležité vazby a dobré vztahy s politiky?

Funguje lépe bez státu než se státem. Od začátku, co se pohybuji v oboru, jsem zažil 19 ministrů zdravotnictví, což není úplně málo. Obor je u nás pojímán hodě ideologicky, především z pohledu sociální demokracie, kde ideologie a ideologické předsudky z velké míry zapříčinily aktuální stav, ve kterém se zdravotnictví nachází. Špatným stavem nemyslím podfinancování, ale nesystémovost, která spočívá v tom, že v podstatě co jiný ministr, to jiný způsob řízení. Přitom zdravotnictví je skutečně o dlouhodobém plánování. Já sám mám pravidlo, že peníze, které vydělám ocelí, investuji do zdravotnictví. Pokud bych se ale držel pravidla, že budu investovat v oboru, kde je přiměřená návratnost, třeba pět let, tak to není příklad zdravotnictví.

Multikulturalismus je velice populární nesmyslná doktrína poslední doby. Tomáš Chrenek má svou vlastní strukturu hodnot, která je trošku k těm skomírajícím veřejným hodnotám odtažitá.

Jaká je návratnost prostředků uložených do zdravotnictví?

Výnosové procento je jednociferné, návratnost je 15 let plus, hodně záleží na zásazích státu. Faktem je, že se zdravotnictví hradí z veřejných zdrojů, které jsou v konečném důsledku soukromé. Každý z nás platí zdravotní pojištění, které je u nás obligatorní, stát rozhoduje o jeho výši. Jsou zásadní rozdíly mezi pojištěnci, za které platí stát. Teď jsme se dozvěděli, jak říká pan Štěch, že živnostníci platí málo a měli by dávat víc, příjmově vyšší skupiny hradí víc, ale každý z nás platí z vlastních výdělků. Což znamená, že jde o veřejné zdroje, protože platí všichni, ale v konečném důsledku jsou ty peníze individuální. Lidé by proto měli mít kontrolu nad tím, jakým způsobem jsou vydávány. A to nemají.

Ve zdravotnickém systému jsou neúspěšné státní nemocnice, které když vykážou ztrátu, tak jim stát v plném objemu dosype potřebné peníze. Na druhé straně potom přijde předvolební doktrína programu ČSSD, která říká, že budou uvažovat o zákazu zisku privátních nemocnic. Nechápu, již teď jsou privátní nemocnice postihovány tím, že pracují v totálně nekonkurenceschopném prostředí. Nám nikdo nedorovná případnou ztrátu.

Je možné paušalizovat, kolik se z jednoho milionu korun poztrácí cestou k pacientovi ve státní a kolik v privátní nemocnici?

V každé nemocnici hodně záleží na jejím vedení. Principy vedení privátního a státního ústavu jsou zcela rozdílné. Nechci to ale stavět tak, že soukromý sektor je racionálně správně a státní iracionálně nesprávně. Znám spoustu provozovatelů privátní péče, nemusejí to být zrovna koncové nemocnice, můžou to být ambulance, malé kliniky a další, které nedělají dobré jméno soukromému zdravotnictví. Nechci paušalizovat. Pokud ve státním zařízení vím dopředu, že mi vždy přitečou peníze, tak se budu chovat jinak než v soukromém, které když nevydělá, tak skončí. A také si budu hlídat počty výkonů a pacientů. Další aspekt, proč neexistuje konkurence, je nastavení systému s VZP, která má 65 procent trhu a ostatní se jí přizpůsobí. VZP má pro jednotlivé nemocnice zastropované smlouvy, tudíž my nemůžeme v rámci konkurenčního boje usilovat o nové pacienty. Všichni, které nad uzavřený limit ošetříme, jsou naše čistá ztráta.

Hodně se mluvilo o tom, že je Agel na prodej, zájem prý měl třeba Babiš, skupina PPF...

Žádnou ze svých významných investic ani podnikatelský projekt jsem od začátku svého podnikání neprodal. Agel má před dalšími skupinami, které teď privátně začínají ve zdravotnictví, nedostižitelný náskok, prodávat jej rozhodně nikdy nebudu. Neříkám to z pýchy nebo nadřazenosti, ale protože není důvod. Strávil jsem spoustu času tím, abych nějakým způsobem nasměroval expanzi Agelu, firmu jsem si vybudoval podle svých vlastních kritérií a představ. Pro mě to není ani o penězích, ani o nabídce a poptávce.

Proč Agel opustil spoluvlastník Martin Polach? Jemu se nelíbilo směřování skupiny?

Každý jsme jinak chápali lidské hodnoty. Nemůžu si přece přikrádat z vlastní firmy, já jsem považoval dividendu za rozvojový, ne konzumní prvek. Kromě Agelu mám spoustu jiných příjmů, pro něj byl jediný.

Jaké jsou rozvojové plány Agelu?

Rozšiřování našeho podílu na trhu zdravotní péče jak v Česku, tak na Slovensku formou racionálních investic. V mnoha případech si od krajů nebo měst pronajímáme nemocnice, které jsou třeba stavebně v naprosto dezolátním stavu. Část hardwaru lze rekonstruovat. V mnoha areálech, které máme pronajaté, ale přistoupíme k přístavbě nových pavilonů.

Protože pokud máte dům, ve kterém jsou rozvody vody v olověném potrubí, je levnější postavit něco nového. Z pohledu odbornosti nás zajímá implementace nových netradičních lékařských postupů. Aktuálně řešíme ve spolupráci s izraelskou nemocnicí poměrně sofistikovanou a novou metodu léčby rakoviny prostaty s minimálním zásahem, bez chemoterapie, ozařování. Jenže v okamžiku, kdy chcete zavést něco nového, hned se ozve dodavatel stávající technologie, poněvadž by přišel o zakázky. Stavějí se k tomu skepticky pojišťovny, je to totiž něco nového a to nikdo nechce. Přitom je léčba méně náročná pro pacienta i pro systém, protože je mnohem úspornější. Chceme také investovat do lidských zdrojů.

Jak moc je zdravotnictví konkurenční obor? Všichni do něj teď chtějí investovat, počínaje Pentou a konče Babišem.

Konkurenční prostředí tady neexistuje i proto, jak už jsem říkal, že stát svým zařízením kompenzuje ztráty. Premiér řekne, že příštích pět let se každý rok zvednou paušálně platy pracovníků o deset procent - tohle s konkurenčním prostředím nemá absolutně nic společného. Já přece nebudu paušálně zvedat plat o desetinu někomu, s jehož prací nejsem spokojen a chci ho vyhodit. Proč bych to dělal? A zase když někdo skvěle pracuje, nezvednu mu plat o deset, ale o třicet procent. Souběžně s tím je tady povinné pouze zdravotní pojištění. Všude ve světě ale existuje komerční připojištění. Slyšel jsem od sociální demokracie názor, že tady u nás na to není příjmová úroveň obyvatelstva. To je, jako bychom srovnali havarijní pojištění auta, které si každý sjedná, ale nevyužije příležitost, aby havarijně pojistil svoje děti. Kolik miliard ročně lidé investují do domácích zvířat, jejich stravy, veterinární péče? Vždyť to není o tom, aby někdo platil ze svého celou zdravotní péči, jen připojištění, které se vztahuje na událost, která se stane jednou dvakrát za život. U zubaře platí každý, nikomu to nevadí a nemůže se ani připojistit.

Před dvěma třemi lety se na trhu mluvilo o tom, že se vás někdo z akcionářů snažil vystrnadit z Třineckých železáren. Jaká je aktuální situace?

To jsou nadnesené zprávy těch rádoby potenciálních kupujících. Akcionářská struktura je neměnná, poměrně dlouhou dobu, pokud se bavíme o koncových majitelích. Třinecké železárny jsou vlastněny ze sta procent firmou Moravia Steel. Ta je vlastněná slovenským Minerfinem. Ten má 20 let identickou akcionářskou strukturu, zde k žádným změnám nedošlo.

A jak jsou na tom Třinecké železárny? Situace na trhu není moc příznivá.

Vše je o celkové strategické alternativě, kterou jsme řešili před patnácti dvaceti lety. Mohli jsme se vydat cestou Nové huti, která spoléhala na vysoké objemy levné produkce. Rozhodli jsme se pro dramaticky vysoké investice, v podstatě vyrábíme sto procent produkce s vysokou přidanou hodnotou, našimi hlavními odběrateli jsou strojírenské firmy, automobilky a železnice.

Třinecké železárny se také ucházely o koupi společnosti U. S. Steel Košice. Transakce ale nedopadla, proč?

Potřebovali zvýšit cenu akcií na burze, aby si vyřídili překlenovací úvěr. Zájem TŽ j im pomohl k růstu cen akcií na burze. Taky nám pak tvrdili, že zájemce z Číny nabídl lepší cenu. Nakonec Košice nikomu neprodali.

Také se psalo o vašem zájmu o hutě v polských Katovicích.

Ty koupit nechceme. Momentálně z našeho segmentu máme dvě zajímavé akvizice, nechci ale předjímat, nic není podepsané. Majitelé projevili zájem prodat, v zásadě jsme se domluvili i na ceně. Je to v ČR a v zásadě v obou případech spotřebitel naší výroby.

V minulosti jste kromě byznysu věnoval hodně času i lovu. Ještě to platí?

V Kolodějích máme velkou oboru, k tomu další prostory, třeba v Jižní Africe loveckou farmu, na kterou jezdíme dvakrát do roka. Afriku miluji od dětství.

Na který úlovek jste nejvíc hrdý?

Vážím si všech úlovků, je to o etice, nejsem trofejový lovec. Mě baví ten adrenalin. A pak rána. Své prostory nevyužívám ke komerčním účelům. Tam, kde lovím já, jde hlavně o výřadové odlovy, které jsou nutné kvůli regulaci chovu. V Africe jsme měli geneticky nekvalitní impaly, asi 25 kusů. Patrně nejcennější trofej je pro mě noční lov leoparda.

Mezi úspěšnými podnikateli je teď velmi moderní společenská odpovědnost. Čemu se věnujete vy?

Máme nadaci, kterou vede moje žena, Nadaci Agel. Já se k tomu vymezuji naprosto konkrétně. Je třeba pomáhat adresně. Nadace není o PR, ale o potřebných lidech. Pro mě, z pohledu sponzorského, jsou třeba handicapovaní golfisté rozhodně potřebnější než sportovci, kteří vydělávají desítky milionů.

Související články:

Chrenkův Agel loni vydělal 612 milionů. V jeho zařízeních bylo ošetřeno 2,5 milionu osob

Pozor, letí Chrenek! Majitel Agelu je dalším podnikatelem s vrtulníkem

Velký návrat. Chrenek po 10 letech usiluje o ocelárnu u Katovic

Chrenkova expanze: Agel převzal tři slovenské nemocnice

---