Kim a jeho parta. Je Kim Čong-un nepříčetný?

Polovina srpna vypadala v Pchjongjangu téměř idylicky. Servírky v úhledných modrobílých šatečkách roznášely po bavorském vzoru tupláky piva Tedong, jež nese jméno tamní řeky, ačkoli je vaří pivovar dovezený do posledního šroubku z Anglie. Západní cizinci popíjeli jen pár metrů od místních - ne že by se s nimi směli jen tak bavit, ale přece jenom, na severokorejské poměry to byly hodně uvolněné výjevy.

Drahý vůdce Kim Čong-un mezitím chrlil na své poddané (jak jinak je nazvat?) dobré zprávy. Reportér BBC zmapoval jeden jeho televizní den: podílel se na plánování výstavby nové čtvrti hlavního města; na chvíli se stal plavčíkem na plaveckém stadionu; zkontroloval, jestli výrobci sušenek konají svou práci dostatečně pečlivě; zkontroloval, jestli kuřata na státní farmě žijí dostatečně bujarým životem; vzal bleskový melouch coby poradce největšího kadeřnictví v metropoli; nakonec vyzkoušel, jak funguje tamní zábavní park.

Kromě toho měl Kim III. napilno i jinak: na konci července vyhlásil, že Američané společným cvičením s jihokorejskými vojáky „překročili červenou linii“ a až na další mohou počítat s tím, že jsou se Severní Korejí ve válce. Zároveň připravoval test jaderné nálože, jeden z nejmohutnějších, jaké jeho země kdy provedla. A aby se nenudil, nařídil během několika dnů popravu dvou vysokých státních úředníků.

Ministr zemědělství Hwang Min měl podle jihokorejských novin Joong Ang Ilbo přijít s nevhodným plánem dalšího rozvoje zemědělství, jehož detaily bohužel na Západ nepronikly. Či Jong-džin, náměstek ministra školství, se zase provinil tím, že si při projevu drahého vůdce zdříml. Oba muži byli popraveni protiletadlovou střelou, což v Severní Koreji vzhledem kpověstem o předhazování činitelů hladovým psům patří k těm humánnějším způsobům odchodu na penzi.

Logická reakce západního čtenáře na takovou směsici zpráv je, že se Kim musel pomátnout na rozumu, pokud už ovšem nebyl pomatený od narození. Nebylo by divu - vyrůstat coby vnuk věčného severokorejského prezidenta Kim Ir-sena a jeho syna, „drahého vůdce“ Kim Čong-ila, jistě klade na člověka zvláštní nároky.

To není myšleno jako urážka člověka jen proto, že jeho politické priority a metody se na Západě zdají, řekněme, neobvyklé.

Například šéf amerických ozbrojených sil v jihovýchodní Asii admirál Samuel Locklear už před dvěma lety hlásil do Washingtonu, že „není jisté, jestli Kim Čong-un vždy funguje v módu racionálního rozhodování, což je problém“. To je nejblíže výrazu cvok, jak je armádní jazyk schopen.

Existuje na to teorie, již razí britský neuropsycholog Ian Robertson, autor knihy Vítězný efekt. Podle něho pocit absolutní moci umí v mozku uvolňovat dopaminy zhruba podobně jako kokain. Má to tu nevýhodu, že když si na to navyknete, jednak potřebujete stále silnější dávky a jednak ztrácíte soudnost při odhadu vlastních schopností. Robertson říká, že tento efekt sám pozoroval na vůdcích pouličních gangů; vzorce jejich chování velmi připomínaly jednání vůdců polovojenských jednotek v Africe. Kim podle něj není ničím jiným než vůdcem takového gangu, jen velkého. Robertsonovu hypotézu nelze dokázat ani vyvrátit. Víme jen, že v době, kdy jako teenager studoval ve Švýcarsku, byl Kim docela normální středoškolák, snad s jedinou výjimku, že namísto běhání za děvčaty chodil hrát basketbal (a docela mu to šlo, říká Ulli Studer, ředitel státního gymnázia v Bernu, jež Kim pod pseudonymem Pak navštěvoval).

Lidé, kteří se Severní Korejí dlouho profesionálně zabývají, se ale přiklánějí k názoru, že Kim není blázen, jen velmi dobře pochopil pravidla pchjongjangské hry. Jejich výpovědi sesbíral švýcarský novinář Titus Plattner ve své práci pro Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů.

Vědí, co činí

Zhruba z ní plyne, že kdo považuje Kima za blázna, bezděčně mu tím pomáhá. „Takový názor dává najevo, že severokorejské vedení je pro něho nečitelné, což je v diplomatickém sporu vždy uznáním nevýhody,“ říká politolog japonské Waseda University Tošimicu Šigemura. Největší překážkou k pochopení Kimova konání pak je zásadní podcenění severokorejských schopností. „Jednal jsem s Pchjongjangem přes deset let a mám velký respekt před tím, co dokážou. Když se něčemu věnují, napřou ktomu svoji pozornost a soustředí na to prostředky,“ vypověděl Joseph De Trani, bývalý šéf CIA pro jihovýchodní Asii. „Každý si myslel, že Kim Čong-il blufuje, když tvrdil, že jeho lidé zvládnou obohacování uranu. Adokázali to,“ dodal.

Pokud připustíme, že v severokorejském vedení jsou přinejmenším na některých místech lidé schopní (tedy naprostá loajalita režimu je nutnou, nikoli však postačující podmínkou jejich působení ve funkci), začne dynamiku první fáze Kimova vládnutí. David S.

Maxwell, šéf strategického velitelství americko-korejského vojenského spojenectví v Soulu, Plattnerovi řekl, že „je snadno představitelné, že špičky armádního velení velmi nevraživě pohlížely na rozkazy od sedmadvacetiletého kluka, jenž teprve zhruba rok sbíral zkušenosti se záležitostmi vojenskými i politickými“.

Kim si musel zjednat respekt, a protože (jak nás učí praotec dálně východního komunismu Mao Ce-tung) veškerá moc se odvíjí od ústí hlavně pušky, armáda byla první na řadě. Tomuto vzorci boje o moc v Pchjongjangu také nahrála skutečnost, že armáda má - trochu absurdně - dvě velitelství, jedno na sekretariátu Dělnické strany Koreje, druhé v „nezávislé“ bezpečnostní radě, pod niž spadá ministerstvo obrany.

„Podívejte se na video, kdo spolu s Kimem doprovází rakev jeho otce“ komentuje bývalý člen vedení americké Národní bezpečnostní rady Victor Cha záběry, na nichž vedle limuzíny kráčí současný vůdce, za ním jeho strýc (ten, který skončil jako psí večeře) a pět či šest starších mužů v bohatě zdobených uniformách. „Ztěch generálů dodnes nezbyl ve funkci ani jeden,“ dodává.

Glasnosť po korejsku

Až potud se vývoj dal očekávat. Kim III. se potřeboval etablovat, tedy zdramatizoval protiamerickou rétoriku a ve chvíli, kdy si byl dost jistý v kramflecích, případné konkurenty zlikvidoval. V tomto procesu se ale objevil nepředvídatelný prv vek: Kim Čong-un se podle všeho snaží záměrně distancovat od svého otce. Dělá přitom změny, které běžnému pozorovateli přijdou zcela zanedbatelné, ale v poměrech KLDR mohou být důležité.

Zaprvé Kim povoluje jistou dávku transparentnosti. K oficiálním příležitostem si bere manželku, která je oblečená podle západní módy. Co na tom, řeknete si; ale kdo si vzpomene, jaký rozruch působila Raisa Gorbačovová, která vypadala vedle Viktorie Brežněvové téměř jako lidská bytost, chápe revolučnost takového konání lépe.

Druhá věc: když Kim nechává někoho rozstřílet kulometem, o psech nemluvě, vždycky to vyhlásí i s podrobným popisem provinění dotyčného (že jsou obvykle vykonstruovaná, je vedlejší). Dříve bylo zvykem, že ten a ten papaláš prostě zmizel. To je zvláště důležité, nabourává to představu o polobožském postavení rodiny Kimů, již podle oficiální doktríny každý Korejec miluje více než rodinu vlastní. Přiznání, že se někdo provinil, působí téměř jako glasnosť.

Kromě toho si Kim III. pečlivě buduje image druhého vtělení svého dědečka, Kim Ir-sena (a toho skutečně „miluje každé malé dítě“, říká japonský profesor Šigemura. Špion De Trani zmiňuje záběry, na nichž Kim a jeho žena přišli na nově vybudované sídliště a seděli s jeho obyvateli v jednom z bytů na zemi jako všichni ostatní. To je velké novum. Jindy dorazil zkontrolovat jakousi ženskou vojenskou jednotku apo oficiálním skončení akce s jednotlivými vojačkami pózoval fotografům; každá se do něho zavěsila, „jako kdyby byl rocková hvězda; pro srovnání, jeho otec Kim Čong-il přitom působil dojmem, že mu dělá potíž podat běžnému Korejci ruku“, říká De Trani.

K tomu je třeba přičíst, že Severokorejci s nástupem Kima III. poprvé po 17 letech slyšeli hlas svého vůdce. Kim Čong-il na veřejnosti nikdy nemluvil, protože trpěl silným koktáním. Kim III. se naopak poslouchá rád.

Měkko srdcatý...?

Japonský kuchař, jenž po léta věřil Kim Čong-ilovi, než uprchl zpět do vlasti, vypráví, jak za ním ještě coby teenager jednou v noci přišel Kim Čong-un a vyptával se, jak je možné, že v Evropě a Japonsku jsou plné obchody jídla, kdežto v KLDR se nic takového nevidí. Je možné, že to šokující srovnání na něho skutečně zapůsobilo.

„Ti, kdo se obětovali pro svoji vlast více než pro svoji vlastní rodinu, již nikdy nesmějí hladovět,“ řekl v jednom ze svých letošních projevů. Implicitní přiznání zhoubnosti otcovy politiky je také na tamní poměry převratné.

„Právě toto zdání může vést k tomu, že si Kim musí udržovat autoritu stále agresivnějším vystupováním na mezinárodní scéně, zejména pokud má pocit, že si to může dovolit,“ pouští se do spekulace Robert Carlin, někdejší šéf amerického týmu vyjednávačů o severokorejském jaderném programu. A čím méně si bude Západ jist, jestli má co do činění s racionálním hráčem, nebo šílencem, tím více mu toho projde.

Nic z toho neznamená, že Kim Čong-un je reformátor nebo že jeho jednání musí mít humánní podtext. Jeho prioritou podle všeho zůstává zachování vlastní moci. Je ale možné, že si uvědomuje, že k dosažení takového cíle je třeba jistá změna taktiky. Ve srovnání s alternativou nepříčetnosti by to vlastně byla dobrá zpráva.

---

Čtěte také:

Kim Čong-un hraje o uznání a moc. Může uspět?

KLDR prý dělá další čistky. Popravila místopředsedu vlády

Ekonomika KLDR loni klesla nejvíce za 8 let, tvrdí Soul