Hemžení na naší politické scéně připomíná sodomické orgie pravolevého křížení. Prapodivné křížení uvnitř partají jako by nevyvratitelně dokazovalo konec pravolevého dělení při správě věcí veřejných. Miliardář bojující za nízké daně bohatne na dotacích a dělá takovou sociálnědemokratickou politiku, na niž se v Česku sociální demokracie nikdy v historii nevzmohla. Za krajního pravičáka označovaný Okamura prosazuje spíše levicový koncept přímé demokracie a pravicově konzervativní TOP 09 je nejvíce multikulti, tedy levicová, partaj v Česku a tak by se dalo pokračovat. Jako by politická praxe názorně dokladovala smrt pravolevého dělení společnosti.
Jenom klam
Ve skutečnosti je to jen klam a rozdělená společnost se jak u nás, tak v celém západním světě zřetelně dělí podle pravolevé osy a rostoucí napětí obě části žene do krajních poloh, až situace začíná nepříjemně připomínat meziválečné období. Problém je i v tom, že nejen běžní voliči, ale ani straničtí politici se na pravolevé škále neumějí najít.
V zásadě je přitom všechno jasné hned, jak se podíváme na místo, kde pravolevé dělení politiky vzniklo. Po francouzské revoluci na konci 18. století zasedli v Generálních stavech napravo od předsedy aristokratičtí reakcionáři a monarchisté, tedy zastánci starých pořádků. A vlevo třetí stav a radikálové, tedy bojovníci za nové pořádky.
O tom, že současný konflikt ve společnosti je zcela jednoznačně záležitostí boje mezi zastánci starých a nových pořádků asi nikdo nepochybuje. Jak je ale možné, že si to politická zvířata v partajích tak popletla, že nevědí, ke komu mluví a čí zájmy vlastně mají hájit, pročež utíkají k evidentně chybným teoriím o smrti pravice a levice, které je jen zavádějí hlouběji do bažin?
Příčin lze nalézt více. Především tradičně je dělení na pravici a levici vnímáno sociálně-ekonomicky, tedy pravice je pro volný trh a levice pro sociální jistoty, což na Západě už nějaký čas nefunguje a neodpovídá to, byť jen zdánlivě, na otázky související s migrací a klimatickou změnou, kolem nichž se točí gros aktuální politiky.
Vedle toho dochází k posunům v populaci - mění se charakter práce a s ním i přiřazování priorit. Sociální skupiny tradičně volící levici se posouvají napravo a naopak. Nejde však o žádnou převratnou novinku. Už pár let po Velké francouzské revoluci se bohatí měšťané přesunuli od levé ruky předsedy Generálních stavů napravo a usedli vedle bohaté šlechty, byť zpočátku s jinými politickými hodnotami.
Přečtěte si esej o brexitu: Divadlo Za kanálem
Pro levici byla vždy z principu nejpodstatnější hodnotou původní égalité neboli rovnost. Myšleno především v materiální rovině, což samozřejmě bylo v poměrně zásadním nesouladu se zájmy tehdy se rodící buržoazie. Proč má být právě ona rovnost nejvyšší hodnotou lidské společnosti, se levicoví myslitelé a politici nikdy neobtěžovali nějak racionálně vysvětlit. Občas to bývá zdůvodněno odvěkou touhou člověka a nechybí ani odvolávání na křesťanskou tradici. Nedávno jsme si i u nás vyslechli názor jednoho komunistického poslance, podle nějž byl prvním komunistou Ježíš Kristus. Vulgární zaměňování rovnosti před Bohem s rovností před kasou v Kauflandu nachází bohužel své zastánce i v naší křesťanské straně. A je stále ohniskem politického soupeření.
Určitě by nebylo korektní zlehčovat politické úsilí levice o zlepšení na počátku devatenáctého století značně tristního postavení dělnictva. Nicméně postavení morovské Utopie do středu politiky mělo své dramatické následky ve dvacátém století a realizace mytických ideálních společností v levém a pravém provedení stála miliony lidských životů.
To vedlo k jistému prozření po druhé světové válce. Slavný sjezd německé sociální demokracie v Bad Godesbergu, na němž se významná část levice rozloučila s třídním bojem, byl začátkem smíření levice s kapitalismem jako s řádem, který přináší prospěch nejenom kapitalistům, ale i námezdní síle. I když nepřináší onu vytouženou rovnost, přináší alespoň materiální dostatek, a to poprvé v dějinách lidstva.
V sovětské zóně sice dál běžel ten příšerný experiment v podobě „definitivního“ vítězství dělnické třídy nad kapitálem, ale na Západě začala doba mírové koexistence pravice a levice a mírného kličkování zleva doprava, což mělo v různých zemích různé výsledky. V Německu přišel hospodářský zázrak a rozmach privátního sektoru, v Británii hluboké strukturální problémy a potíže rozsáhlého státního sektoru. Nicméně celkově - kromě vzpoury intelektuální levice proti odložení bájné Utopie ad acta výměnou za Kauflandy v roce 1968 - to byla celkem pohodička. Levice byla čitelnou levicí a pravice čitelnou pravicí.
Kolektivní blahobyt si ale nevyhnutelně musel vybrat svoji cenu a s ropnou krizí v sedmdesátých letech přišla potřeba drobet modernizovat. Zlomem byl nástup Margaret Thatcherové ve Velké Británii a její reformy vedoucí k obnovení prosperity Spojeného království. Přidejme k tomu vítězství Ronalda Reagana ve studené válce a rozpad sovětského impéria a porážka levice na Západě se zdála definitivní.
Falešný konec dějin
Devadesátá léta pak byla ve znamení konce dějin a levici nezbylo než přebírat liberální ekonomickou teorii a opentlovat ji do tradičních socialistických tezí. Což vzhledem k tomu, že liberální reformy značnou část populace bolely, celkem dobře fungovalo. Politickým vítězem se tak stala třetí cesta. Tony Blair, Gerhard Schroder a Bill Clinton byli tou správnou novou levicí předurčenou k vymazání pravolevého politického dělení světa. A Thatcherová byla náhle na smetišti dějin. Zrodil se kapitalismus s lidskou tváří.
Pravicové strany na novou situaci reagovaly sice logickým a recipročním, nicméně historicky krajně chybným krokem. Módním termínem se stala „catch all party“ v podobě „rozkročování nelidské pravice“ do středu politického spektra, což mělo posbírat ovečky zbloudilé na třetích cestách. A mělo to úspěch podobný úspěchu „třetí cesty“. Fenomenálních výsledků v tomto směru dosáhla Angela Merkelová, které se během tří prvních mandátů podařilo udělat z CDU v podstatě fiskálně zodpovědnou sociální demokracii.
Toto politické kouzlení má ale háček, nebo spíše pořádný hák, kterým se zabýval už před desítkami let německo-židovský politolog Otto Kirchheimer ve službách amerického Úřadu pro strategické služby, což byl předchůdce CIA. Varoval, že vytracení principiální opozice z parlamentního systému vede ke vzniku tzv. únikové strany (Allerweltspartei) redukující politiku na řízení státu, což směřuje ke kartelizaci a profesionalizaci politiky a k erozi klasického dělení moci v demokratické společnosti. To má ve svém důsledku způsobit cynismus a apatii občanů čelících stále mohutnější síle státu. To je až fascinující prozíravost na člověka, který nemohl znát Andreje Babiše.
Jaký trend určí politický vývoj v Česku? Přečtěte si:
Esej: Když voliči promluví
Kirchheimer však trochu nedocenil, že i ve společnosti mohou v nějaké specifické podobě fungovat klasické fyzikální zákony. Při setkání částice a antičástice dochází k jevu, jemuž se říká anihilace. Původní forma hmoty zaniká a přitom se uvolňuje značné množství energie. Tento výbuch v politice trhá společnost a žene ji do krajních pozic. V Česku se sice pořád zdánlivě brodíme v bahně oněch „allerweltspartají“, ale v Německu je dnes bitevní pole již zcela přehledné a v řadě dalších západních zemí rovněž. A není to ani trochu hezký pohled. Jako by na Auroře zase vyleštili kanon a zatopili pod kotlem a v nějaké mnichovské knajpě se začali scházet prapodivní chlápci.
Začíná tažení nové levice a pravice za mocí a zase se bojuje o kapitalismus a jeho prostřednictvím o demokracii. Nová levice buď ovládla tradiční strany jako demokraty v USA či labouristy ve Velké Británii, nebo se prosazuje v rámci Zelených jako v Německu či Pirátů u nás. Pravice to má obdobně s Trumpovými republikány, německou AfD, uskupením Geerta Wilderse v Nizozemsku či Svobodnými v Rakousku.
Nalevo jde zase o vysněnou rovnost a hledání Utopie. Vzhledem ke změně charakteru práce už není podstatná třídní příslušnost, levice objevila nové „utlačované“ entity, které žene na barikády nové revoluce. Dnes jsou to údajně utlačované a diskriminované ženy, sexuální menšiny, imigranti, vegetariáni a nejrůznější alternativní partičky. Smíření s kapitalismem je pro tato levicová uskupení zcela nepřijatelnou zradou principů. Jenom hrozbou, proti níž je třeba bojovat, není ničivá krize z nadvýroby, ale globální oteplování, které vyhubí celé lidstvo, pokud sobecké tržní mechanismy nebudou moudrými levicovými politiky umravněny. Kritériem prosperity společnosti už není produkce a ekonomický úspěch, jejž omezení tržních mechanismů jednoznačně vylučuje, ale jakási kritéria udržitelnosti hospodaření v zájmu zcela neměřitelného pocitu štěstí. Specifickým prvkem proudu moderní levice je pak multikulturalismus, jehož smyslem je popření rozdílu ve vyspělosti a kultuře různých civilizaci a tím i relativizace tradičních hodnot, na nichž stojí ta naše západní.
Radikalizace obou pólů
Novou levici vynesla vzhůru vlna frustrace a nedůvěry v kapitalismus po finanční krizi v roce 2008 a její mohutné zesílení v posledních letech nemohlo zůstat bez odezvy v podobě radikalizace pravice, kterou ve většině západních zemí její tradiční strany opustily a nechaly ji napospas nacionalistickým uskupením, pod jejichž prapory se nyní scházejí konzervativci i ekonomičtí liberálové se zastánci křesťanských tradic a hodnot i s nahnědlými partičkami reálných či potencionálních nácků. Strach o ohrožené hodnoty, z nichž vyrostla západní civilizace, je silnější než konzervativní odpor k extremismu.
Tradiční partaje mají možná ještě chvíli čas kouknout na kompas, zjistit, kde je sever, začít zase hájit skutečné zájmy svých tradičních voličů a pokusit se je dostat z krajních pozic, kam je svou dosavadní chybnou politikou samy vytlačily. Alternativou je čekání na krvavou revoluci.
Dále čtěte:
Americké volební déjà vu: Sanders chystá velkou kampaň, kandidaturu zváží Kerry
Cirkus jede! Letošní volební bizár byl mimořádně výživný
