Mezi Evropskou komisí a italskou vládou se schyluje ke střetu, který bude mít nepochybně vliv na stabilitu eura a eurozóny. Význam střetu ovšem zdaleka přesahuje čistě ekonomické otázky.
Brusel totiž vůbec poprvé vrátil nějaké zemi rozpočet k přepracování. Nelíbí se mu, že se nová vláda (sestávající z pravicové Ligy a hnutí Pěti hvězd) masivně odchýlila od toho, co slibovala vláda předchozí. Nu, možná ten problém nebude přímo v nové vládě, ale spíš v tom, že se od slibů předchozí vlády (zahrnující škrty) hlavně odchýlili voliči.
Italská vláda si naplánovala deficit ve výši 2,4 procenta, předchozí vláda (vedená sociální demokracií, kterou voliči poslali tam, kam tuto stranu poslali i v dalších zemích) si stanovila cíl třikrát nižší. Rozpočtová opatření zahrnují jak snížení daní (Liga), tak i investiční program, který je, jak ukázal janovský most, v Itálii skutečně potřeba a za jehož prosazováním stojí hlavně vicepremiér di Maio z Pěti hvězd.
Finanční trhy a Komisi nejvíce znepokojuje, že Itálie je už tak velmi zadlužená země a že tato politika může vést (resp. již vede) ke zvýšení výnosů z italských desetiletých vládních dluhopisů, tedy vyjádření větší rizikovosti těchto cenných papírů.
| Výnosy desetiletých vládních dluhopisů (v %) | |
|---|---|
| USA | 3,088 |
| Německo | 0,37 |
| Francie | 0,74 |
| Portugalsko | 1,95 |
| Itálie | 3,47 |
Komise dává najevo obavy z další krize eurozóny, přičemž se všeobecně ví, že Itálie je příliš velká na to, aby byla „zachraňována“ podobně jako Řecko. Roztáčí se tak další kolo přehlídky katastrofálního nefungování eurozóny, která nedisponuje jinou cestou pro nápravu nerovnováh než tupou škrtací politikou, která je zcela kontraproduktivní. Škoda, že Komise neměla již roky obavy z toho, že Itálie se potácí ve stagnaci, že trpí obrovskou nezaměstnaností mladých, kteří pak odcházejí ze země.
Dlouhodobá stagnace italské ekonomiky
source: tradingeconomics.com
Politika škrtů nevede ani k růstu, ani ke snížení dluhu (řecký případ je zde více než výmluvný, ztratit čtvrtinu celé ekonomiky a desetitisíce mladých lidí, to je skutečně vynikající „záchranná operace“). Není divu, že něco takového nechce nová italská vláda dopustit a chce prosadit prorůstový rozpočet.
Míra nezaměstnanosti
source: tradingeconomics.com
Nezaměstnanost mladých
source: tradingeconomics.com
Především v německém tisku se tak rozjíždí nové kolo šovinismu – tentokrát ti strašní rozežraní a neodpovědní jižané nejsou Řekové, ale Italové.
Jenže Itálie opravdu není Řecko. Zaprvé, většinu dluhopisů drží domácí subjekty (okolo dvou třetin). Zadruhé, Itálie je mnohem „větší váha“ než malé, periferně položené a strukturálně slabé Řecko. Itálie je součástí G7, je to zakladatelská země evropské integrace, tvoří více než 15 procent HDP eurozóny a také v ní, nikoliv překvapivě, roste odpor k evropské integraci a k euru. Na okraj je třeba říci, že i když volby jasně vyhrálo anti-establishmentové hnutí Pěti hvězd, tak Liga v čele se silnou osobností Mattea Salviniho (ministr vnitra) dle průzkumů by nyní svůj volební zisk zdvojnásobila.
Prozatím to nevypadá, že by se Itálie chystala k nějakým ústupkům. Koneckonců vnitřní politická situace (blížící se eurovolby, obě dvě koaliční strany musejí vypadat silné) tomu nenasvědčuje. Salvini se nechal slyšet, že Komise si může posílat kolik dopisů chce, ale pro něj jsou na prvním místě Italové. Italská vláda se (zcela realisticky, dodávám) domnívá, že italský dluh nelze zvládnout škrty, ale „snížit“ (tj. snížit jeho poměr k HDP, což je ta ostře sledovaná veličina) prostě tím, že italská ekonomika konečně začne pořádně růst.
Časopis The Economist vyjadřuje naději, že finanční trhy dokáží „zkrotit“ odbojnou vládu. Nebylo by to poprvé. Je pěkné, že časopis, který v posledních číslech „bojuje o zachování liberálního řádu“, tak hezky na rovinu napíše, jak tomuto „liberálnímu řádu“ intenzivně vadí takové volby.
Střet italské vlády s Komisí není střetem mezi neodpovědnými populisty a skvělými hospodáři, kteří mají na mysli jen dobro eura (dokonce i Wall Street Journal v této souvislosti píše o tom, že je to chybně zvolený boj za chybnými cíli). Je to střet, který se se vší pravděpodobností bude opakovat u britské Labour (když se vší pravděpodobností vyhraje další volby). Střet mezi těmi, kteří byli zvoleni a chtěli by vládnout (ergo realizovat program, kvůli kterému dostali důvěru lidu) a mezi těmi, kteří skutečně vládnou, ač je nikdo nikdy nevolil. Ovšem v rámci tak žádané politické korektnosti tomuhle říkáme liberální řád.
L’Italia s’è desta (Itálie se probudila), zpívá se v italské hymně.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Poučení z Velké recese? Jaksi nikde
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Můžeme si dovolit recesi? Centrální banky jsou bez střeliva
Ekonomická demokracie má obrovský potenciál. Politiky to ale nezajímá
Proč se Francie a Německo nemohou shodnout na reformě eurozóny
Ekonomika si vede výborně, ale dlouhodobé problémy neřešíme
Kdo sesadí z trůnu americký dolar? Čínský jüan, nebo SDR?
Sankce, kam se podíváš
Renta jako rozšiřující se patologie
