Ósacký klid zbraní mezi USA a Čínou otevřel dveře pro další kola jednání mezi oběma velmocemi opravdu jen na chviličku. Pozorovatelé vyjednávání musí mít nutně pocit deja vu či návratu v čase.
Příměří nevydrželo dlouho, americký prezident Trump začal obviňovat Čínu, že nejedná v dobré víře (kromě toho, že nadšeně tweetuje, jak se Čína ekonomicky propadá a odcházejí z ní tisíce firem), pak už z toho byla rovnou nová cla (10 % na import v hodnotě 300 miliard dolarů). A aby toho nebylo málo, Čína nechala poklesnout jüan, takže americké ministerstvo si pospíšilo ji označit za měnového manipulátora. Moc si u toho nelámalo hlavu s tím, že čínské kroky nesplňují definici měnové manipulace, kterou si samy USA stanovily (Čína nedosahuje ani nadměrného přebytku běžného účtu, a už vůbec nejde prokázat, že k poklesu jüanu intervenovala, spíše naopak).
Rčení „když se dva hádají, třetí se směje“ tady platí - tím třetím je v tomto případě alespoň dle obchodní bilance Vietnam. USA reagovaly tím, že byl Vietnam zařazen na seznam tzv. možných měnových manipulátorů, Američané se navíc domnívají, že Čína Vietnamu „kreativně“ využívá a čínské zboží je následně exportováno jako vietnamské.
Trump už se nechal slyšet, že Vietnam zneužívá USA ještě víc než Čína, takže se bezesporu i Vietnam ocitne pod tlakem směřujícím k tomu, aby nakupoval více amerických zbraní.
I toto působí povědomě, stačí si vzpomenout na americký šok z úspěchu japonských automobilů a následných dohod o „dobrovolném“ omezení vývozu. A když přijde na „měnové manipulace“, ze kterých prezident Trump podezírá nejspíš úplně všechny (aniž by se podíval sám na břevno v oku svém, když zástupci jeho administrativy tvrdí, že chtějí slabý dolar), stačí vzpomenout na dohodu z Plaza z 80. let.
Čtěte: Proč Němcům vadí nominace Christine Lagardeové do čela ECB?
Na rozdíl od 80. Let však v případě prezidenta Trumpa není patrná snaha ani předstírat, že co je pro USA dobré, pro celý svět dobré jest. Koneckonců, postavíte-li svou ekonomickou politiku na premise, že všichni ostatní se snaží USA jen okrást a ožebračit, pak je konfrontační kurz ve světové ekonomice stanoven.
Jednání mezi USA a Čínou se neomezují jen na obchodní bilanci (která je vzhledem ke komplexitě vztahů mezi zeměmi příliš úzkým ukazatelem), ale týkají se i technologického transferu, necelních bariér, dotací pro podniky a dalších nástrojů průmyslové politiky. USA obviňují Čínu, že ke svému rozvoji používá nástroje, které používaly samy USA na konci 18. a především v 19. století, kdy politika Alexandera Hamiltona výrazně přispěla k tomu, že USA dohnaly a následně (v poslední třetině 19. století) i předehnaly Velkou Británii.
Toto déja vu nám ukazuje nejen to, že dobře vymyšlená průmyslová politika je pro zemi, která má zpoždění, naprosto zásadní (však by Německo 19. století mohlo také podat vypovídající svědectví), ale také odhaluje mnohem hlubší kořeny sporu mezi oběma velmocemi.
Ani obchodní bilance, ani dotace čínským podnikům nejsou klíčová témata, to jsou jen subpoložky velikého zápasu mezi slábnoucí velmocí a tou novou, nastupující. I když slovo „novou“ možná jen prozrazuje západní aroganci a omezené vnímání času. Čína byla nejvyspělejší zemí po většinu posledních dvou tisíc let. Nejen Čína, ale potažmo celá Asie se jen vrací tam, kam historicky patří. Jenže k lidským dějinám patří i déjà vu války hegemona za udržení své pozice.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
