Exministr Ludvík o krizi ČSSD: Kampaň v Praze byla k smíchu

Miloslav Ludvík odešel z křesla ministra zdravotnictví a měsíc poté rezignoval i na post předsedy pražské ČSSD. Ví dobře, jak strana funguje, a také ví, že v Praze má nyní dveře zavřené. Cesta z krize se podle něj hledá těžce, vládní angažmá ale může mít smysl. „Za rok své ministerské kariéry jsem poznal, že si dokážete vytvořit prostor a udržet značku své strany na výsluní,“ tvrdí šéf motolské nemocnice.

Když jste na konci ledna rezignoval na post předsedy pražské ČSSD, řekl jste: „Dokud nebude jeden hlas každého člena roven a každý nebude mít šanci něco ovlivnit, tak to nemá smysl. Ty uzavřené dohody, to je prostě to, co tuhle stranu jednou zničí." Co jste tím myslel?

Chtěl jsem upozornit na to, že se mezi sebou dohadují různé skupiny lidí, kdo bude a nebude předseda. Situace je asi podobná v každé straně, ale specificky v ČSSD bude asi nutné zařídit, aby každý člen místní organizace měl pocit, že má šanci něco ovlivnit. Tedy důležité je, aby se více prosadily prvky vnitrostranického hlasování, čímž myslím třeba přímou volbu předsedy.

Která ale v ČSSD není...

Když se připravuje sjezd, tak slyšíte, jak jeden region podporuje toho kandidáta, další region zase jiného. Já bych hrozně rád viděl, jak ten region poté na sjezdu také jednotně hlasuje.

Co by strana měla podle vás udělat, aby se vzpamatovala?

To je otázka, na niž odpovědět se cení zlatem. Štěpící linie je v tom, jestli být ve vládě, nebo ne. Pro i proti je několik argumentů. Musíte zvážit, zda máte dost silný hlas na to, abyste tu vládu vedenou ANO dokázali ostřelovat levicovým programem. Tady bude zajímavé, kdo se chopí role levicového opozičního lídra. Komunisté, si myslím, budou slabí. Takže buď v sobě ČSSD najde potenciál, aby byla schopná se prosadit ostřelováním z levoboku, což znamená, že nebude ve vládě, anebo si řekne, že do vlády půjde. To ale bude chtít také sílu, aby 15 lidí z poslaneckého klubu a pár dalších z pozic na ministerstvech dokázalo stranu udržet na výsluní.

Vy byste doporučoval co?

Na rovinu říkám, že nevím. Vidím dvacet argumentů pro a stejných dvacet proti. Ještě před rokem a čtvrt, když jsem nebyl ministrem, bych se přiklonil k tomu do vlády nejít. Ale za rok své ministerské kariéry jsem poznal, že si dokážete vytvořit prostor a udržet značku své strany na výsluní.

K moci jdou Poche a spol.

Zpátky k Praze. Vy jste tu ztratil pocit, že byste mohl něco ovlivnit?

To je právě to složité. Faktem je, že ve straně jsou skupiny, které se vzájemně mají a nemají rády. ČSSD by se v tomhle směru měla trochu vrátit ke kořenům. Pamatuji si, že na začátku 90. let to bylo celé trochu jinak.

Jaké byly důvody toho, že neprošla vaše verze kandidátní listiny pro sněmovní volby?

Je třeba říci, že to bylo štípnuto na dvě poloviny. Jednoznačně tam tlačil svoji kandidátku Miroslav Poche, ta nakonec prošla a ve volbách, jak víme, nebyla úspěšná.

Proč jste na ní nebyl vy, tehdejší předseda pražské organizace?

Tady jsem dojel na to vnitrostranické referendum o podobě kandidátek. Rozdíl byl tuším 14 hlasů. Ale bylo to zase poprvé, co jsem viděl tak velký zájem členů strany o hlasování, když jich do Lidového domu přišla odevzdat hlas snad tisícovka. To bylo pozitivní. Naopak negativní bylo, že tam bylo přes sto neplatných hlasů a nechci spekulovat proč a pro koho ti lidé hlasovali. Naše stanovy v tomhle byly zkrátka špatně napsané, že ta celá věc stála na principu kdo s koho. Ne, že vítěz bude první a dvojka druhá.

Ten sešup byl ve volbách nakonec velký, ze 14,09 procenta v roce 2013 na 5,57. Čemu ten neúspěch přičítáte?

Bez ohledu na to, jestli bych tam byl já nebo někdo jiný, musím říct, že volba lídra byla špatná. Lídrem v Praze měl být někdo z ministrů, klidně Míša Marksová. Petr Dolínek nezosobňoval v podstatě žádné téma. A když na plakátech začal vysvětlovat, že je pro důchody, tak to byla skoro až karikatura. Takže my jsme neměli tvář a neměli jsme téma. Přitom Praha je pro ČSSD jeden z nejtěžších regionů pro oslovení voličů. Tohle není Ústecký kraj nebo Ostravsko. Tady to chtělo zvolit úplně jiný styl. Kandidátní listina, kterou jsem předkládal tehdy já, byla postavená tak, že tam byl ministr, dva náměstci z ministerstev a dva starostové městských částí.

Odstupte, vyzvali Piráti Dolínka kvůli stavu mostů. Ten výtky odmítá

Nevnímáte to tak, že vaše body v Praze klesaly stejně s tím, jak ztrácel půdu pod nohama Bohuslav Sobotka?

Nemyslím, že bych s ním byl spojený.

Ale několikrát se vás v Praze zastával.

To je pravda. Ale spíše to vnímám tak, že to byl střet dvou různých pohledů a ten můj prohrál. Bez ohledu na Slávka Sobotku. Je tady skupina, která jde k moci, a ta vyhrála. Tečka.

Jak byste tu skupinu popsal?

No Mirek Poche, Petr Dolínek a obecně lidé, kteří prošli Mladými sociálními demokaty.

A že tedy "jdou k moci", je dobře, nebo špatně?

To se uvidí.

Ptám se proto, že letos Prahu čekají volby a od vás bych chtěl slyšet, co by místní měli udělat proto, aby vylepšili špatná čísla, která se ukázala ve sněmovních volbách?

Nevím, co by měli dělat. Já se na tom určitě nijak podílet nebudu. A je to tedy zodpovědnost lidí kolem Mladých sociálních demokratů. Jestli na to mají recept, tak ať se ukážou.

Cítil jste se jako předseda pražské ČSSD odstřižený?

Víte, problém je, že jsem měl vždycky v ČSSD pověst člověka s pravicovou úchylkou. Třeba jsem vždycky kritizoval příklon k progresivistickým tendencím. Třeba ty moderní formy fenimismu a antidiskriminace mi šly vždycky proti srsti. V devadesátých letech jsem byl jeden z mála špičkových manažerů, který byl ochoten v té straně existovat, takže mám za sebou manažerskou minulost a beru to tedy spíše z tohohle pohledu.

Kuřácká lobby zaspala

Podívejme se na vaše ministerské angažmá. Vy jste byl ministrem rok a třináct dní, skončil jste v prosinci. Za dobu vašeho působení se prosadilo zvednutí platů zdravotníkům, zvýšení sazeb za pojištěnce či protikuřácký zákon. Co byste vypíchl, že za vámi po tom roce zůstalo?

Byť jsem do toho rozjetého vlaku nastoupil až skoro na konci, a hodně práce odvedla paní náměstkyně, tak si považuji prosazení zákona omezujícího kouření. Pak se mi také podařilo normalizovat vztahy s ministerstvem financí natolik, že přestalo blokovat přísun peněz do zdravotnictví. Ale je důležité říci, že když nastoupíte na ministerstvo na poslední čtvrtinu funkčního období, nemáte šanci něco nového rozjet.

A neúspěchy? Nemocnicím třeba stále chybí zdravotnický personál...

Neúspěchem bylo, že se nepovedlo změnit fakultní nemocnice na univerzitní. Pomohlo by to změně jejich řízení i hospodaření. Na celou tu věc bylo ale málo času.

Řekl jste, že jste znormalizoval vztahy s ministerstvem financí. Jak vlastně z vašeho pohledu, coby ministra, koalice ČSSD, ANO a lidovců fungovala?

Víte, co je zvláštní? Od té doby, co jsem nastoupil na vládu, si nepamatuji, že by se svolávala mimořádná koaliční rada. Do té doby bylo zdravotnictví častým tématem jejího jednání. Asi pomohlo, že jsem ten úřad vedl spíše manažerským způsobem. Rozdíl mezi manažerem a politikem je, že manažer hledá optimální řešení, aby věc fungovala a politik hledá takové, aby pobil své protivníky.

Kdo zachrání záchranku? Služba nemá vrtulníky ani piloty

Jaký je váš názor na snahy osekat protikuřácký zákon?

Jsem naprosto proti. Ty snahy jsou způsobené tím, že lobbisté při schvalování zákona zaspali. Nevěřili, že ten zákon projde, ale on prošel. No a teď se vyvíjí obrovská činnost, aby se změnil. Pořád se mluví v té souvislosti o svobodě, ale je důležité si uvědomit, že ten zákon je o ochraně zdraví. Britské studie a Světová zdravotnická organizace popisují, že po 10 letech vytlačení kouření z restaurací klesá v populaci počet kardiovaskulárních onemocnění. Každý ministr zdravotnictví musí vědět, kolik to stojí. Největší náklady dnes máme na nemoci oběhového ústrojí a na onkologii. A jejich společným jmenovatelem je kouření. Já vím, ono se říká, ať si dědci v hospodě zakouří, ale my tady pak máme ty dědky na sále a tam jejich léčba stojí strašné peníze.

Přežil jsem patnáct ministrů

Vy jste také mluvil o rozdílech v politickém a manažerském způsobu řízení. Když se podíváme na nového ministra Adama Vojtěcha, stačil vyhodit dva ředitele nemocnic a chce zákonem prosadit, aby v radě VZP nemohli sedět poslanci. Jak sledujete jeho kroky, coby svého nástupce?

Na to odpovím jednou větou. Je to můj nadřízený a já nebudu jeho kroky hodnotit.

Zeptám se jinak. Vy byste v jeho pozici postupoval stejně?

Když jste v nižším věku, máte odvahu dělat razantnější kroky. A když překročíte padesátku, tak vás tyhle nápady přejdou.

Máte obavy o svůj post?

Už jsem ve funkci přežil asi patnáct ministrů. Obavy se objevují střídavě, ale s tím nic neudělám.

Motol je jako jedna z mála nemocnic finančně zdravá. Faktury platíte podle vládního nařízení do třiceti dnů, hospodaříte řadu let s kladným výsledkem. Čekají vás v blízké době investice poté, co jste opravili dětskou část?

Životní cyklus nemocnice trvá kolem 50 let. Když je nemocnice starší, měla by se zbourat, protože se ji vzhledem k novým požadavkům nevyplatí rekonstruovat. V polovině životního cyklu by přitom měly nemocnice procházet velkou rekonstrukcí. My z tohoto pohledu máme před sebou dospělou část, která oslavila 20 let od otevření.

Takže ji plánujete opravovat?

Rádi bychom, ale určitě na to od státu nedostaneme žádné peníze. Už jedno křídlo dětské části jsme opravovali ze svého. Takže potřebujeme vytvořit rezervu v cash flow, abychom mohli nemocnici zároveň provozovat i opravovat. Jak náročné to bude, můžu ukázat na výměně oken a zateplení fasády. Jugoslávská firma, která tu kdysi okna osazovala, zmizela ve víru tamní občanské války. Dnes je nemá kdo servisovat a ta neúdržba se na nich podepsala. Při stavbě fasády zase ti Jugoslávci kradli tak statečně, že na ní nedali ani izolace. Je tam jen holý beton a obklad. Nic mezi tím. Budova je extrémně energeticky náročná. Takže když to sečtu, jen na fasádu a okna potřebujeme tři čtvrtě miliardy korun.

Kabinet v demisi pokračuje v čistce. Vojtěch odvolal svého předchůdce Němečka

Existuje horizont, kdy byste se do oprav chtěli pustit?

Nutné je to udělat co nejdříve. Snažili jsme se získat prostředky z operačního programu životní prostředí, ale z něj je možné získat jen 40 procent. A zase narážíme na to, že jsme státní instituce a nemůžeme si vzít úvěr.

Když se ještě vrátíme na vládní úroveň a porovnáme program hnutí ANO s prioritami ČSSD ve zdravotnictví, tak tam ANO má zákaz privatizace nemocnic, podporu hospiců, nenavyšování spoluúčasti pacientů. Na tom by se dalo dohodnout, ne?

Když si projedete programy i dalších stran, tak zjistíte, že se jeden druhému dost podobají. Na ministerstvu jsem poznal, že zdravotnictví musí být řízeno hodně centrálně. Alespoň tady v Česku, kde jsou omezené zdroje a vysoký standard. ANO oproti tomu daleko více vidí roli v samostatnosti pojišťoven, v jejich síťotvornosti a v tom, že tu zodpovědnost nesou ony. Já říkám, že to tady funguje 20 let a výsledky nejsou oslnivé.

Ale snahu o centrální nákup jim upřít nemůžete.

No ale to je dost dvousečné. Pokud chcete centrálně nakupovat, musíte mít instituci, která to bude pro ty nemocnice dělat. A každý, kdo podá nabídku třeba pro těch 15 přímo řízených nemocnic, podá ji podle zkušeností s tou nejhorší z nich, která pozdě platí. Třeba Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně platí s ročním i větším zpožděním. Peníze dnes nejsou zadarmo, nikdo nechce riskovat, že mu budou někde rok ležet. Takže si daná firma při podání nabídky připočte i přirážku a doplatí na to i ty nemocnice, které v tom budou nevinně. Druhý problém centrálních nákupů je pak specificky český: Když se sejdou dva profesoři chirurgie, neshodnou se jaký používat skalpel. A tak je to se vším. Tomu chudákovi, který by dával dohromady podmínky nabídek, bych předplatil pokoj v Bohnicích.