Americký prezident rezignoval na desetiletí budovanou americkou roli na Blízkém východě. Turci, Rusové a Asad jsou na koni.
Rojava byl pěkný experiment. Oblast na severu Sýrie, jejíž obyvatelstvo je většinou kurdské, se s pozoruhodnou vervou oklepala z útlaku syrského režimu, okupace Islámským státem i občanské války. Tamní Kurdové si zavedli ústavu, jež zaručuje občanské svobody včetně náboženských, podporuje práva žen na rovnoprávnou existenci (v těch krajích je takové věci zapotřebí podstatně více než na Západě), a dokonce se pokusili o radikálně decentralizovanou vládu - do té míry, že každý ze tří krajů musel mít vlastní vlajku. V místech, kde ještě před pár měsíci vládl Islámský stát, letos v září organizovali studenti akce Fridays for Future, protesty proti počasí.
Globalizovaná nechuť školáků k pátečnímu vyučování dostala (doslova) zelenou, můžete si pomyslet; ale není pochyb o tom, že politické poměry v Rojavě byly nejliberálnější široko daleko.
Dnes už se věci vrátily k normálu, experiment skončil. Namísto výuky mají studenti na programu hledání úkrytu před bombardováním a ulicemi jezdí po zuby ozbrojení vojáci. Na 160 tisíc lidí muselo jen za minulý týden opustit své domovy.
Souhlasíte s invazí Turecka do Sýrie?
Tito nejčerstvější nájezdníci přišli z Turecka a z oblastí, jež v nedávné době relativního klidu obývaly pod kurdskou vládou tamní menšiny, především arabská a turkmenská. Jak oficiální turecká armáda, která se většinou „omezila“ na nálety, tak ozbrojenci v jejích službách sledovali cíl přistřihnout syrským Kurdům narůstající politická křidélka.
Americký šok
Vojenské útoky začaly v pondělí 7. října. Den předtím šokoval Kurdy - as nimi všechny pozorovatele dění na Blízkém východě - Donald Trump, když zčistajasna oznámil, že z oblasti stáhne všech zhruba tisíc amerických vojáků, kteří tam dohlíželi na pořádek. Jejich role byla více než vojensky důležitá jako symbol. Z jedné strany připomínala režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jeho spojencům, že si na Kurdy nesmějí dovolovat.
Z druhé strany dávali američtí vojáci totéž najevo Turkům. Rojavským Kurdům, kteří se velkou měrou zasadili o vojenskou porážku Islámského státu, jejich přítomnost signalizovala, že mocný západní spojenec bdí nad jejich bezpečím.
Nic z toho již neplatí. Sedmého října se Američané sebrali a zahájili ústup k pobřeží. Vojáci byli rozkazem stejně překvapeni jako všichni ostatní. Na místě nechali drahé vybavení, lednice plné ledové coca-coly, a dokonce často i osobní věci, jak nezávisle na sobě napsaly newyorské Timesy a Anna News, prokremelská abchazská tisková agentura.
Američané komplikují Turecku invazi do Sýrie: vyřadili Ankaru z kontroly leteckého provozu
Následky byly okamžité. Ještě týž den zahájili útok Turci a jejich polovojenští spojenci ze zmíněných severosyrských menšin. Jak v Ankaře vyhlásil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, jejich cílem bylo zajistit „bezpečnostní pásmo“ v šíři zhruba 30 až 40 kilometrů od turecko-syrské hranice (viz mapa).
Vojensky vzato neměli Kurdové šanci. Během několika desítek hodin se proto dohodli s Damaškem, že je proti Turkům ochrání. Ironie takového tahu je bezpříkladná a tragická: Kurdové uzavřeli dohodu s týmž Bašárem Asadem, jenž proti nim po léta vedl válku. Používal přitom patrně bezohlednější prostředky, chemické zbraně nevyjímaje, než účastníci kteréhokoli jiného světového konfliktu té doby.
Turci nebudou milí
Kurdové nemají mnoho pák, jimiž by si dokázali svou krvavě vydobytou autonomii smysluplně udržet. Když občanská válka v Sýrii končila a Asad získával ztracená území „své“ země zpět, nikde žádné kompromisy nedělal. V případě Kurdů jej držela zpátky jen americká přítomnost; dnes nemá ke zdrženlivosti žádný důvod.
Přesto byla dohoda s Damaškem pro Kurdy přijatelnější než válka s Turky. „Turci to vnímají jako ochranu svých hranic a nebudou se v té věci chovat zrovna mile,“ komentoval to se značnou dávkou eufemismu americký bezpečnostní analytik George Friedman, zakladatel a šéf soukromé výzvědné firmy (či jak to nazvat) Geopolitical Futures. Měl pravdu.
Asadova vojska vtrhla na kurdské území už 7. října večer. O tom, jak probíhalo předání úřední moci, svědčí fakt, že kurdští strážci věznic, kde byly soustředěny na dvě tisícovky nejnebezpečnějších bojovníků Islámského státu, nečekali, až je Asadovi lidé vystřídají. Nejprotřelejší banditi džihádu se tak dostali na svobodu (ačkoli dlouho nebylo přesně jasné, kolik z nich).
Jak mohl odchod pouhé tisícovky amerických vojáků způsobit takovou spoušť, možná se ptáte. Odpověď je komplikovaná, ale logická. Tkví v motivacích jednotlivých zainteresovaných stran, jimiž jsou nejen Sýrie, Kurdové a Turecko, nýbrž také Spojené státy, Írán a Rusko.
Tady jsou:
1. Bašár Asad
Syrský prezident měl od vypuknutí „arabského jara“ v roce 2011 několikrát namále. V roce 2016 vypadala jeho pozice prachbídně, když proti němu šli najednou Islámský stát, Američany podporovaná opozice i Kurdové. Tehdy zasáhla Moskva, jejíž vojenská a finanční intervence Asada udržela u moci. Jeho armáda získala postupně navrch; do minulého týdne z Damašku ovládal více než dvě třetiny území a vyhlásil, že neustane, dokud Sýrii pod svým vedením znovu nesjednotí. Najednou to vypadá reálně.
2. Kurdové
Jejich dlouhodobým cílem je vyhlášení nezávislého Kurdistánu. Celkově jich v oblasti žije zhruba 30 milionů, z toho polovina v Turecku a zbytek převážně v Iráku a Sýrii. Myšlenky na vytvoření samostatného státu jsou o to lákavější, že většina území Kurdistánu je bohatá na ropu – a to je také jeden z důvodů, proč Bagdád, Damašek a Ankara nechtějí o ničem takovém ani slyšet. V případě syrských Kurdů však je v říjnu roku 2019 první prioritou prosté přežití.
3. Recep Tayyip Erdogan
Turecký prezident má motivaci dvojí. Chce zaručit, že kurdské myšlenky na samostatnost zůstanou v rovině nesplnitelných snů; zmíněné bezpečnostní pásmo má zabránit propojení turecké a syrské části Kurdistánu. Oporu čerpá v antipatii, již ke Kurdům pociťuje mnoho Turků. To je také součástí jeho druhé motivace - ve chvíli, kdy turecká ekonomika ztrácí (i pod vlivem změn, jež prezident zavedl), se každý konflikt s vnějším nepřítelem, náležitě dramaticky odehraný před domácím publikem, skvěle hodí.
4. Vladimir Putin
I ruský prezident má dvě priority, které se zde hezky doplňují. Potřebuje, aby v Sýrii vládl jeho spojenec především proto, že námořní základna v Tartúsu i letecká ve Hmímímu na pobřeží Středozemního moře mu umožňují relativně levnou vojenskou přítomnost - a tím silný diplomatický hlas - v exponované oblasti.
Druhou prioritou je Turecko. Pokud se Putinovi podaří hrát roli prostředníka mezi Turky, Kurdy a Syřany, jeho vztahy s Ankarou posílí a budou dělat problémy Severoatlantické alianci, jíž je Turecko stále členem.
Glosa: Proč nejste v Sýrii? vynadal Babiš vojákům. Neposlal jste nás tam
5. Írán
Pozice Teheránu je zde čitelná. Bude-li v Sýrii u moci jeho spojenec Asad, bude íránský režim moci pokračovat v oslabování Izraele neustálými vojenskými potyčkami s hnutím Hizballáh, jež válečnými metodami prodlužuje ruku íránské diplomacie. Hizballáh sídlí převážně v Libanonu, jenž volky nevolky funguje jako svého druhu syrský protektorát.
6. Washington
Americký postoj k věci je naopak největší hádankou. Trumpovo rozhodnutí by za normálních okolností bylo hodnoceno jako ústupek Erdoganovi, jenž se opakovaně dožadoval de facto povolení k invazi na sever Sýrie. Mělo by to svou krutou logiku. Američanům je turecké spojenectví, ohrožené právě laškováním Ankary s Moskvou, cennější než závazek vůči Kurdům. (Namísto kissingerovského slova realpolitik bychom snad měli začít říkat brutalpolitik.)
Příznivci konspiračních teorií zase budou nikoli neprávem poukazovat na to, jak se americké vyklizení pole hodí Moskvě. Také je možné, ačkoli vzhledem k načasování ne právě pravděpodobné, že se Trump chce doma před volbami prezentovat jako muž, který vyvedl americké vojáky z blízkovýchodního pekla.
V každém případě však stažení klíčových amerických jednotek ze severu Sýrie potvrzuje stále jednoznačnější příklon Trumpovy administrativy k izolacionismu. Když na Blízkém východě nemáte vojáky, je váš hlas slyšet jen zpovzdálí.
Čtěte také:
Jedna rána, mnoho much. Nové kolo protiíránských sankcí je v rozporu se zájmy USA
Írán oficiálně přestal plnit části jaderné dohody. Limity na obohacení uranu zatím dodrží
USA vyšlou 1500 vojáků na Blízký východ kvůli íránské hrozbě, oznámil Trump
Ankara je s ofenzívou v Sýrii spokojena, Kurdové hlásí těžké boje
Zastavte invazi do Sýrie, vyzval Petříček Turecko
Reakce na vojenskou operaci v Sýrii: Česko pozastavuje vývoz vojenského materiálu do Turecka
