Středoškolský učitel dějepisu se dopálil. „Proč žijeme takhle? Protože naši politici jsou matematici. Umějí jenom přičítat a násobit svoje bohatství. Protože si vždycky vybíráme mezi dvěma hajzly. A letos se nic nezmění. Proč? Protože ty, tvůj otec a můj otec si vždycky řeknou, že ten a ten je sice hajzl, ale o něco menší než ti ostatní. A pak se ten hajzl dostane k moci a krade a krade a krade. Ty svině se jmenují jinak, ale chovají se všechny stejně,“ chrlil ze sebe nenápadně vyhlížející čtyřicátník.
Řeč je o výjevu z úvodní epizody populárního ukrajinského komediálního seriálu Sluha národa. Námět díla působí jako směsice filmu Forrest Gump a kousavější satiry Byl jsem při tom Jerzyho Kosinského; jeho naivního kladného hrdinu Vasilije Holoborodka vynese série omylů do prezidentského křesla. To vytváří prostor pro řadu komických situací, jež dávají filmařům šanci trefovat se do zlořádu panujícího v nejvyšších patrech ukrajinské státní moci. Ti toho bohatě využívají, pročež se divák může zasmát a zároveň mít pocit, že se svým způsobem podílí na kritice - a tudíž vylepšení - stávajících společenských poměrů.
Oni tvůrci fungují pod hlavičkou produkční firmy Kvartal 95. Nevybíravá slova z úvodního odstavce vycházejí z úst jejího majoritního vlastníka a největší herecké hvězdy Volodymyra Zelenského. První díly seriálu vznikly před čtyřmi lety; odvysílala je společnost 1+1 Media Group na svém stejnojmenném populárním kanálu.
Souboj oligarchů
Až potud by nebyl důvod o Sluhovi národa psát na českém ekonomickém webu; jenže seriál není jen tak běžný televizní kanonenfutr. Zaprvé,Volodymyr Zelenskij 31. ledna oznámil, že bude (za pouhé dva měsíce, 31. března) kandidovat na skutečného prezidenta - a necelé tři týdny před volbami má před všemi konkurenty pohodlný náskok. Zadruhé, tento herec-producent a jeho firma jsou nápadně propojeni s jedním z nejsilnějších a nejbezskrupulóznějších politicko-podnikatelských hráčů na ukrajinské scéně, Ihorem Kolomojským. Tomu patří 1+1 Media Group.
Podivný azovský incident. Konflikt hraje do karet Putinovi i Porošenkovi
Co to znamená? Až do nástupu Zelenského se mělo za to, že z celkových 42 prezidentských kandidátů nikdo nezíská v prvním kole nadpoloviční většinu hlasů a rozhodnout bude muset kolo druhé. To se bude případně konat až 21. dubna (nejspíš aby kampaň mohla zemi paralyzovat co nejdéle); nikdo nepochyboval, že do něho postoupí stará známá tvář Oranžové revoluce Julija Tymošenková (přezdívaná Plynová princezna) spolu se současnou hlavou státu Petrem Porošenkem (jinak Čokoládový král, aby to bylo fér).
Mírný náskok Tymošenkové se však s příchodem Zelenského vypařil; princezna se z vedoucí pozice propadla na třetí. V tu chvíli kampaň začala naostro. Největší pozornost na sebe strhly tři vzájemně související události. První z nich je osud protikorupčního zákona, jehož zavedení v roce 2015 si vyžádali mezinárodní věřitelé v čele s Mezinárodním měnovým fondem. Umožňoval úřadům razantně na lidech vymáhat potvrzení o nabytí majetku legálním způsobem.
Ústavní soud však zákon na konci února smetl se stolu. Partaje Porošenka i Tymošenkové na to byly připraveny; dobře vědí, že na boj s korupcí lidé slyší. Obratem proto přišly s vlastními verzemi příslušného zákona. Obě verze jsou však podstatně horší než originál, říká například Timothy Ash, analytik investiční společnosti BlueBay Asset Management. „Ukrajina potvrdila, že dělá vše, aby požadavky MMF obešla,“ komentoval to měsíčník Business New Europe.
Na západ od ráje
I druhá událost se točí kolem korupce. Z tábora Tymošenkové vyšel zoufalý tah podat na Porošenka ústavní žalobu kvůli tomu, že syn jeho kolegy Oleha Hladkovského měl nezákonně vydělávat na válce s Rusy na východě země.
Porošenko se sám nejspíš ničeho nezákonného nedopustil; jeho vina má spočívat v tom, že takovému systému umožnil fungovat. Tymošenková nemá v parlamentu dost hlasů, aby návrh žaloby prosadila, a do voleb by to stejně nešlo stihnout. Kauza však může otřást zbytky důvěry veřejnosti v neoblíbeného prezidenta – a o mnoho víc v tuto chvíli Tymošenkové nejde.
Jestli se ptáte, kde se Tymošenková takové hře naučila, odpověď je jednoduchá: když se po roce 2010 pustila do křížku s prezidentem Janukovyčem, měla tu čest s jeho tehdejším šéfstratégem Paulem Manafortem. Ano, tím chlapíkem, jenž dnes v Americe čelí obvinění z 19 různých trestných činů, z nichž polovinu napáchal coby první muž kampaně prezidenta Trumpa. Než se tehdy nadála, byla ve vězení; vysvobodil ji až euromajdanský puč.
Třetí převratnou událostí letošní kampaně byl nástup Zelenského a s ním mocného Ihora Kolomojského jako hlavního Porošenkova konkurenta. Nebylo to poprvé; oba muži mají nevyřízený účet. Příběh jejich komplikovaného vztahu začal za ruské invaze v roce 2014.
Kolomojskyj, druhý či třetí nejbohatší Ukrajinec (jeho jmění čítá podle různých odhadů půldruhé miliardy dolarů, ale byl už také na šesti a půl) tehdy de facto vládl Dněpropetrovské oblasti coby hlavní podílník impéria Privat Group, vystavěného kolem nejlepší ukrajinské banky PrivatBank.
Guvernérovi žoldnéři
Když přijeli Rusové, dal Kolomojskyj bleskově dohromady soukromou kvazi armádu, která notně přispěla k tomu, že Putinovi lidé neexpandovali dál na Západ a museli se spokojit s Krymem, Doněckem a Luhanskem. Údajně na tom tratil deset milionů dolarů měsíčně, ale také mu to vyneslo pověst zasloužilého vlastence (ačkoli má kyperský, ukrajinský a izraelský pas) a křeslo dněpropetrovského guvernéra.
Kolomojskyj nelenil a vládl, jako kdyby mu země osobně patřila. Když se s někým nepohodl, prostě na něho poslal své osvědčené žoldáky - pardon, vlastence - a bylo po problému. Ovládl i management státních ropných firem Ukrnafta a UkrTransNafta („ukr“ v názvu údajně neznamená ukradená). Tehdy na něho Porošenko udeřil a nechal manažery vyměnit; Kolomojskyj do obou firem poslal ozbrojence. Chvíli to vypadalo, že dojde na přímý silový konflikt, ale Kolomojskyj nakonec v obou případech ustoupil.
Mezitím však horlivě tuneloval vlastní PrivatBank, což ještě úřady nevěděly. Půjčoval svým spřízněným firmám stovky milionů dolarů, které většinou složitě putovaly po celém světě, až skončily ve společnostech registrovaných anonymně v daňových rájích od Panamy po Kypr.
Část z těchto peněz vyplavala ve dvou firmách, jež patří Volodymyrovi Zelenskému. Další údajně vlastní jeho kolegové z Kvartalu 95 Andrij Jakovlev, Borys a Serhij Šefirové a Serhij Trofimov. Platby do Zelenského firem začaly docházet v roce 2015; týž rok se na obrazovkách Kolomojského televize 1+1 objevil prezident-sympaťák z dílny studia Kvartal 95. Forrest Gump dostal nezaměnitelný ukrajinský přízvuk.
Miliardy ve vzduchu
Jak to všechno víme? Jistý poslanec Volodymyr Arijev si za tím účelem najal firmu Kroll, mezinárodní poradenskou firmu přes rizikový management. (Nepletete se, Arijev je členem prezidentovy partaje Blok Petra Porošenka.) V roce 2016 vyšlo najevo, že PrivatBank je na mizině. Stát ji - se souhlasem Kolomojského - převzal a nalil do ní šest miliard dolarů, čímž ji udržel nad vodou. Následný audit centrální banky jednoznačně řekl, že Kolomojskyj a jeho kolega Hennadij Boholjubov banku přivedli záměrně na mizinu; z toho plyne série žalob, které po obou pánech požadují celkem tři miliardy dolarů.
Kolomojskyj sice žije ve Švýcarsku, ale většinu byznysu má na Ukrajině. Není divu, že nechce ve staré vlasti miliardový soudní spor prohrát. A navíc, jak píše deník Kyiv Post, se spekuluje o tom, že kdyby šlo všechno dobře a nový prezident mu byl nakloněn, mohl by Kolomojskyj získat PrivatBank zpět. Kruh by se pěkně uzavřel; jen Ukrajincům není při prezidentské volbě co závidět. Holoborodkův monolog stále platí.
Dále čtěte:
Miliardáři v čele znesvářených států: Porošenko je bohatší než Putin, ale pouze oficiálně
