Téměř milion Čechů dluží skoro čtvrt bilionu korun. S tímto dluhovým dědictvím se musíme vypořádat.
Na vrcholu konjunktury má v Česku půl milionu lidí na krku tři a více exekucí. Sto padesát tisíc z nich jich má dokonce deset a více. Potřebujete jasnější argument, že máme ekonomicky velmi špatně nastavený systém vymáhání dluhů? Teď se podívejme na „míru zavinění“.
Je převážně na straně predátorů, kteří zejména u mimobankovních půjček vědomě vytvořili takové podmínky, aby finančně naivní část populace dostali do dlouhodobého područí? Anebo si za to lidé mohou sami, když ignorovali pokuty za jízdu na černo, případně si chtěli na dluh dopřávat spotřebu, na niž jim běžný příjem a úspory nestačily?
Morální kýč, k němuž taková debata nevyhnutelně směřuje, sice dovede zvednout vášně, ale z nich se většinou nerodí inteligentní řešení vážného a potenciálně výbušného ekonomického a sociálního problému. A dluhová past, v níž se ocitla nezanedbatelná část populace, splňuje všechny jeho znaky. Takže je dobře, že se teď problém konečně ocitl na politickém stole. Zkusme jej rozebrat a navrhnout řešení, které odstraní potenciální roznětky dříve, než se česká ekonomika dostane do recese. Protože pak to půjde mnohem hůř.
Muškáty za oknem a skoro žádné exekuce
V této zemi najdete rozsáhlé oblasti, s nimiž se dějiny nemazlily, kde byla orba sociálního inženýrství hluboká, přesídlovalo se ve velkém, a po revoluci na ně dopadla deindustrializace „starých“ oborů, aniž by je nahradilo něco nového a prosperujícího. Z takových oblastí prchá každý, kdo má nějaký potenciál, a na těch, kteří zůstali, je to hodně znát. Nejen na Romech, ale i na majoritní populaci. Takže nejvyšší koncentrace exekucí je v „okresech na severu“, převážně v Ústeckém a Karlovarském kraji, špatná je situace i v některých částech Olomouckého a Moravskoslezského kraje.
Jak z toho ven? Novela insolvenčního zákona se může dotknout až desetiny populace
Lokální soudržnost včetně tradiční kultury, jež se promítala po generace do vztahu k osobním financím, spoření a nežití na dluh, je kauzálně zjevně silnější než úroveň příjmů, natožpak nějaká finanční gramotnost. Tam, kde tahle kultura přežívá, je obyvatelstvo exekucemi „promořeno“ nejméně. Velmi dobře zpracovaná Mapa exekucí ukazuje, že nejméně dluhů je právě v „chudých, ale bohabojných“ oblastech, kde je na každého vidět a sociální vazby a žádoucí vzorce chování jsou důsledně uplatňované.
Nepořádek kolem domu, zdánlivé drobnosti v podobě chybějících muškátů za oknem jsou vidět i na nezaplacených účtech. Tahle korelace je pozoruhodně robustní a příčinná souvislost vede od toho vykořenění k exekucím, nikoli naopak.
S tím, zda je region chudý, to ve skutečnosti nesouvisí - to by nejnižší míru exekucí nemohly mít obce s rozšířenou působností typu Jablunkov nebo ty na Valašsku a Slovácku či na Vysočině. Recept na opravdový zmar vládne tam, kde jde o kombinaci přesídlenců dodnes nesrostlých s regionem, komunit bez silných sociálních vazeb, které byly navíc postiženy ztrátou ekonomických příležitostí.
Tam, kde tradiční kultura přežívá, je obyvatelstvo exekucemi „promořeno“ nejméně
Tohle zjištění ovšem neosvobozuje: makroekonomicky máme co do činění s 863 tisíci osob, nad nimiž koncem loňského roku visela alespoň jedna exekuce a které dlužily na jistině dohromady 239 miliard korun. To jsou nějaká čtyři a půl procenta ročního HDP.
Stát, občan, dluh
V roce 1934, tedy za velké hospodářské krize, Nejvyšší soud Spojených států prohlásil, že smyslem osobního bankrotu „je dát poctivému dlužníkovi… novou šanci v životě a vyčistit pole pro jeho budoucí úsilí, od něhož by nebyl odrazován existující dluhovou zátěží“. V tom je v kostce dobře vyjádřen jak makroekonomický, tak mikroekonomický cíl oddlužení. Každá země k němu přistupuje trochu jinak, ale společným znakem ekonomicky gramotného řešení je, že je efektivní.
Neexistuje ekonomické ospravedlnění čehokoli, co extrémně zvyšuje náklady na administrativu, takže mnohanásobně převyšují výsledek: tedy rozumnou výtěžnost pro legitimní věřitele a „výchovný efekt“ pro dlužníky. Kdyby se ekonomové a právníci, kteří vyznávají důležitost rozhraní „law and economy“, věnovali exekucím a osobnímu úpadku alespoň pět procent své intelektuální pozornosti, byli bychom schopni tyto problémy řešit asi tak před deseti lety. Jenomže tady se nebavíme o spektakulárních pádech industriálních gigantů, ale o lidech, kteří na samotném prvopočátku buď přijali půjčku, nebo něco někde nezaplatili. Problém byl velmi dlouho limitovaný na marginální skupiny, a nebyl tedy příliš atraktivní.
Kolik zvučných českých ekonomických jmen se na tohle téma důrazně vyjádřilo, i když problém „šmejdů“, zneužívajících naivity spotřebitelů je ve zdejším prostředí již dlouho zjevný?
Čtěte: Novela insolvenčního zákona: pro a proti
Nenalhávejme si, že nelze rozlišit „šmejda“ od poskytovatele překlenovacího úvěru s vysokým, riziko odrážejícím úročením plus přiměřený zisk, což je legitimní byznys. Znaky predátorské půjčky, splňující základní parametry lichvy, jsou také zjevné. Jejím cílem není splacení jistiny s naběhlým úrokem ve smluvním termínu, ale cílené nalákání naivního dlužníka do zajateckého tábora, z nějž nemá šanci úniku. V kontraktech tohoto typu máte úmyslně skryté sankční přirážky, věřitele jednostranně zvýhodňující rozhodčí doložky a další finty.
Celému „průmyslu“ velmi pomohly poplatky za provedené úkony, které měly advokáty, exekutory a další aktéry motivovat k vymáhání, ale dílem úmyslně, dílem „indexační evoluce“ se zvrhly v perfektní „samožerný cyklus“. O něj se mimo jiné zasloužil bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec. Kdyby stát měl v podstatě bagatelní jistiny dluhů vymáhat na státní náklady tímto způsobem, byla by neefektivnost už dávno zjevná.
Opičí outsourcing
S opičí lehkostí, jež s přihlédnutím k míře zodpovědnosti a očekávané inteligenci jejích pachatelů dalece překonává původní hřích dlužníků, stát tenhle proces „outsourcoval“ na soukromý sektor. Tím jako by se zbavil jakýchkoli úvah o přiměřenosti nákladů a výtěžnosti; nikoli však sociálních důsledků svého rozhodnutí.
Týdeník Euro je velkým přítelem soukromého sektoru, který zpravidla obstarává služby efektivněji, ale v tomto případě bylo „hnutí vším, cíl ničím“, přesně jak si to hlavní aktéři přáli. Vznikl trh, jako všude, kde existuje zisk. Na to je kapitalismus fenomenálně dobrý, ale jako ve všech podobných případech kdekoli na světě i tomuto letadlu, z nějž celá vymahačská subkultura léta dobře žila, došlo palivo.
Samožerný cyklus sežral sám sebe a z mrtvého koně je třeba sesedat, jak říkají Siouxové. Jen mizivé procento opakovaných exekucí zaplatí náklady na svůj proces. Je třeba tuto ekonomicky mrtvou hromadu dluhu vyřešit a dát lidem na okraji a jejich přístupu k financím novou šanci.
Nová šance je ekonomická nutnost
Kdo kvůli chybnému nastavení exekucí a insolvencí působí v šedé či přímo v černé ekonomice, zatajuje příjmy, bere minimum a něco v hotovosti stranou, neochuzuje jenom sebe. Trpí tím celé veřejné finance. Každý den, kdy člověk nepracoval ve formálním sektoru, kdy neplatil daně, sociální a zdravotní pojištění, je z příjmového hlediska navždy ztracen. Z výdajového nikoli. V průběžném systému se tato neefektivnost projevuje na zvyšování deficitu státního rozpočtu. Netvařme se, že to neexistuje - je to naopak zcela běžný fenomén. I solidní formální zaměstnavatelé při nedostatku jiných pracovníků vymýšlejí lidem s exekucemi nejrůznější benefity a pomáhají systém obcházet.
Tím, že nezanedbatelnou část populace připravujete o nejlepší možnost, jak se vyrovnat s minulostí, přichází celý systém o peníze - ve prospěch lichvy. Všichni se přizpůsobujeme systému, který nedává žádný ekonomický smysl. Ti, kteří z něj dosud profitovali, žili nikoli z nově vytvořených hodnot, ale z pouhé redistribuce, na úkor národního hospodářství. Celý ekosystém vymáhání dluhů, který tady vznikl, je z hlediska ekonomických stimulů nastavený perverzně.
Totéž platí o současných návrzích na oddlužení, ať už jde o vládní návrh „oddlužení na nulu za sedm let“, nebo pozměňovací návrhy zkracující lhůtu na pět let, které ovšem ponechávající na soudu, aby posoudil, zda snaha dlužníka o splácení bylo dostatečná. Vždyť co je efektivního na tom, že po sedmi letech nedostane věřitel ani ň, protože dlužník se sice snažil, ale s bídou pokryl náklady insolvenčního řízení, tedy především odměnu insolvenčního správce? Jinými slovy, všechno sežralo administrování procesu. Kdo chce být na tuto ekonomickou blbinu pyšný?
| Devět doporučení, jak nastavit oddlužení |
|---|
| • Změnit motivace a zvýšit průchodnost systémem především při vstupu do řízení, kde dlužníci mnohdy nejsou schopni zaplatit poplatky související s podáním návrhu na oddlužení. |
| • Zaplatit je může stát (je to ostatně z velké části jeho vina), který je může poté uplatňovat v řízení jako pohledávku uspokojovanou první v pořadí. |
| • Odměna insolvenčního správce by měla být kombinovaná, tedy zahrnovat nejen fixní, ale i pohyblivou složku, která bude odvislá od toho, kolik se mu podaří vymoct pro věřitele. |
| • Pohledávky věřitelů, které vznikly například v důsledku vysokého sankčního úročení a různých poplatků, v důsledku aplikace rozhodčích doložek by mohly a měly být popřeny. Nabízí se rozpor s dobrými mravy, případně ustanovení o lichvě. |
| • Existuje legitimní dluh, který by naopak splácen být měl, tím omezujeme morální hazard. |
| • Dlužník by měl být motivován vydělávat co nejvíce tím, že mu zůstane rozumné procento dosaženého příjmu nad nezabavitelné minimum stanovené hned na začátku. |
| • Oddlužení není proces, který můžete opakovat příliš často, jednou za sedm let je velmi biblická lhůta. |
| • V případě dlužníka, který není výdělečně činný (nikoli vlastní vinou), a je jasné, že ani nebude, se dlouhý, administrativně nákladný proces oddlužení ekonomicky nevyplatí ani náhodou. Odpis dluhu a výmaz z rejstříku dlužníků jednou za sedm let jako obnovení kreditu je rozumné řešení. |
| • Kdo jim v mezidobí půjčuje a ani se nepodívá do registru, činí tak ke vlastní škodě. Zejména když zanesení dat do registru by znamenalo předností nárok na cash-flow dlužníka v případě oddlužení (časový test). |
Dále čtěte:
