Úvahy ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové o povinném spoření na penzi vzbuzují údiv. Jestli totiž na něčem ztroskotaly všechny dosavadní pokusy o nějakou smysluplnou reformu penzí, byl to zarputilý nesouhlas sociální demokracie s povinným spořením na penzi. A nyní je to sociální demokratka, kdo po desetiletí její partají vetovaný nástroj vrací do hry v podobě povinné účasti v takzvaném třetím pilíři, tedy všem dobře známém penzijním připojištění. V něm již dnes spoří více než tři čtvrtiny ekonomicky aktivní populace. Jsou to přitom zhruba čtyři roky, kdy vláda Bohuslava Sobotky zrušila tzv. druhý pilíř penzijního systému, kde si mohli lidé s příspěvkem státu spořit další částku na penzi.
Tato sociálnědemokratická politika ve stylu „zrušíme zavedené a zavedeme zrušené“ vyvolává obavy. Zvláště když za penzijní reformu vydává spolu s kolegyní Schillerovou „řešení nižších penzí žen“ a předčasné důchody u některých náročných profesí. V obou případech jde o neodůvodněné rozdávání veřejných prostředků a nikoli o nějaký náznak reforem, tedy řešení systémových vad.
Údajný problém nižších penzí žen je dán tím, že výše penze vychází z výše předchozích příjmů, které mají ženy ze spousty objektivních důvodů nižší. Nicméně v Česku je diferenciace ve výši důchodů nejnižší na světě a navíc ženy pobírají penzi vzhledem k výrazně delšímu dožití podstatně déle, takže systém ve skutečnosti ve výši celkem vyplacené sumy silně diskriminuje muže.
Čtěte: Co s českými penzemi? Desatero rad Miroslava Zámečníka
Nicméně musíme připustit, že matení pojmů a občasné ztráty zdravého rozumu jsou v našich podmínkách neodmyslitelnou součástí všech zásahů do penzijního systému, jehož jsme dosud byli svědky.
Koho zajímá, co bude za půl století
Klíčový problém je přitom znám už léta a naposledy ho před krátkou dobou připomněla Národní rozpočtová rada, když ve své zprávě konstatovala, že pokud se zachová současné nastavení daňových a výdajových politik, pak v polovině 30. let začne růst podíl veřejného dluhu na HDP a za 50 let bude až na 230 procentech HDP. Tím si vysloužila ostrou reakci premiéra, který soudí, že rada tu není od toho, aby se zabývala tím, co bude za 50 let.
Jenže ta rada je tu právě od toho a nejen ona. Dlouhodobou finanční stabilitou by se měla zabývat i vláda. A dříve tomu také tak bývalo, i když to zpravidla nedopadlo, jak mělo, ale alespoň se odpovědní politici netvářili, že problém neexistuje.
Od 90. let víme, že podíl ekonomicky aktivních lidí bude klesat a poroste podíl důchodců, což zcela nepopiratelně generuje nerovnováhu mezi příjmy státu a výdaji na penze v průběžném penzijním systému, který byl, je a evidentně ještě dlouho bude zcela dominantním nástrojem zabezpečení ve stáří. To krátkodobě vytváří problémy v rozpočtu, kde pak chybějí peníze na jiné záležitosti, a dlouhodobě vede k dramatickému růstu zadlužení státu nebo drastickému poklesu životní úrovně penzistů.
V roce 1994 vznikl systém penzijního připojištění, kdy jeho dobrovolní účastníci získávali příspěvek ze státního rozpočtu, jehož výše se postupně zvyšovala a na který byla poskytována i daňová úleva. Od počátku to bylo jednoznačně pojímáno jako přilepšení k penzi a nikoli jako řešení demografického problému. Následovat mělo další posilování systému soukromého spoření, k němuž ale přes doporučení mezinárodních organizací nedošlo.
Spočítejte si výši důchodu a věk odchodu do důchodu na kalkulačkách Euro.cz
Po nástupu vlády Miloše Zemana v roce 1998 se stal ministrem práce Vladimír Špidla a ten se do penzijní problematiky důkladně ponořil a ještě důkladněji ji zazdil. Přišel s konceptem oddělení důchodového účtu od rozpočtu, což nyní po něm opakuje Babiš.
Dále s přeměnou průběžného systému z dávkově definovaného na příspěvkový. První je to, v čem žijeme, tedy že důchod je dávka, na niž rozdělím to, co vyberu na pojistném a daních. Příspěvkově definovaný systém je odvozen z toho, že penzista dostane částku odpovídající tomu, co v době své ekonomické aktivity přispěl do systému na svůj virtuální individuální účet. Říká se tomu systém NDC a je to používáno například ve Švédsku. A k penzijnímu připojištění měly být jako další pilíř přidány zaměstnanecké fondy spravované odbory.
Zavedení NDC však narazilo na realitu. Výrazná většina budoucích důchodců ve skutečnosti přispívala tak málo, že by to vedlo k dramatickému snížení budoucích penzí. Průběžný systém bez pořádného oškubání menšiny dobře vydělávajících nebyl schopen zajistit významné části penzistů základní existenci. Zaměstnanecké fondy pak narazily na pochyby o kvalifikovanosti jejich správy zaměstnavateli a odboráři. V zákulisí se tradovala historka o tom, jak předseda smluvně opoziční ODS Václav Klaus tehdy Špidlu přesvědčoval: „Já mám na krku mandeličky (Mandelík byl poslanec ODS, který prosadil obnovení kampeliček v Česku, a v té době byla tato úvěrová družstva hojně tunelována). A vy si to chcete po mně zopakovat?“
Špidlovy sny s racionálním kořením
V roce 2003 ale začalo být jasné, že veřejné finance mají zásadní problém. Na ministerstvu financí řízeném tehdejším nadějným politikem Bohuslavem Sobotkou tak vznikla reforma veřejných rozpočtů. Její součástí byly i návrhy na změny v systému penzí. Špidlovo snění o NDC a zaměstnaneckých fondech pokračovalo, ale v základní verzi bylo pár racionálních kroků.
Například mělo být stanoveno, že se nebude přidávat více, než odpovídá míře inflace a třetině růstu mezd. A měl se zvýšit věk odchodu do penze na 63 let u mužů i u žen. Takže Bohuslav Sobotka je podepsán pod záměr valorizovat penze jen do výše předepsané zákonem z roku 2003. Tento záměr však zůstal jen na papíře. Jak Špidla, tak Gross a pak Paroubek přidávali více, než určoval zákon. Až vlády ODS se k valorizačním pravidlům vrátily a pod tlakem krize byl v roce 2012 přijat zákon, který zakázal přidávat více než třetinu inflace. A byla to právě Sobotkova vláda, která prosadila návrat k praxi, kdy vláda zvyšuje penze prakticky libovolně, což nyní Andrej Babiš s chutí využívá.
Špidlovo reformní úsilí shořelo v komisi, kterou sám založil. V roce 2004 vznikla komise pro důchodovou reformu vedená Vladimírem Bezděkem, kterou tvořili zástupci všech parlamentních stran a experti. Komise se shodla na nutnosti důchodové reformy - rozšíření spoření, parametrické změny v systému, jako jsou prodloužení povinné doby pojištění, omezení náhradních dob a především prodloužení důchodového věku na 65 let.
Přečtěte si komentář: Diskriminace v penzích existuje. Ale mužů!
I toto dílo skončilo pod stolem. Tentokrát se o to zasloužil Jiří Paroubek. Bylo před volbami a nepopulární zvyšování penzijního věku odmítli komunisté, s nimiž tehdejší premiér plánoval spolupráci.
Pak přišla Topolánkova vláda, která si penzijní reformu stanovila jako svou hlavní prioritu a pokračovala v úsilí dosáhnout politického konsenzu. V první etapě šlo o již probrané parametrické změny. V té druhé se mělo zastropovat odváděné pojistné. A v třetí etapě měl být zaveden další dobrovolný spořicí pilíř. Levice od počátku jakékoli reformy blokovala.
Pravice silou v roce 2008 prosadila zastropování plateb pojistného na čtyřnásobku průměrného příjmu. V Německu je stropem 1,5násobek. K počátku roku 2009 došlo alespoň k prodloužení důchodového věku na 65 let. V lednu 2010 vznikla druhá Bezděkova komise, která doporučila povinné spoření formou vyvedení části plateb z průběžného systému do soukromých fondů. A další prodlužování věku pro odchod do důchodu.
Socialistický veletoč
V březnu 2010 zrušil Ústavní soud část zákona, která stanovovala redukční hranice, díky nimž se z vyšších příjmů započítávala jen malá část a z nejvyšších prakticky nic. Z následující diskuse vyplynul jasný závěr, že v průběžném systému nelze fiskálně udržitelným způsobem zvýšit zásluhovost, aniž by to strhávalo systém do chronických a obřích deficitů.
Krátce poté nastoupila vláda Petra Nečase. Vznikla další komise a ta dospěla k reformě schválené většinou jednoho hlasu ve Sněmovně. Došlo k zavedení automatického navyšování penzijního věku nad hranici 65 let a zavedení dobrovolného opt-outu z průběžného pilíře. Dobrovolný systém byl zvolen jen s ohledem na nepřijatelnost povinného spoření pro ČSSD, která ale nakonec nesouhlasila vůbec s ničím. Tyto změny by spolu se zpomalením valorizací stabilizovaly důchodový systém přinejmenším na dalších třicet let.
Následující Sobotkova vláda je bez jakékoli náhrady zlikvidovala hned v prvních dvou letech svého vládnutí. Pak už byly zase důchodové reformy pasé. Až nyní je opět zvedla socialistka Maláčová, která se tváří, že ČSSD udělala v otázce povinného spoření na penzi názorový veletoč hodný Věry Čáslavské.
Čtěte dále:
Neumřít v práci: kolik milionů je třeba na předčasný důchod?
Reforma důchodového systému není potřeba. Stačí jen úpravy, tvrdí vládní studie
Chcete do předčasného důchodu? Škodí to zdraví
