Maďarský zákon, který navyšuje přesčasové hodiny (z 250 na 400 hodin ročně), navíc s možností odkladu jejich proplacení až na tři roky, vyvolal v zemi mohutné protesty. Oprávněně.
Maďarská vláda řeší podobný problém jako my - nedostatek pracovní síly. U nás zástupci podnikatelů tlačí na dovoz „levných“ pracovníků, zejména z Ukrajiny. Česko se ocitlo v dosti neobvyklé situaci, kdy je nabídka volných pracovních míst vyšší, než je počet evidovaných uchazečů na trhu práce (ponechme pro tuto chvíli stranou, že řada volných pracovních míst požaduje pracovníky s nízkou kvalifikací a nízkými mzdami, což bohužel dobře vystihuje strukturu české ekonomiky).
Nedostatek pracovní síly otevírá řadu zásadních hospodářských otázek, které by neměly být řešeny v módu „ad hoc“, ale systémově, ideálně v rámci národohospodářské koncepce. Je banální opakovat, že žádná expanze netrvá věčně, i když rizika pro českou ekonomiku se kumulují především v zahraničí (zpomalení Německa v návaznosti na Čínu, hrozba rozšíření a prohloubení obchodních válek, ukončení stimulu ECB v nevhodném načasování, plus dodejme, že žádný klíčový problém, který odhalila Velká recese, nebyl vyřešen, jen překryt další porcí zadlužování či bublin).
Přečtěte si:
Ulice Budapešti zaplavily tisíce odpůrců otrockého zákona
Do jaké míry je nedostatek pracovníků záležitostí cyklickou a do jaké míry je spjat s tím, jak je nastavena ekonomika? Česko, Slovensko i Maďarsko jsou na tom podobně, Polsko je přeci jen se svým velkým vnitřním trhem v odlišné situaci.
Tři země Visegrádu stojí již delší dobu před otázkou, která je překryta konjunkturou, ale rozhodně nikam nezmizela: co budeme dělat s našimi ekonomikami? Co budeme dělat s tím, že orientace na nižší až střední přidanou hodnotu ovlivňuje samozřejmě trh práce, že kvalifikovaní lidé odcházejí (zejména problém Maďarska) a že obří mzdové rozdíly jsou už dále prostě netolerovatelné?
Maďarský otrokářský zákon, stejně jako snaha vyřešit české strukturální problémy dovozem levných pracovníků (a při recesi je zřejmě zase vykopnout pryč) je snaha podepřít bortící se dům ztrouchnivělým dřevěným kůlem. Chvíli může držet, ale pak se stejně zhroutí.
Imperiálni Budapešť se probouzí do éry hipsterů a milovníků blízkovýchodní kuchyně
Je to už mnoho let, kdy Český statistický úřad psal, že ekonomický model Česka už je za svou životností. Současná vláda si to uvědomuje lépe než ty předcházející – kompenzace mzdového škrcení předchozích let, orientace na domácí poptávku, ale i investiční plán vlády jsou kroky správným směrem. Restrukturalizace ekonomiky je ovšem obtížná a časově velice náročná záležitost. V rámci čtyřletého volebního období to může vypadat jako ryzí sebevražda. Proto možná není tak překvapivé, že nejúspěšnější byly a jsou země, které dokáží uvažovat ne v rámci čtvrtletí, ale desetiletí.
Není ale možné čekat a vše donekonečna odkládat. I vládě s dobrými úmysly a návrhy se může stát, že se vyčerpá na řešení provozních záležitostí a nebude mít už sílu začít realizovat národohospodářskou koncepci (jestli se ji vůbec podaří vytvořit). Ani jedna ze zemí Visegrádu si už nemůže dovolit nechávat se strhnout proudem a plout, kam ji silné vlny zanesou. Je nejvyšší čas převzít kormidlo.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Reforma Světové obchodní organizace. Ale jaká?
Itálie není Řecko. Proč Brusel opakuje stejnou chybu?
Poučení z Velké recese? Jaksi nikde
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Ekonomická demokracie má obrovský potenciál. Politiky to ale nezajímá
Sankce, kam se podíváš
Renta jako rozšiřující se patologie
