První Masarykova zkušenost s politikou skončila zle. K mladočechům se v roce 1890 přidal, aby se stal vůdcem a změnil českou politiku, jenže po třech letech musel ze strany odejít. Kdyby neodešel, nejspíš by ho vyhodili. Budoucí prezident nebyl zrovna loajální straník, kritizoval vedení, na všechno měl vlastní názor a nakonec se ještě zapletl do Šromotovy aféry, která mu zlomila vaz.
Co se tenkrát stalo, není úplně jasné. S odstupem času lze však říci, že se Masaryk provinil - když ničím horším -těžkou indiskrecí a ještě k tomu lhal. Ve zkratce šlo o to, že se Masaryk na jaře 1892 potkal s místodržitelem Františkem Thunem, který mu ukázal dopis mladočeského předáka Julia Grégra a doplnil to komentářem, který později noviny interpretovaly tak, že mu Češi neimponují a nic si z nich nedělá, protože „Čech je buď hulvát, nebo líbá ruku“. Vedení strany o tom Masaryk neřekl, ale svému známému - novináři Janu Herbenovi - ano. Ten nelenil a v hostinci vše „vyžvanil“ moravskému staročechovi - tedy přímé politické konkurenci - Františku Šromotovi.
Šromota poté v červnu 1893 obvinil Grégra a mladočechy z toho, že se navenek tváří radikálně, ale ve skutečnosti potají a devótně plní místodržitelovy příkazy. Opřel se přitom o onen Masarykem viděný dopis, jenž měl dokazovat, že se Thun v době Jubilejní zemské výstavy, na kterou měl přijet sám císař, dohodl s Grégrem na klidu „zbraní“. Byl z toho prvotřídní skandál. Masaryk ne zrovna věrohodně trval na tom, že žádný dopis neviděl ani o něm nemluvil, přesto se na červencovém zasedání výkonného výboru strany ocitl v roli obžalovaného. Julius Grégr se do něj pustil, jak plyne z Masarykových zápisků zpracovaných historikem Stanislavem Polákem, bez slitování: hulákal, křičel, spílal, a když Masaryka obvinil ze špiclování, budoucí prezident se slovy - „Poroučím se, pánové!“ - odešel.
ODS vyloučila poslance Václava Klause mladšího
Rozpačitý návrat
Celé léto do Masaryka šily stranické Národní listy a satirický Šíp ho zesměšňoval v poněkud kostrbatých verších: „Spojenými silami. Masařík a Šromota/ to jsou dva rytíři /první klepy vymejšlí / a druhý je šíří.“ Horší bylo, že strana stála za Grégrem. V srpnu Masaryka pokáralo shromáždění mladočeských poslanců. O měsíc později ho výkonný výbor vyzval k omluvě a 25. září 1893 se Masaryk vzdal postu ve vedení strany a obou svých poslaneckých mandátů - v říšské radě i zemském sněmu. Brzy poté opustil stranu docela.
Julius Grégr se do Masaryka pustil bez slitování: hulákal, křičel, spílal
Jenže Masarykovou životní vášní byla politika, a tak se vrátil. Roku 1900 založil vlastní stranu, ze které později vznikla Česká strana pokroková. Na bůhvíjakou kariéru to ale ani omylem nevypadalo. Sám Masaryk sice díky většinovému volebnímu systému opakovaně (1907 a 1911) pronikl do vídeňského parlamentu - říšské rady, ale jeho strana byla marginální politickou silou. Kdyby roku 1915 neodešel do zahraničí a nestal se československým prezidentem, znali by ho dnes jen historici. Vytvořit vlastní úspěšnou stranu se Masarykovi nepovedlo ani za první republiky. Před volbami roku 1925 sice vší mocí tlačil prohradní Národní stranu práce, která se však nakonec do sněmovny vůbec nedostala.
Úspěšné - volbami prověřené - pokusy o vytvoření vlastní nové „odštěpenecké“ strany se u nás ve skutečnosti dají spočítat na prstech. Z hlediska této historické statistiky to bude mít Václav Klaus junior hodně těžké.
Hrstka úspěšných
Politická secese má obecně naději na úspěch hlavně tehdy, když z „mateční“ strany neodchází jednotlivec, ale celá skupina lidí, kterou spojuje nějaká trvalá myšlenka či ideologie. V našich podmínkách šlo o vydělení mladočechů ze strany staročeské (70. léta 19. století), osamostatnění se agrárníků od mladočechů (1899), odštěpení národních socialistů (1897) a komunistů (1920 až 1921) od sociálních demokratů či o odtrhnutí ODS (1991) od Občanského fóra.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Zbylé, ideologicky méně vyfutrované pokusy dopadly mnohem hůř a za zmínku stojí snad jen tři z nejnovější doby - Unie svobody (1998), TOP 09 (2009) a Okamurova SPD (2015). Řadoví komunisté vyhození či vyškrtnutí po roce 1968 ze strany jsou jiný případ.
Fajfka tabáku
Na neúspěch to dlouho vypadalo i v případě první úspěšné secese v našich dějinách - mladočeské. Když mladočeši v létě 1874 poprvé kandidovali proti svým bývalým kolegům do zemského sněmu, porazili je staročeši poměrem 77 : 7. „Sedm statečných“ nicméně udělalo to, co slibovalo: na rozdíl od staročechů - kteří už od roku 1863 praktikovali pasivní rezistenci a odmítali navštěvovat veškerá parlamentní jednání - na zasedání sněmu dorazili.
O co jim šlo, shrnul o dva roky později Eduard Grégr (bratr Julia) v dopise staročeskému patriarchovi Riegrovi. Psal o tom, že se Češi zarputile - onou pasivní rezistencí - dovolávají svých historických práv a zrovnoprávnění s Němci a Maďary, jenže v moderním světě rozhoduje jedině reálná politická moc a ta se dá získat pouze v parlamentu: „Státní právo bez patřičné moci, která by mu dovedla zjednat platnosti, nestojí ani za fajfku tabáku, a my bychom mohli dlouho čekati, než bychom se (…) tím nešťastným trpným odporem dodělali uznání našeho státního práva. My jsme si tím naším státním právem jen škodili.“
Bylo to řečeno jasně, ale síly se obrátily až v březnu 1891. Ve volbách do říšské rady tenkrát mladočeši zvítězili v poměru 37 : 2 a staročechy poslali do penze. Mladočeši naší politice kralovali až do roku 1907, kdy je předstihli od nich odštěpení agrárníci a skoro dohnali sociální demokraté. Na konci první světové války se mladočeši sloučili se skomírajícími staročechy a třemi dalšími menšími stranami a vznikla z nich Národní demokracie. Ta v parlamentu pod vedením Karla Kramáře seděla celou první republiku, ale už to jaksi nebylo ono - volební zisky oscilovaly kolem pěti procent.
Rvačky & korupce
První republika vzniku odštěpeneckých stran ani trochu nepřála. Jedinou, která se dlouhodobě prosadila, byla KSČ. Naprosto propadly nezávislé komunistické strany, které vznikly z vyloučených členů během stalinizace KSČ. Neuspěl ani sociální demokrat František Modráček (pradědeček Petry Buzkové), který v roce 1919 odešel ze sociální demokracie na protest proti příliš smířlivému postoji vedení strany k marxistickým radikálům. Neměl to snadné. Například v dubnu 1920 oblehlo dle Národních listů asi 200 radikálů pražský hostinec U Vajmanů, kde „modráčkovci“ pořádali volební schůzi. Odstrčili Modráčka stojícího ve dveřích stranou, vtrhli násilím dovnitř a „způsobili tam vřavu“. Ve volbách pak Modráček získal necelé procento hlasů a tři mandáty (pětiprocentní kvorum neexistovalo), brzy se však rozhádal s jinými spoluodštěpěnci, a tak se radši vrátil pod křídla sociální demokracie.
Nezničitelný Karel Prášek si založil vlastní Československou stranu agrární a konservativní
Stejně se vedlo i Karlu Práškovi, kterého premiér Antonín Švehla donutil kvůli korupční lihové aféře k odchodu z agrární strany i politiky. Nezničitelný Prášek si pak založil vlastní Československou stranu agrární a konservativní, která ve volbách roku 1925 získala krásných 38 tisíc hlasů, a tudíž ani jeden mandát. Z hlediska našeho zkoumání je však velkostatkář Prášek zajímavý hned dvakrát. Když v roce 1908 zorganizovali agrárníci bojkot cukrovarů, aby svým členům - drobným pěstitelům řepy - vymohli vyšší výkupní ceny, prodával chamtivý Karel Prášek cukrovku vesele dál. Strana ho za trest nedala na kandidátku do říšské rady, ovšem Prášek kandidoval jako nezávislý a u svých voličů uspěl. Následoval samozřejmě vyhazov. Obě strany však nakonec dospěly k poznání, že jim spolu bude líp, a tak Prášek dostal ještě jednu šanci.
Pan mučedník
Neslavně dopadl i někdejší Masarykův oblíbenec - národněsocialistický předák Jiří Stříbrný. Toho v září 1926 jeho stranický rival - Václav Klofáč - vyštípal s otevřenou podporou Hradu a Beneše po skoro 30 letech z řad národních socialistů. Nebylo to ani trochu fér (Klofáč třeba lživě tvrdil, že jeho sok je syfllitik stižený progresivní paralýzou), ovšem Stříbrný si za to zčásti mohl sám. Nebyl loajální, myslel hlavně na sebe, a navíc některé jeho výroky budily dojem, že až příliš uvažuje o konci demokracie a nastolení diktatury.
Když ho volební soud zbavil v roce 1928 poslaneckého mandátu, založil si - obestřen mučednickou aurou nepřítele Hradu - vlastní stranu: Radikální hnutí - slovanští národní socialisté, kterou později přejmenoval na otevřeně fašizující Národní ligu. Zjevně tím cílil na nové voliče, mělo to však jednu podstatnou vadu, v ultrapravé části politického spektra místo pro novou stranu jaksi nebylo. Řadě malých stran jasně dominovala Národní obec fašistická Radoly Gajdy, nejvíc hlasů radikální národovecké pravice ale tradičně vysávali Kramářovi Národní demokraté (bývalí mladočeši). Volební výsledky tomu odpovídaly.
Jiří Stříbrný velkohubě vyhlašoval, že vyhraje volby
V roce 1929 se Stříbrný spojil s Gajdovými fašisty a spolu získali necelé procento hlasů a tři mandáty. Potom se s Gajdou rozhádal a začaly dlouholeté námluvy s Národní demokracií. V říjnu 1934 vzniklo z obou stran volební souručenství Národní sjednocení („Nic než národ!“) a Jiří Stříbrný velkohubě vyhlašoval, že vyhraje volby. Jenže ve volbách dostalo Národní sjednocení jen 5,5 procenta hlasů, což přesně odpovídalo předchozím výsledkům Národní demokracie. Lidové noviny k tomu trefně podotkly, že se nyní Národní demokracie „musí dělit o mandáty se Stříbrným, které by získala sama“. Nakonec se do sebe pustila Národní liga s Národní demokracií a Stříbrný byl i se svojí suitou odejit. Jak daleko Stříbrný od svého vyloučení z národněsocialistické strany urazil, ukazuje nejlépe antisemitské heslo - „Kdo jsi proti křivým nosům, vol kandidátku osm“- se kterým šel na jaře 1938 do obecních voleb.
Stříbrný Klaus
Jak se dařilo odštěpeneckým stranám po roce 1989, máme ještě v živé paměti, a tak není třeba zacházet do detailů. Snad jen, že propadáků bylo o hodně víc než úspěchů. Stačí si namátkou vzpomenout na zemanovce, LIDEM, Levý blok, LES či LEV 21 někdejšího premiéra Jiřího Paroubka (mimochodem zisk pouhých 3843 hlasů ve volbách z roku 2013 ho řadí na čelné místo soutěže o nejtragikomičtějšího politika našich dějin).
Uvidíme, co čeká na Klause juniora. Pokud se rozhodne založit vlastní stranu - její vznik již slovy, že si pro ni musí najít „nějaké kloudné financování, mediální podporu a další věci“, vlastně ohlásil - čeká ho nejspíš osud velmi podobný Jiřímu Stříbrnému. Stejně jako on bude na přehuštěném okraji politického spektra soupeřit s radikálními národovci - SPD, Listem Jaromíra Soukupa a řadou dalších menších stran. Při pohledu do historie z toho plynou nic moc volební zisky, vrtkavá přízeň voličů a neustálé spory s ideovými souputníky.
Samozřejmě to může dopadnout jinak. Strany tohoto typu se například po nějaké další politicko-ekonomické krizi mohou stát stranami hlavního proudu, případně může Klausova kariéra nabrat masarykovský směr. Koneckonců současný prezident za čtyři roky skončí a jeho voliči budou hledat podobně mentálně ustrojenou náhradu. Jenže při vší úctě k úloze učitelů v dějinách (do jejich řad patřili jak Beneš, tak Henlein), není zatím úplně jasné, jestli na něco takového junior má.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
