„Můžeme mít koláč a jíst jej zároveň,“ prohlásil po referendu o vystoupení Velké Británie z Evropské unie jeden z jeho největších zastánců, bývalý ministr zahraničí a kdysi populární londýnský starosta Boris Johnson. Tento propagandistický výrok vstoupí do dějin jako jeden z nejméně realistických slibů v mírových dějinách. „Měl by si jej nechat vytesat na náhrobek jako epitaf,“ poznamenal zlomyslně The Economist.
Johnson tím blahé paměti mínil, že Británie si bude schopná udržet všechny výhody plynoucí ze svobodného pohybu zboží, služeb a kapitálu v rámci Unie, ale zároveň se zbavit všeho, co se jí nebude líbit. Nikdo z informovaných tomu nevěřil, ale informovaných bylo bohužel málo.
Hlavní důvod, proč (těsná) většina voličů v referendu hlasovala pro vystoupení, bylo přání řídit přistěhovalectví občanů Unie. To je notoricky známo, ale už se trochu pozapomnělo na kontext, který je pro pochopení toho, co se vlastně stalo, velmi důležitý.
Když se Londýn nekouká kolem
Britům se historicky nikdy nevyplatilo, když nedocenili význam toho, co se odehrává v Berlíně. Před vstupem deseti nových členů do EU na jaře roku 2004 (Pobaltí, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Malta a Kypr) se každá země „staré patnáctky“ mohla rozhodnout, zda trh práce otevře hned, nebo využije přechodného období - maximálně sedm let. Dnes je zapomenuta skutečnost, že na přelomu tisíciletí se sjednocené Německo nalézalo v docela těžké chandře, počet nezaměstnaných byl kolem deseti procent a nastavení podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek vytvořilo početnou vrstvu závislých.
Zaměstnavatelé naproti tomu mohli velmi snadno přesunout celé výroby do střední a východní Evropy. Že se jim taková investice vyplatí, předvedl dokonale Volkswagen na příkladu mladoboleslavské Škodovky. Ta tou dobou už vyráběla nové modely, které kvalitou v ničem nezaostávaly za západními konkurenty, ale marže měla díky nízkým českým mzdám mnohem zajímavější. Odpovědí na tyto výzvy se staly německé sociální reformy, dnes označované jako Hartz IV. Německo díky nim obnovilo konkurenceschopnost, ale výměnou za to, že to nakonec sociální partneři přijali, byla ochrana trhu před ekonomickými migranty z Východu. Licitovalo se do poslední chvíle: ve Spolkovém sněmu byl Hartz IV. přijat 16. prosince 2003, tedy necelý půlrok před vstupem nových členských zemí do Unie. Británie oznámila svůj záměr otevřít pracovní trh již koncem roku 2002, zatímco skoro všichni ostatní drželi karty blízko u těla. Věděli proč - nechtěli své trhy otevřít, ale ani to předčasně roztrubovat do světa a vyvolávat politickou reakci.
Blairův labouristický kabinet původně na základě studie zadané ministerstvem vnitra předpokládal, že pokud migraci umožní všechny země „staré patnáctky“, přijede přes kanál nějakých 13 tisíc lidí ročně. Jenomže se stal pravý opak, kromě Británie, Irska a Švédska nikdo trh neotevřel a „převis“ vyplaval na britských ostrovech.
Jen za první rok a půl přijelo z osmičky nových členských zemí 129 tisíc lidí a v rekordním roce 2007 dosáhl jejich počet 112 tisíc. Samotný fakt, že ekonomičtí migranti ze zbytku Unie představovali pro Británii z hlediska daňového salda po celou dobu plusovou položku, byl irelevantní, protože kladný fiskální a makroekonomický efekt bohatě překonaly velké politické náklady. Nejdříve byli za ztrátu kontroly nad migrací vytrestáni „blairovci“ ve volbách, posléze se tato otázka ukázala jako stěžejní pro rozhodování v referendu o vystoupení z EU v červnu 2016.
Lid promluvil, ale co vlastně chce?
Převést výsledek referenda, v němž „lid promluvil“ a vystavil politikům souhrnný účet za vládnutí, často i za desítky let pomalu vrstveného pocitu křivdy, do dikce smluvních dokumentů, je heroický úkol. Z definice nevyhnutelný kompromis bude kritizován ze všech stran.
Analýza britské vlády: Brexit v jakékoli podobě oslabí britskou ekonomiku
Neuspokojí ani beneficienty globalizace a příznivce Unie, což sice nejsou stejné množiny, ale hodně se překrývají. A rozhodně nepotěší ty, kteří pociťují ztráty ekonomických a sociálních jistot a přítomnost přistěhovalců s mnohdy těžko akceptovatelnými zvyky je mírně řečeno „vytáčí“. Když premiérka Theresa Mayová při obhajobě dohody o vystoupení zdůrazňuje, že lidé z Unie nebudou mít v budoucnu na britském trhu práce přednost před „inženýry ze Sydney nebo programátory z Dillí“, mluví o úplně jiných typech migrantů z úplně jiného segmentu, než který rozhodnutí o brexitu způsobil. Stejně tak nemá váhu argument, že pracovních sil z Unie se hrubě nedostává v zemědělství, zdravotnictví, stavebnictví a v řadě dalších „neglobalizovaných“ oborů, které zároveň nelze nahradit strojovou prací.
Politika není racionální disciplína
Budoucnosti vztahů mezi Velkou Británií a Evropskou unií je věnováno sedm stránek v Politické deklaraci, zbytek na 585 stránkách řeší modality vystoupení ze společného svazku, včetně protokolu o Severním Irsku. Snad nejzašmodrchanější problém, udržení volné hranice bez kontrol v Irsku, se vyřešil formou „backstopu“, tedy jakési pojistky, která ale fakticky znamená, že celá Británie zůstane po přechodné období součástí celní unie, dokud se nenajde trvalé uspořádání budoucích vztahů.
Mayová sice mluví o tom, že by přechodné období mohlo trvat do parlamentních voleb v roce 2022, ale žádný termín není v dokumentech explicitně zmíněn. Než přechodné období nahradí trvalé uspořádání budoucích vztahů, bude muset Británie respektovat pravidla pro jednotný trh, včetně všech nových direktiv, aniž by od 29. března příštího roku mohla jejich znění jakkoli ovlivňovat.
A dokud bude celní unie, nemohou být ani separátní dohody o volném obchodu a s nimi hlavní ekonomický argument zastánců brexitu, že si Británie bude moci dojednat se zbytkem světa cokoli, co více odpovídá struktuře její ekonomiky a komparativním výhodám, takže si polepší. Jestliže se nemůžete zbavit byrokratických regulací z Bruselu, vysvobodit se z jurisdikce Evropského soudního dvora a nádavkem budete za rozvod ještě platit, v čem je potom výhoda brexitu?
Zastánci vystoupení byli varováni předem, nicméně dnes si každý může přečíst, o kolik bude dojednaný výsledek horší než ony iluze. Na skoro šesti stovkách stránek textu nenajdete ani náznak naděje na hryzání koláče, nemluvě o zachování jeho celistvosti. To je toxická kombinace, která přivádí rebely uvnitř Konzervativní strany ke sbírání podpisů potřebných pro svržení premiérky. Raději „chaos než tohle“, kdo by to do těch Britů řekl?
Dále čtěte:
Britský parlament o dohodě o brexitu rozhodne 11. prosince. Mayová: Odmítnutí by znamenalo rozkol
Přípravy na brexit. Šéf Juty Hlavatý prodal své podíly v Anglii
Další důsledek brexitu: Londýn ztratil vedoucí pozici mezi finančními centry
Obchodní válka i brexit aneb Proč musí mít Česko nachystány ekonomické záložní scénáře
Špatný brexit připraví automobilový průmysl o desetitisíce míst, varuje šéf Jaguaru
Zemětřesení v britské vládě. Ministr pro brexit Raab a ministryně práce McVeyová rezignovali
