„Jak vidím premiéra i vládu, jakou má tendenci jít do jádra, museli by nás vynést nohama dopředu, abychom od toho couvli.“ Nedávné vyjádření ministra průmyslu a obchodu Tomáše Hunera jasně ukazuje přístup české vlády ke stavbě nových jaderných bloků. Emoce vítězí nad důkladnou analýzou různých variant, dogmata válcují otevřenou diskusi.
Přitom jde o tolik peněz. Vláda rozhodne o tom, zda vydáme odhadem 300 až 500 miliard korun (záleží na tom, zda jste jaderný optimista, či skeptik) za stavbu, která bude spuštěna nejdříve za 17 let a dalších 60 až 80 let zůstane v provozu. Ponechme teď stranou fakt, kde bere tato vláda odvahu chtít rozhodovat o stavbě nových reaktorů, když neumí ani vypsat tendr na mýtný systém nebo nakoupit nové vrtulníky pro armádu; jaderný tendr je o řád dražší a náročnější disciplína.
Jaderným nadšencům jaksi uniká fakt, že evropská energetika se během posledního desetiletí zásadně změnila - v neprospěch stavby nových reaktorů. Vláda Andreje Babiše přistupuje ke stavbě nových bloků Dukovan či Temelína podle svého volebního hesla: „Nekecáme, makáme!“ Přitom by ministři měli začít tím, že si dlouze „pokecají“ s odborníky, kteří jejich nadšení z jádra nesdílejí.
Kdo tu legraci zaplatí
Problém začíná už tím, že státní energetickou koncepci a další strategické dokumenty pro vládu píšou hlavně technici, zatímco na názor ekonomů a právníků se nikdo neptá. Pokud posbíráte partu energetických expertů starého střihu a pár vyučujících z vysokých škol technického směru, závěr bude vždy stejný - jádro je prostě nejlepší!
EU povolila dotování záložních zdrojů na uhlí a plyn. Přinese bezpečnost, nebo konec liberalizace?
Ano, nelze popřít, že po technické stránce je získávání energie štěpením uranu úžasné. Lze tak vyrobit ohromné množství elektrické energie bez problémových emisí skleníkových plynů, prachu, rtuti, karcinogenních uhlovodíků a tak dále. Dva reaktory v Temelíně vyrobí stejné množství energie jako tři až čtyři velké uhelné elektrárny, aniž by při tom musely spálit a prohnat komínem 16 milionů tun hnědého uhlí.
Do debaty by však měli vstoupit také ekonomové, aby vysvětlili, že při současných cenách elektřiny na trhu se investice do nových jaderných bloků nevrátí. Alternativa založená na kombinaci obnovitelných zdrojů a zemního plynu vychází levněji. Právníci a diplomaté by měli vysvětlit, jak těžké je prosadit v Bruselu a Berlíně nové reaktory se zjevnou či skrytou finanční podporou státu, o dopadu na vztahy s Rakouskem raději nemluvě.
Ano, cena elektřiny na burzách za poslední dva roky vzrostla dvojnásobně na 44 eur za megawatthodinu, jenže až růst na další dvojnásobek by ekonomicky ospravedlnil investici do jaderných bloků. Většina prognóz poradenských a konzultantských firem však předpokládá, že cena už dál moc neporoste.
V takovém případě by splácení nákladů v řádu stovek miliard nesli na svých bedrech daňoví poplatníci, případně spotřebitelé elektřiny. Když už konečně nějaký politik „přizná barvu“ a na rovinu se lidí zeptá: Chcete dražší elektřinu, nebo vyšší daně? Nechcete ani jedno? Tak v tom případě žádné jaderné bloky stavět nebudeme.
Strašení závislostí na Rusku
Studie poradenské společnosti Lazard z loňského listopadu to říká jasně: Elektřina z jaderných reaktorů je drahá ve srovnání s uhlím, ale i větrnou a solární energií. Nové reaktory totiž potřebují cenu minimálně 112 dolarů za megawatthodinu, aby se investice vrátila. Problém je v časové hodnotě peněz; nová jaderná elektrárna zkrátka bude muset vydělávat dost peněz, aby utáhla splácení bankovních úvěrů i požadavky akcionářů na zhodnocení investovaných peněz.
Naopak mezi relativně levné zdroje patří větrná a solární energie, v místech s příhodnými podmínkami jim stačí cena 40 až 50 dolarů za jednotku vyrobené elektřiny. Podobně výhodné jsou zdroje na zemní plyn s kombinovanou výrobou elektřiny a tepla; ty lze na rozdíl od větrných parků a solárních panelů stavět téměř kdekoli.
To je mimochodem důvod, proč německá, britská či španělská energetika směřují k modelu, který lze laicky popsat zhruba takto: „Vyrob co nejvíc z obnovitelných zdrojů a dorovnej to plynovými zdroji“ Jaderná energetika se dostává do postavení mimo hru nikoliv proto, že se proti ní spikly temné spolky fosilních a solárních baronů, ale zkrátka proto, že je moc nákladná.
Rakousko protestovalo proti subvencím pro britskou Hinckley Point:
Rakousko žaluje podporu britské elektrárny. Na mušce má ale Temelín
V českých krajích každou debatu o vyšším podílu zemního plynu zabije jaderná či uhelná lobby tvrzením, že by vzrostla závislost na dovozu z Ruska. Pikantní je, že tento argument používají i lidé, kteří současně drží palce Rosatomu, aby tendr na nové reaktory v Česku vyhrál.
Skutečnost, že jaderné palivo dovážíme stoprocentně z Ruska, nikdo raději nepřipomíná. Navíc zemní plyn lze dovézt i odjinud, stačí jen trocha zájmu a úsilí. Můžeme postavit nové plynovody a odebírat plyn dovezený do přístavů v Polsku a Chorvatsku. Nebo můžeme po vzoru Maďarska podepsat smlouvu o odběru plynu z nových ložisek v rumunském sektoru Černého moře. Dalším novým exportérem je Izrael a výhledově má přibýt Kypr. Nikde není psáno, že plyn musíme navždy odebírat jen z Ruska.
Maďarsko náš vzor?
Dobře, nelze vše počítat jen na peníze. Jenže existují i další vážné důvody, proč s výběrem dodavatele nových jaderných reaktorů do Dukovan či Temelína nespěchat. Soutěž počítá s využitím nejmodernějších reaktorů tříapůlté generace. Jenže kdo by tak mohl soutěž vyhrát, když takový reaktor zvládl uvést do chodu zatím jen ruský Rosatom?
Je sice milé, že o stavbu nových atomových bloků na českém území projevuje zájem šest firem z celého světa, ale většina z nich dodnes neprokázala, že reaktor nejmodernější generace umí postavit v dohodnutém termínu a bez prodražení. Francouzská Areva, nyní již jako součást koncernu EDF, stále zápasí s uvedením prvních bloků typu EPR do provozu. Trojnásobné překročení nákladů a desetileté zpoždění finského reaktoru Olkiluoto 3 je dostatečně odstrašujícím příkladem.
Americký Westinghouse v loňském roce prošel bankrotem a je otázkou, jak silným a aktivním hráčem bude pod novými vlastníky z řad finančních investorů. Francouzsko-japonské konsorcium Atmea zatím nezačalo svůj první reaktor ani stavět. Korejský koncern KHNP sice stavět umí, ale po technologické stránce nabízí poněkud zaostalé řešení, které bez posílení bezpečnostních prvků nemá v Evropské unii šanci.
Jaderný euroguláš: Brusel pomohl Budapešti zadat dostavbu jaderné elektrárny Rusům
Posledním uchazečem je čínský koncern CGN s novým reaktorem Hualong One. Nechť každý čtenář sám posoudí, zda je rozumné vypsat tendr, ve kterém bude o zakázku v hodnotě nejméně 300 miliard korun soupeřit hlavně ruský a čínský uchazeč. A nakolik je to v souladu s proklamovanou evropskou orientací České republiky.
Některé fanoušky jádra přitahuje příklad Maďarska, které bez soutěže a bez skrupulí zadalo zakázku na stavbu elektrárny Paks II ruskému Rosatomu. Jenže Maďaři na svém jaderném projektu intenzivně pracují řadu let a zapojili své nejlepší diplomaty a lobbisty, aby umetli cestičky v Bruselu a Berlíně. Co udělala za posledních pět let pro mezinárodní přijetí nových reaktorů česká vláda a diplomacie? Raději se ani neptejme.
Ústup od obřích reaktorů
Maďaři mají tu výhodu, že jaderná elektrárna Paks leží na břehu Dunaje. Odpadá tím problém s přepravou velkých dílů po silnici. Naopak otázka, jak dopravit obří tlakové nádoby a parogenerátory po úzkých cestách do Temelína či Dukovan, se časem může změnit ve skutečnou noční můru. I z českých jaderných kruhů lze zaslechnout skepsi, zda je to vůbec reálné.
Jaderný průmysl dlouho žil dogmatem, že čím výkonnější reaktor je, tím levnější elektřinu bude vyrábět. V praxi se tato hypotéza nepotvrdila. Naopak, výsledkem tohoto trendu jsou příliš drahé a extrémně složité bloky, jejichž výstavba a spuštění se stává úkolem na hranici lidských sil a schopností.
Jak se štěpí jádro ve Vídni ve výzkumném reaktoru:
Kterak Rakušan atom štěpil. I bezjaderné Rakousko produkuje radioaktivní odpad
První dodavatelé technologií se proto vracejí k reaktorům střední velikosti. Britský Rolls-Royce chce prorazit na trhu s bloky o výkonu 440 megawattů (mimochodem, na chlup stejný výkon měly před modernizací dukovanské reaktory). Takové zařízení zkrátka dovezete na místo určení v několika kusech a ty na místě poskládáte jako lego. Takovou elektrárnu lze postavit za rok a půl místo pěti až sedmi let v případě obřích reaktorů. Náklady na vyrobenou elektřinu přitom mají být o třetinu nižší. Drobný problém je, že tato technologie bude k dispozici až okolo roku 2030.
Rolls-Royce není zdaleka jediný, kdo naskočil na retro vlnu reaktorů střední velikosti. Americko-japonské sdružení GE Hitachi se v květnu nechalo slyšet, že dává k ledu svůj obří varný reaktor nové generace o výkonu 1520 megawattů. Tyto obludy nikdo nechtěl. Naopak o zmenšené 300megawattové bloky již projevila zájem elektrárenská společnost Dominion Energy.
Z výše uvedeného vyplývá, že jaderná energetika ještě není odepsaná. Do hry se mohou vrátit reaktory menší a střední velikosti. Pokud budeme umět využít tepelnou energii pro vytápění měst, zlepší to ekonomiku provozu. Menší reaktory jsou natolik bezpečné, že mohou být umístěny blízko měst a kdoví, jednou třeba nahradí uhelné teplárny v Mělníce, Plzni či Opatovicích nad Labem.
Flexibilita, voda, rozum
Teď konec snění a zpátky do reality. Německo osázené větrnými parky a solárními panely bude střídavě vytvářet nadbytek a nedostatek elektřiny na středoevropském trhu. Do takového prostředí se více hodí plynové elektrárny, které lze rychle zapnout i vypnout. Naopak velké jaderné bloky mají omezené možnosti snižovat svůj výkon a v budoucím nastavení energetiky budou spíše součástí problému, nikoli řešením.
Ještě jeden faktor hraje proti velkým reaktorům, ale také uhelným a vodním elektrárnám - sucho. Navzdory všem tvrzením popíračů klimatických změn je evidentní, že méně prší a vody v krajině ubývá. Dříve nebo později budeme muset začít posuzovat energetické zdroje i podle toho, kolik vody ke svému provozu potřebují.
Závěr tedy zní jednoznačně. Na závazné rozhodnutí o stavbě nových reaktorů není vhodná doba. Obří bloky o výkonu přes tisíc megawattů jsou extrémně drahé. Pokud se je náhodou někdy podaří dokončit a spustit, budeme je muset dotovat tak, jak dnes dotujeme fotovoltaické elektrárny z let solárního boomu. Stojí nám tohle martyrium za to, abychom někdy za dvacet let mohli radostně zvolat: hurá, my jsme to dokázali?
Dále čtěte:
Neekonomické, ukvapené: Drábová kritizuje stavbu laboratoře za 1,7 miliardy
Poslušný sluha, nebo stroj na dividendy? ČEZ je zralý na dělení
