Tím to však neskončilo. Policie provedla ve sněmovně šťáru a ve stole místopředsedy komunistického poslaneckého klubu Josefa Štětky našla koncept protistátního letáku se zmíněným leninským heslem, který tvrdil, že Masaryk je prezident „fašismu a války“ a vybízel k revoluci. Pár dní nato vydala policie zatykač na sedm komunistických pohlavárů: Gottwald s pozdějším ministrem informatiky a kultury Václavem Kopeckým utekli do Moskvy, kdežto ostatní zmizeli v ilegalitě. Štětka chodil po Praze převlečen za trampa a „soudruzi“ mu dle jeho pamětí našli úkryt v jednom libeňském činžáku, ve kterém bydleli úředníci ministerstva vnitra, a tak „tam byl klid a bezpečno“. Ovšem v březnu 1935 mu strana nakázala, aby se vzdal policii a – v době, kdy ministerstvo zahraničí dohadovalo podpis československo-sovětské smlouvy – „vyvolal proces“.
Neobešlo se to bez skandálu. Dobové noviny – vcelku nudně – psaly, že se do sněmovny vloudil maskován „falešnými vousy a brýlemi“, ovšem sám Štětka to o čtvrt století později (coby zasloužilý předseda Ústřední revizní komise) líčil mnohem dobrodružněji. Nechal se na 12. března 1935 přihlásit do diskuse k návrhu, že dary určené k založení Ústavu T. G. Masaryka by měly být osvobozeny od daně, a aby proklouzl tajným, najmul si livrejovaného šoféra a navlas stejné auto jako předseda sněmovny, agrárník František Staněk.
Bankéř a průmyslník. Největší prvorepublikoví sběratelé umění
Dovnitř se dostal bez obtíží, když mu prý policisté i vrátný vysekli „uctivý hlubosklon“. Poté si dal na kuráž oblíbené „vuřty s octem a cibulí a dvě piva“ a – jak dokládá zápis z jednání sněmovny – pronesl paličský projev zakončený výkřikem, že „cesta z kriminálu na Pražský hrad je zrovna tak dlouhá jako cesta z Pražského hradu do kriminálu“. Hned poté byl zatčen a na konci června dostal za úklady o republiku 18 měsíců vězení.
Je to stěží uvěřitelné, ale o necelý půlrok později se komunisté spojili se „sociálfašisty“ a pomohli naplnit Masarykovo letité přání: dosadit na Hrad jeho dávného spolupracovníka a (v očích běžných lidí) žáka Edvarda Beneše. A nebyl to konec zázraků. Hlasovali pro něj rovněž slovenští – Masaryka s Benešem léta kritizující a pro autonomii horující – ľuďáci (Hlinkova slovenská ľudová strana); a pozdější prezident Slovenského štátu Jozef Tiso si pak až do konce svých dní vyčítal, že tenkrát orodoval za Beneše u předsedy strany Andreje Hlinky.
Zmařené plány
Masaryk i Beneš věděli, že výměnu „na trůně“ nelze kvůli prezidentovu zdraví odkládat. Dohodlo se to 18. listopadu 1935 v Lánech. Beneš tehdy Masarykovi – dle svých zápisků – oznámil, že, „kdyby si prezident přál“, je vhodná doba k abdikaci, protože „by se patrně volba presidentská a mé zvolení daly uskutečnit“. Vůbec to nebyla samozřejmost. Masaryk se snažil prosadit Benešovo nástupnictví hned v lednu 1919, jenže na to už nikdo nedržel. Ve skutečnosti se Beneš mezitím stal mezi politiky velmi neoblíbenou – a pro mnohé zcela nepřijatelnou – personou: zčásti za to mohla jeho studená, perfekcionistická povaha, zčásti měl smůlu, že jej lidi, ať už vědomě, či podvědomě, chápali coby zástupný cíl pro zlobu, kterou v nich vzbuzoval „božský“ Masaryk.
O pár dní později jednali Beneš i Masaryk s novým premiérem Milanem Hodžou a předsedou agrárníků (nejsilnější vládní strany) Rudolfem Beranem. Dostali slib, že se Beneš stane jediným kandidátem vládní koalice, a všechno vypadalo optimisticky. Jenže když začalo vedení agrárníků jednat, ukázalo se, že Hodža s Beranem stranu neovládají.
Hitler nebyl nemocný. Měl jen absťák
Její konzervativní křídlo Beneše odmítlo a prosadilo nápad, aby Masaryk zůstal prezidentem na doživotí. To však starý pán, jak v knize Boj o Hrad napsal Antonín Klimek, odmítl: „Prosím vás, zprosťte mne té funkce. Nemohu dělat figuranta.“ A tak se začal hledat protikandidát. Zkoušeli to s Hodžou, expremiérem Malypetrem, předsedou sociálních demokratů Hamplem, historikem Pekařem, soudci Háchou a Fajnorem či ředitelem Živnobanky Preissem.
Jenže bez úspěchu. Nakonec los padl na „profesora rostlinopisu“ a příležitostného politika – skoro celá 20. léta strávil v dresu národnědemokratické strany ve sněmovně a v Senátu – Bohumila Němce.
K agrárníkům se brzy přidala další vládní strana – živnostníci (o jejich korupčními aférami opředených předácích Masaryk mluvil jako o „lidech nehezkých“) a část opozice (předseda ľuďáků Hlinka se údajně nechal slyšet, že než Beneše radši zvolí dřevo), přičemž agrárníci začali vyjednávat také s vůbec nejsilnější parlamentní stranou – Henleinovou Sudetoněmeckou stranou (SdP). S Benešovým nástupnictvím – které najednou podporovali jen sociální demokraté, národní socialisté, lidovci a drobné německé strany – to rázem vypadalo bledě.
Jenže Beneš se nevzdal.
Konec sociálfašismu
S komunisty to šlo vlastně snadno. V létě v Moskvě proběhl VII. kongres Kominterny, který komunistickým stranám nařídil změnit dosavadní politiku: napříště se už neměly halasně vymezovat proti sociálfašismu (sociální demokracii), ale naopak vytvářet s ostatními socialistickými stranami „lidové fronty“ namířené proti skutečnému fašismu a nacismu.
Byla to příznivá okolnost a Beneš se podle toho zařídil. Navenek to sice nepřiznal, ale tajně s komunisty jednal. Dodnes se například dochovalo „hlášení“ do Moskvy, ve kterém předák KSČ Rudolf Slánský psal, že byli „důvěrně vyhledáni oficiální osobností (nejspíš Masarykovým kancléřem Přemyslem Šámalem – pozn. red.), abychom kandidaturu Benešovu zajistili už v prvním kole“. Beneš s Masarykem měli navíc co nabídnout. V průběhu prosince otisklo komunistické Rudé právo minimálně tři články, ve kterých Hrad vybízelo k udělení amnestie zavřeným komunistům: „Ve vězení zůstávají soudruzi Štětka, Richard (bratr známějšího Rudolfa) Slánský a desítky dalších protifašistických bojovníků (…) Amnestie musí být vyhlášena.“ A Hrad 14. prosince vyhověl. Gottwald s Kopeckým se mohli vrátit z Moskvy domů a Štětka byl najednou volný. Komunisté přestali spílat „sociálfašistům“ a s mnoha výhradami – jedině „jméno soudruha Klementa Gottwalda ztělesňuje všechny touhy pracujícího lidu“ – podpořili Benešovu kandidaturu proto, aby, jak ve sněmovně podotkl Antonín Zápotocký, nebyl zvolen „president z milosti Hitlerovy“.
Konec demokracie. Před 70 lety zahájili českoslovenští komunisté „průzkum bojem“
Slovenští ľuďáci kladli daleko houževnatější odpor, ale i ten – přiznaný svobodný zednář – Beneš nakonec zlomil. Hodně mu v tom pomohl Vatikán, papežský nuncius Saverio Ritter a česko-slovenský klérus. Jejich postoj asi nejlépe vyjádřil Benešův vyjednavač – mladý, mimořádně schopný katolík (a lidovec) Jan Jiří Rückl, který argumentoval, že Beneš bude chránit střední Evropu, „proti invasím barbarů, což ostatně jsme dělali ve svých dějinách vždycky, ať šlo o Avary, Tatary, Turky, bolševiky nebo novopohanství (nacisty – pozn. red.)“. Nakonec však rozhodla až osobní schůzka Beneše s předsedou strany Hlinkou, ke které došlo pouhý den před volbou prezidenta, tedy 17. prosince. Během ní se Beneš zavázal, že nebude klást překážky „decentralizaci“ státu, což Hlinka zjevně chápal jako příslib autonomie pro Slovensko, tu však od Beneše nikdy nedostal.
Emisary vyslal Beneš rovněž k „henleinovcům“, ovšem tady neuspěl, byť se zavázal, že nehodlá po zvolení otevřít otázku zákazu SdP. Ovšem u Henleina neuspěl ani kandidát pravice Bohumil Němec – prohradní tisk s gustem vytahoval jeho protiněmecké výpady z 20. let – a námluvy tak skončily patem.
Jen kytičky
Pro Němce to každopádně znamenalo konec prezidentských aspirací: bez ľuďáků a henleinovců neměl šanci, naopak Beneš byl schopen s pomocí komunistů a ľuďáků těsnou většinu poskládat. V předvečer volby tak agrárníci a živnostníci zjistili, že se ocitli na straně poražených, a rozhodli se „přepřáhnout“.
Možná to bouchne. Historie Projektu Manhattan, největšího vědeckého podniku všech dob
Představitelé obou stran se narychlo setkali s Benešem, slíbili mu hlasy a v noci ze 17. na 18. prosince se Němec vzdal kandidatury. Prezidentská volba měla druhý den dopoledne manifestační nádech. Beneš byl zvolen bez protikandidáta hned v prvním kole, když získal celkem 340 hlasů (poslanců a senátorů bylo dohromady 450), o čemž si mohl Masaryk v předchozích volbách nechat jen zdát.
Reakce vítězů byly různé. „Nezvítězila levice ani nebyla poražena pravice, nýbrž zvítězili ti, kdož nerozdělovali při této příležitosti národ na levici a pravici a hledali prostě nejvhodnějšího muže pro presidentský úřad,“ napsal v Přítomnosti Ferdinand Peroutka.
Naopak Rudé právo uveřejnilo poněkud infantilní básničku, ve které se vysmívalo „jednomu profesoru moudrému“, který „se nestal vládcem, zbyly mu jen kytičky“.
Přečtěte si také:
Sekaná pro gurmány
