Suverénní fondy, tedy vládní správci majetku, jak je známe z Norska, Kuvajtu či Saúdské Arábie, si obvykle spojujeme s investováním přebytků z vývozu ropy, případně dalších surovin. Takových však mezi členy Mezinárodního fóra suverénních fondů (IFSWF) není ani polovina. Pro zemi typu Česka jsou zajímavější ty ostatní. Spravují totiž naakumulované přebytky státního rozpočtu, dividendové výnosy ze státních podniků, příjmy z privatizace, ale také devizové rezervy z přebytku obchodní bilance a kurzové politiky.
V té či oné době každý z těchto zdrojů Česká republika k dispozici měla, ale s výjimkou devizových rezerv - zcela autonomně spravovaných Českou národní bankou - je v podstatě beze zbytku použila na spotřebu. Lidově řečeno je prožrala. Do budoucnosti nezůstalo nic.
Syndrom řádně krátkozrakého hospodáře
Češi jsou sice ještě pořád docela hákliví na tvorbu schodků veřejných rozpočtů a k politickému bontonu patří chlubit se vyrovnaným či ještě lépe mírně přebytkovým pokladním plněním, ale o budoucích nekrytých závazcích rozhodujeme s lehkostí hodnou debatního klubu na Planetě opic. O tom, že výnosy z kapitálu by měly být s péčí řádného hospodáře využity pro reinvestice, nikoli zapojeny do běžných výdajů a skončit ve spotřebě, ani nemluvě.
Přitom dividendový tok ze státních majetkových účastí či přímo státních podniků není nic zanedbatelného. Lesy ČR odvedly přes třicet miliard korun (přičemž nebylo vůbec chytré rozpustit jejich rezervy a nyní si půjčovat za podstatně dražší peníze, než za jaké se financuje stát), ČEZ dokázal totéž na vrcholu slávy za jediný rok. V principu není nic špatného využívat část volného peněžního toku plynoucího z firem, kde má stát podíly, k výplatě dividend nebo odvodu zisku, jenž je v případě státního podniku jejich ekvivalentem. Naopak, je to správné, kapitál má nést výnos i v případě státního majetku.
Naprostá většina daňových změn v Česku byla zbytečná, nedotažená nebo vyloženě škodlivá. Čtěte více v eseji:
Daňové reformy jsou permanentně mimo mísu
Co správné není, je další nakládání s těmi penězi. Ty mají být použity buď k dalším investicím, tedy k rozmnožení kapitálu, klidně i ve veřejně prospěšných oblastech, anebo do financování nákladů na zásadní reformy, které mají nějakou oblastí strukturálně otočit.
Obojí vyžaduje cílevědomost a jistou zdrženlivost, které nám bolestivě chybějí, protože jsme si je takříkajíc „institucionálně nezakotvili“. Měli jsme sice zvláštní účet na důchodovou reformu, ale kde jsou ty peníze a kde je ta reforma? Jak říká paní ministryně Maláčová, „neumíme ji dělat“, a proto jí ani není potřeba.
Jak vysoký bude váš důchod? Spočítejte si to na důchodové kalkulačce
Potřeba jí je a dělala by se nám o poznání snadněji, kdybychom neměli téměř permanentní tendenci rabovat bednu s banány do posledního kusu na dně. To se pak opravdu špatně zakládají strategie a podnikají reformy, jejichž ovoce bude sklízet generace těch, kteří ještě nemají volební právo, a jejich dětí.
Zároveň jsme zemí, kde se do politického diskurzu stále více dostává otázka odlivu kapitálu z podniků v zahraničním vlastnictví, což jsou mnohdy i Češi, kteří z daňových i bezpečnostních důvodů převádějí své vlastnictví do zahraničí. Při všech vhodných příležitostech, které se naskýtají, kdykoli někdo hřímá o tom, co všechno patří cizincům, kteří to tady „vysávají“, rád připomínám, že kdybychom měli strategii a dovedli akumulovat národní kapitál, tak už jsme si mohli koupit skoro všechno, co nyní považujeme za strategické.
Přečtěte si komentář: Diskriminace v penzích existuje. Ale mužů!
Už jenom z dividend státních podniků jsme mohli mít několik set miliard korun. Nejen to: kdybychom si dokázali „utrhnout od huby“ a trochu reformovat, pak veřejnoprávní penzijní fond, který by trpělivě investoval do odkupů klasických dividendových českých titulů v síťových odvětvích řekněme šest procent mezd svých účastníků, už mohl mít od roku 2013 také něco nainvestováno.
Naléhavě se potřebujeme tady a teď bránit populistické tendenci zdanit - nejlépe bohaté a cizáky - a „spravedlivě“ to rozdat. Odtud je jenom krůček ke znárodnění. Už jsme si to vyzkoušeli a dopadlo to opravdu fenomenálně špatně. Tato země dovede vytvářet bohatství, ale také je dovede zcela fenomenálním způsobem ničit.
Jedinou dobrou obranou je vytvořit instituce, které dovedou profesionálně bez politických vlivů, transparentně a cílevědomě akumulovat dlouhodobý kapitál. Žádná světoborná myšlenka to není -o tom všechny státní „fondy budoucnosti“ ostatně jsou.
Oni měli strategii
Hledat zemi, která za šedesát let máloco zkazila, není úplně jednoduché, ale jestli nějaká existuje, pak je to Singapur. Ještě za Britů přijal koncem padesátých let plně fondový penzijní systém, má podivuhodně inteligentní řešení financování zdravotnictví (z hlediska účinnosti peněz za zdraví zdaleka nejlepší na této planetě) a nepřekvapí, že elegantně vyřešil i problematiku vysokých devizových rezerv a správy státních finančních aktiv.
Government Investment Corporation vznikla v roce 1981, Temasek Holdings už v roce 1974. Obě společnosti spravují aktiva v řádu stovek miliard dolarů, obě začínaly skrovně. Ale měly strategii. Singapuřané zkrátka chtěli budovat kapitál a reinvestovat jeho výnosy, a to hlavně prostřednictvím správy části devizových rezerv a státních majetkových účastí, aby dosáhli reálného zhodnocení nad mezinárodní inflaci. Toho nejde dosáhnout nákupem krátkodobých vládních zahraničních cenných papírů nebo úložkami u centrálních bank, a už vůbec ne prožráním peněz.
Kdo chce zůstat v Evropě, může se inspirovat Irskem s jeho Ireland Strategic Investment Fund. V zásadě nejde o nic jiného než oddělit budoucnost od momentálních politických preferencí, dát strategii, ale i autonomii managementu, u nás asi přes ústavní zákon, protože jsme projevili nezdrženlivost alkoholika.
V sázce je budoucnost Česka: budeme ji prožírat, anebo si ji koupíme?
