V sobotu 2. února si země oficiálně nazývaná Bolívarovská republika Venezuela připomněla jedno pěkně kulaté výročí - dvacet let od vstupu bývalého podplukovníka výsadkářů Huga Cháveze do prezidentského paláce. Na oslavy budovatele jihoamerického socialismu to skutečně nevypadalo. A i kdyby se snad našel nějaký důkladně indoktrinovaný kádr, který by chtěl dvě desítky let budování socialismu 21. století přece jen oslavovat (a takoví se skutečně najdou), neměl by za co nakoupit. Domácí bankovky jsou zcela bezcenné. Režim Nicoláse Madura se konkrétním informacím o výši inflace vyhýbá, ale finanční výbor Národního shromáždění, které je v rukou opozice, ji vyčíslil od října 2017 do listopadu 2018 na úhledných 1 299 744 procent.
Ale budiž, představme si, že se do samoobsluhy dostavíte s kontejnerem nasyslených bankovek, vystojíte si obrovskou frontu, aby vás vůbec pustili dovnitř - a stejně nic nekoupíte, protože pořádně není co. Zboží jaksi nedorazilo. Zestátňování, které Chávez spustil po kubánském vzoru, v zemi prakticky zlikvidovalo výrobu potravin. V době, kdy se ceny ropy - výhradního to zdroje venezuelských příjmů - blížily rekordním 150 dolarům za barel, to tolik nevadilo; režim základní potraviny prostě koupil v zahraničí. Ale poté, co ceny padly k dnešním 60 dolarům za barel, není v cizině na zchudlé karibské ropaře nikdo zvědavý.
Madurova dieta
Jídla je tak málo, že lid hubne a vtipkuje se o zázračné Madurově dietě. Základní potraviny dostávají lidé na příděly. Těmi si kdysi Chávez kupoval ty nejchudší, dnes jsou ovšem celospolečenskou normou a nikdo je za bůhvíjaký výdobytek nepovažuje. Pod hranicí chudoby dnes ve Venezuele žije podle Světové banky 87 procent občanů, a to se země na počátku 90. let řadila k nejbohatším zemím kontinentu. A pokud jste příliš otevřeně protirežimní, můžete na nějaký příděl rovnou zapomenout.
Lidé si pěstují, co se dá, a jsou vděčni za příbuzné na venkově. Kdo viděl český Vlak dětství a naděje, dovede si docela dobře představit, o čem je řeč. Ve Venezuele kvete černý trh, takže pokud by si nějaký chávezovský zaslepenec ve slamníku schoval nějaké imperialistické dolary, může něco na oslavu sehnat aspoň pod pultem.
Maduro zamyká Venezuelu. Nový pas stojí čtyři mzdy, platit lze jen kryptoměnou
Rozhodně by však neměl na oslavu zvát tetičku s cukrovkou. Vcelku běžná civilizační choroba, která ve velkém zasáhla i Latinskou Ameriku a kterou nemocný za normálních podmínek může držet pod kontrolou, ve Venezuele zabíjí. Chybí i ty nejzákladnější léky. Tetičku může naživu udržet jen to, že její syn s manželkou odešel za hranice, zatímco ona se jim stará o malé děti. Syn si sice inženýrským diplomem maximálně tak vystele boty, protože mu jej v zahraničí neuznávají, ale pouličním prodejem bonbonů v cizině nakonec matce na potřebné léky vydělá a pošle jí je domů přes dodavatelskou síť, kterou si migranti rychle vytvořili.
Nádech utrmácené opozice
Za takové situace se Maduro na začátku ledna ujal druhého mandátu, který si vydobyl v loňských hodně pochybných volbách. Květnového hlasování se zúčastnili jen okrajoví zástupci opozice (většinu ostatních nechal Maduro pozavírat) a občané je vesměs ignorovali, protože vítěz byl dopředu jasný. Bývalý řidič autobusu bez špetky charismatu svého předchůdce měl situaci pevně pod kontrolou.
Poslední velké protesty, kterých si mimochodem Venezuela v 21. století užila nepočítaně, se odehrály před dvěma lety. Maduro tehdy odolal a zdálo se, že národ naději na změnu režimu vzdal. Lidé radši šli hledat obživu do zahraničí a prezident, který věděl, že tím upouští páru nespokojenosti, jim nebránil. Během dvou let odešlo z 32milionové země především do Kolumbie a dalších okolních španělsky mluvících států na tři miliony osob. Opozice působila odevzdaně.
Mnohokrát v minulosti se už zdálo, že Cháveze či jeho pohrobka odstaví od moci. Vždycky to z různých důvodů zkrachovalo, ať už na budovatele socialismu 21. století vyrukovali s vojenským pučem, masovými protesty, bojkotem voleb nebo sjednocením za jedním kandidátem. Také Maduro šikovně nabourával opoziční jednotu. Některé opozičníky nechal zatknout (nejznámější vězeň svědomí Leopoldo López sedí již pět let), jiné nechal přičichnout k moci (prezidentský kandidát Henrique Capriles Radonski byl devět let guvernérem významného státu Miranda), na jiné pustil rozzuřený lid (poslankyni Maríu Corinu Machadovou zmlátili příznivci vlády přímo v budově parlamentu), jiné donutil k emigraci (bývalý starosta Caracasu Antonio Ledezma uprchl z domácího vězení do Kolumbie).
Venezuelská opozice nebyla nikdy tak perzekuovaná jako disidenti na Kubě. Její představitelé mohli kandidovat ve volbách, o nějakém rovném (či rovnějším) přístupu do médií však samozřejmě nemohla být řeč, nemluvě o finančních zdrojích. Erární příjmy z ropy, a v konečném důsledku i výsledky voleb si vládnoucí Chavistas dokázali pohlídat.
House of Saúd: proč může saúdskoarabský režim hrát vysokou globální hru?
A nakonec si dokázali „pohlídat“ i porážku. Henrique Capriles Radonski, jenž zastupuje nejumírněnější opoziční křídlo vyhýbající se konfrontaci, v rozhovoru s autorem tohoto textu v dubnu 2015 prohlásil: „Když chcete ve Venezuele vyhrát volby, musí to být s velkým rozdílem, aby vláda nemohla výsledky zfalšovat.“ Přesně to se mu skutečně na konci roku 2015 povedlo - protichávezovské síly tehdy zcela ovládly zákonodárné shromáždění a chystaly se odvolat prezidenta.
Jenže podceňovaný Maduro je elegantně převezl: zřídil nové Ústavní shromáždění, které nadřadil parlamentu a nechal do něj navolit jen lidi podle vlastního gusta. Z Národního shromáždění se stalo něco na způsob fešácké neziskovky, která kritizuje dění v republice, ale nemůže s tím vůbec nic dělat. Ovšem na začátku letošního roku se do čela této bezzubé „neziskovky“ postavil pětatřicetiletý a do té doby většině Venezuelanů zcela neznámý Juan Guaidó. A začaly se dít věci.
Svět má Madura dost
Opozičníci se dohodli, že se budou jednotlivé partaje střídat v předsednictví zákonodárného sboru. Letos přišla řada na
Lidovou vůli, jejíž lídr Leopoldo López sedí ve vězení za organizaci masových protestů, při nichž po střetech s pořádkovými silami zemřely desítky lidí. A Guaidó, pravděpodobně se souhlasem Lópeze, se rozhodl pro přímou konfrontaci.
Guaidó využil ústavy, která na šéfa parlamentu ukládá nástupnictví, pokud země přijde o prezidenta i viceprezidenta. Maduro ani jeho zástupkyně Delcy Rodríguezová sice nikam fyzicky nezmizeli, ale novopečený lídr odporu jejich legitimitu celkem úspěšně zpochybnil a sám sebe - paradoxně na základě Chávezem prosazené ústavy - na obří manifestaci prohlásil za prozatímní hlavu republiky. Opozice, která po masovém exodu příznivců do zahraničí roky stěží lapala po dechu, jako zázrakem ožila.
Například Capriles nebyl zpočátku nadšen, obával se, že to bude další plácnutí do vody, které přinese jen krveprolití. Brzy však začal obracet, protože Guaidóova taktika přinášela nečekané výsledky. Nejenže po dlouhé době k Venezuele připoutala pozornost světa, ale hlavně okolní země daly jasně najevo, že Maduro pro ně už není partner. Odráží se v tom změna nálady v Latinské Americe, kde se po patnácti letech takzvané růžové vlny, kdy volby vyhrávaly levicové strany (demokratické i ty s autoritářskými vůdci), v posledních pěti letech kyvadlo vychýlilo doprava. Mladého politika, který si evidentně předjednal podporu v důležitých metropolích západní polokoule, jako prezidenta uznávají Brazílie, Argentina, Kolumbie i většina dalších hispánských států. Výjimek je jen pět v čele s Mexikem.
Největší váhu má samozřejmě jednoznačná podpora Donalda Trumpa. Také Evropa se, byť o něco váhavěji, vyjádřila ve prospěch opozice, když Madurovi dala ultimátum urychleně vyhlásit náhradní prezidentské volby, jinak se také postaví za jeho mladého soka. Madurovi tak na globální scéně zůstala jen verbální podpora Ruska a Číny. Otázka je, nakolik jsou právě tyto mocnosti, které do krachujícího socialismu 21. století napumpovaly už nějakou tu miliardu ve formě nevratných půjček, ochotny pálit si kvůli Chávezově pohrobkovi prsty a nezůstanou jen u deklamací o americkém imperialismu.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Americký prezident je popouzí, když prohlašuje, že jsou otevřené všechny možnosti řešení venezuelské krize - tedy včetně vojenské intervence. Trump sice dlouhodobě tvrdí, že se USA mají starat především o své věci a neutrácet peníze za řešení problémů druhých, ale všichni už vědí, že jeho největší zbraní je nevyzpytatelnost. Maduro si proto dá pozor, aby se nic nestalo americkému diplomatickému personálu ani samotnému Guaidóovi, aby Washingtonu nedal záminku k intervenci.
Američané utáhli šrouby, když k dřívějším individuálním sankcím proti papalášům a zablokování jejich kont ze dne na den přestali nakupovat venezuelskou ropu. To je velká novinka, nic takového se nestalo, ani když si Chávez s Georgem W. Bushem vzájemně lichotili do oslů a ďáblů, a dosud Američané odebírali dvě pětiny venezuelské produkce ropy. Maduro samozřejmě teoreticky může ropu přesměrovat do „žíznivé“ Číny, ale to zabere dlouhé měsíce, takže sankce budou režim hodně bolet.
Kokain nad ropu
Chávez v době rekordních cen mohl vymýšlet a hradit sebebláznivější rozvojové projekty nejen ve vlasti, ale po celé Latinské Americe. Ale pryč jsou doby, kdy Chávez posílal pomoc do newyorského Bronxu, aby ukázal, jaký je grand. Maduro není žádný rétor a má nulový politický sexappeal. Je to jen obtloustlý chlapík, který se zuby nehty drží moci, ke které se vydrápal po zádech svého mentora. Chávez už je téměř šest let mrtev (v roce 2013 zemřel na rakovinu), a tak jeho nástupce v urputném boji o přežití spoléhá výhradně na armádu.
Přečtěte si: Občanskou válku vystřídala chuť utrácet. Kolumbie čeká na investice
Mezi prominenty režimu je od Chávezových časů spousta důstojníků, jejichž živobytí závisí na přežití systému. Maduro vojákům podkuřuje, jak může - nakupuje nové zbraně, povyšuje je do nejvyšších hodností, které se pojí se štědřejšími odměnami, a hlavně nechává beztrestně fungovat takzvaný Kartel sluncí, který svoje jméno získal podle nárameníků na uniformách těch nejvyšších šarží. Právě oni podle americké DEA řídí jednu z větví přepravy kokainu z Kolumbie do USA. Takže pro režimní elity nemusí být zavření ropného kohoutu až tak fatální. Nejvyšší velení se samozřejmě - tak jako v minulosti - i v nejnovější krizi postavilo jednoznačně za Madura.
Opozice si věrnost armádních špiček vůči diktatuře uvědomuje, ale sází na to, že mužstvo a nižší důstojníci, jejichž rodiny trpí všeobecnou bídou, se nebudou chtít podílet na násilném potlačení protestů, pokud k němu od generálního štábu dostanou pokyn. Parlament dopředu schválil amnestii pro ty, kdo se vzepřou velení nadřízených a postaví se za nově prohlášeného prezidenta. S informacemi o amnestii obcházejí opoziční aktivisté rodiny vojáků, aby psychologickým tlakem přes jejich příbuzné donutili muže ve zbrani říci Madurovi adios.
Jestli tato taktika vyjde, se nedá nyní odhadnout. Po spíše kabaretních epizodách (osamocená kasárna, ostřelování ústavního soudu z policejní helikoptéry…) se každopádně daly věci do pohybu. Hodně pozornosti vyvolal vojenský přidělenec José Luis Silva, který se - pravda, z bezpečí na Floridě - jako první významný důstojník postavil za Guaidóa a vyzval kolegy ve zbrani, aby učinili to samé.
Bitva o vojákovu duši tak pokračuje. A její výsledek rozhodne o dalším osudu celé Venezuely.
Autor je spolupracovníkem redakce
Dále čtěte:
USA uznávají vůdce venezuelské opozice prezidentem, Rusko je varuje před intervencí
Šéf venezuelského parlamentu Guaidó se pokouší o převrat, tvrdí Maduro i armáda
Paraguay ustoupila kritice. Vrací své velvyslanectví z Jeruzaléma do Tel Avivu
