Stabilizaci rozpočtu zařadila vláda hned na první místo svého seznamu top deseti splněných priorit. Evropská komise, OECD i Mezinárodní měnový fond ve svých hodnotících zprávách vesměs shodně dospívají k závěru, že rozpočtová situace se skutečně zlepšila. O nějakém ambiciózním konsolidačním programu sice nemůže být ani řeči - rozpočtové saldo se snižovalo mírně, veřejné výdaje dokázala vláda navyšovat spíše směrem ke spotřebě než k investicím, ale vítr foukal do plachet. Je možno mírně parafrázovat Billa Clintona: „This government was luckier than a dog with two dicks.“ Radši to nepřekládejme.
Komu děkovat
Loňský vysoký přebytek je dnes už vcelku bez okolků připisován finančnímu vypořádání s bruselskými fondy za minulé programové období a pomalému startu projektů z období nového. Když objem peněz ze strukturálních a kohezních fondů představuje v průměru ekvivalent dvou procent HDP a je z něj financováno 40 procent veřejných investic, tak každý výkyv finančních toků mezi Prahou a Bruselem s meziročními čísly hospodářského růstu a příjmy a výdaji veřejných rozpočtů hodně zacvičí. Přitom jestli v něčem tahle finanční osa vyniká, pak je to právě nerovnoměrnost.
Miliardy pro zelené zdroje: ERÚ schválil jejich podporu
Dočerpávání na poslední chvíli tak, aby se to stihlo před koncem roku 2015, se podepsalo na vysokém tempu růstu HDP v onom roce. Pomalý start v roce následujícím pak znamenal zpomalení růstu HDP kvůli nižší investiční aktivitě, ale „zlatý déšť“ v podobě proplácení zároveň posunul rozpočet do přebytku. Letošní rok z hlediska vývoje pokladního plnění a kapitálových výdajů pak vytěžuje především tiskového mluvčího ministerstva financí, když musí vysvětlovat finanční vztahy s Bruselem a korigovat tím předchozí triumfalismus.
Bruselu
Takže první poděkování vlády by mělo jít do Bruselu, protože saldo našich finančních vztahů s unijním rozpočtem je setrvale kladné. Když srovnáte průměrné rozpočtové schodky v předposlední konjunktuře (v letech 2004 až 2008 včetně) s tou současnou (od roku 2014 dosud), pak současnost vypadá chvalitebně. Především proto, že ji srovnáváme s mimořádně neslavným obdobím fiskální politiky, kdy se pravice předháněla s levicí, co komu slíbí. Srovnávat současnost s obdobím recese (roky 2009 až 2013) člověk s jistou odbornou integritou nemůže.
Kalóskovi
V Kalouskově éře má kořeny projekt Státní pokladny. Byl sice kritizován za náklady, ale na druhé straně se významně zasloužil o to, že Česko začalo díky pokladně podstatně efektivněji hospodařit s hotovostí, což se promítlo do vývoje státního dluhu. Efekt Státní pokladny pro českou zadluženost můžeme přirovnat k dopadům, jaké má na potřebu čerpání úvěrů v holdingu zavedení „cash poolingu“, tedy společného řízení likvidity, kdy jedné firmě se už neválejí peníze na účtech, zatímco druhá musí čerpat překlenovací úvěr, ač obě patří do jedné skupiny. V případě státu jde ovšem o efekt v řádu mnoha desítek miliard, co se objemu úvěrů týče, a jednotek miliard na nižších úrokových nákladech.
Takže poděkovat je třeba rovněž Kalouskovi, který navíc nejen škrtal, ale také zvyšoval daně a vytvořil tím svým nástupcům prostor pro „zmírňování nadměrné tvrdosti“, který byl opravdu dokonale vytěžen.
ECB a ČNB
Třetí a čtvrtý děkovný dopis by měl směřovat do Frankfurtu k rukám Evropské centrální banky a také do sídla České národní banky na Příkopech. Kombinace jejich snažení posunula výnosy vládních obligací se splatností až šest let do záporu, což fiskálu ušetřilo opravdu hodně peněz na úrokových nákladech a umožnilo mu to čarovat s emisemi dluhopisů. V našem případě šlo však spíše o čarodějovy učně, kteří to ne trochu, ale hodně přehnali. Z grafu vyplývá, že zatímco správci státního dluhu využili historicky bezprecedentně nízkých sazeb k tomu, aby si je na dlouho dopředu „zamkli“ prostřednictvím prodloužení průměrné doby splatnosti zůstatků státního dluhu, u nás se, zjevně ve snaze ušetřit krátkodobě co nejvíc, průměrná doba splatnosti neuvěřitelně zkrátila. Z hlediska makroekonomického řízení jde o vážnou chybu a okecat ji nedovede ani silně krátkozraký vyznavač kupeckých počtů.
Na kurzový závazek se můžeme dívat jako na svého druhu kvaziflskální operaci. Pomohla nejen exportérům, ale i většině korporátních dlužníků a domácnostem zatížených hypotékami. Kdyby totéž chtěla předvést vláda přes rozpočtové výdaje včetně daňových, musela by se hodně snažit; ovšem prostřednictvím ČNB to bylo méně viditelné.
V „semestrálním hodnocení“ Evropská komise letos v květnu konstatovala, že Česko své závazky vůči Paktu stability a růstu - pokud jde o vývoj veřejných rozpočtů - plní s rezervou. Střednědobý rozpočtový cíl si vláda stanovila jako strukturální deficit, tedy takový, který zohledňuje vývoj ekonomického cyklu na minus jedno procento. To je tuším nejměkčí možný cíl pro nečlena eurozóny a komise do roku 2018 počítá ve svých projekcích s tím, že jej Česko s rezervou splní.
Doma se stalo z volby nástrojů, jak zlepšit výběr daní, především díky plošnému nasazení EET a drakonickému používání zajišťovacích příkazů, předvolební téma. Služební horlivost, která jde za rámec zdravého rozumu, ovšem není ku cti státní službě, a berňáku zvlášť. Když se podíváte na mezinárodní srovnání teoretického a skutečného výběru DPH, pak zjistíte, že Česko není daleko od průměru, a z odborného hlediska je vcelku nesporné, že širší uplatnění „reverse charge“, kontrolních hlášení a EET výběru DPH pomůže. Zda se naplní optimistické projekce ministerstva financí, které počítají nejen s efektem pro DPH, ale i pro příjmovou daň a výběr pojistného, bude předmětem sporů ještě nejméně do příštího roku, kdy by se mohly objevit nějaké solidnější analytické materiály, včetně těch od mezinárodních institucí.
Ty se ovšem shodnou v tom, že při dlouhodobé stabilizaci veřejných financí Česko nijak nepokročilo, a to především z hlediska mírnění dopadů stárnutí obyvatelstva. Je to řečeno mezi řádky, ale tady se vláda uchýlila k opatřením, která stabilitu spíš ohrožují. Je sice politicky hezké zvyšovat platy zdravotnickému personálu a zrušit poplatky kromě toho na pohotovosti, ale ani po celém funkčním období vláda nijak nepokročila ve strukturálních změnách ve zdravotnictví a v nastavení něčeho, co by připomínalo férové prostředí v úhradách zdravotní péče. Ty restartujeme - už docela dlouho.
Jestli je někde absence příprav na budoucnost ještě patrnější než ve zdravotnictví, pak jde o penze. Kromě věty, že průměrný Čech by si měl užívat důchodu pětadvacet let, se komise k tomu zřízená neshodla na ničem. Zejména ne na tom, z čeho budeme to spokojené čtvrtstoletí platit.
Dále čtěte:
