Točí se vám hlava? #MněTaky

Internetová kampaň #MeToo má za cíl odstartovat nejradikálnější revoluci lidské historie – a není na to připravena.

Harvey Weinstein se stal terčem policejního vyšetřování v Londýně, New Yorku a Los Angeles současně; přišel o členství v americké i britské filmové akademii a dalších profesních organizacích; patrně přijde o manželku, Řád britského impéria i francouzský Řád čestné legie. Ztratil i lukrativní místo spolušéfa své vlastní firmy, o dobré pověsti nemluvě. To všechno se seběhlo rychleji, než by si byl Weinstein stačil zapnout poklopec, kdyby něco takového měl v úmyslu. Nejspíš ovšem neměl, což s tím vším dost souvisí.

Pátého října vyšly současně v časopisu The New Yorker a deníku The New York Times články, v nichž byla řeč o tom, že dnes pětašedesátiletý filmový producent během posledních pětatřiceti let svým pozoruhodným sexuálním apetitem soustavně otravoval desítky žen ve svém okolí. Tři z nich měl podle článků v té době znásilnit; celkem prý utratil 8,2 milionu dolarů za několik mimosoudních vyrovnání s ženami, které by jej jinak za dotěrnost žalovaly.

Během dalšího týdne bylo v podstatě po něm. Přihlásily se další desítky žen, které s ním udělaly špatnou zkušenost na totéž téma; počet údajných znásilnění narostl na osmnáct a dalších, méně závažných nařčení bylo celkem k devadesáti.

Vše začíná už ve škole:

Chlípný Weinstein a KP

Ta bilance mluví jasně. Co přísluší policii, je předmětem vyšetřování a v dalších alotriích mu zamezil vyhazov. Co se společenského renomé týče, Harvey Weinstein zemře jako člověk, o němž se veřejně ví, že si dovoloval na děvčata, a myslel si, že mu to bude donekonečna procházet.

Tím by to bylo skončilo, nebýt herečky Alyssy Milanové. „Kdyby všechny ženy, které byly sexuálně obtěžovány nebo napadeny, napsaly ‚Já taky‘ jako status, mohli by lidé získat představu o rozsahu tohoto problému,“ napsala Milanová na sociální síti Twitter. Byl to geniální tah (ačkoli se Milanová později musela omlouvat černošské sexuální aktivistce Taraně Burkeové, od níž si slogan vypůjčila). Do druhého dne odtweetovalo výraz #MeToo půl milionu lidí; na Facebooku se výraz během čtyřiadvaceti hodin objevil ve 12 milionech vzkazů od 4,7 milionu uživatelů. Nový fenomén byl na světě.

Během následujících šesti týdnů se ke kampani přidaly statisíce následovnic. Odhady z konce listopadu mluvily o 1,7 milionu žen, které světu sdělily, že byly sexuálně obtěžovány nebo napadeny (plus na tři sta tisíc mužů). Mezi nimi je řada celebrit, od ultraseriózních, jako je americká prezidentská kandidátka Elizabeth Warrenová, přes showbyznysové postavy Lady Gaga a Reese Witherspoonovou až po někdejší frekventantku Oválné pracovny Moniku Lewinskou.

Na první pohled je to jen další módní vlna: stejně jako předtím se internetový dav nadchl pro Occupy Wall Street, pro duhové sňatky homosexuálů (a proti Putinově opozici vůči nim), bouřil se proti odděleným školním záchodkům chlapců a dívek v Severní Karolíně, oslavoval černý rasismus hnutí Black Lives Matter a horoval za přijímání všech migrantů kamkoli, dnes bojuje proti sexuálnímu obtěžování. Nic překvapivého.

Čtěte také:

Dotační #MeToo

Během prvního měsíce #MeToo však uspořádala televize ABC spolu s deníkem The Washington Post na dané téma mezi Američany průzkum. Ten odhalil, že 54 procent amerických žen se za svůj život stalo terčem nevítané sexuální pozornosti. Zjistil také, že přes osmdesát procent žen si myslí, že nevítaná sexuální pozornost mužům příliš snadno prochází, a dobré tři čtvrtiny to považují za závažný společenský problém.

Ze součtu uvedeného plynou tři závěry. Zaprvé jsou ženy se stavem sexuálních vztahů hrubě nespokojeny. Dosud měla obě pohlaví ke vzájemnému soužití mnoho co nelichotivého říct, ale nakonec panoval plus minus smír. S tím je podle #MeToo konec – protože, a to je druhý závěr, zdá se, že tyto ženy mají potřebné odhodlání důvody této nespokojenosti odstraňovat. Zatřetí mají podle všeho k tomu i potřebnou moc.

Pach krve

Co to má obnášet? Kampaň je virální a decentralizovaná, takže nic jako její oficiální doktrína neexistuje. Podle vyjádření jejích prominentních aktivistek však je prvním krokem k zúčtování sviníky. „Kampaň #MeToo přinesla jména obětí. Teď je čas na vytvoření seznamu pachatelů“ větří krev Jessica Valentiová, americká dopisovatelka britského deníku The Guardian.

Těm, kdo se obávají, že z původního volání po „lepší představě o rozsahu problému“ v podání Milanové se vytvářením seznamu pachatelů stává snadno zneužitelný mocenský nástroj, odpovídá rázně Caitlin Flanaganová z The Atlantic: „MeToo není válka proti sexu, nýbrž revoluce, která už měla přijít dávno.“ The Atlantic je velmi uměřený časopis a Flanaganová není žádná horkokrevná Šárka, nýbrž renomovaná dlouholetá autorka se smyslem pro proporce i sebeironii. Když mluví o revoluci někdo jejího kalibru, je třeba brát to vážně.

Hlasy odjinud to potvrzují. „Náš kolektivní hněv musí vyvolat posun vgenderovém paradigmatu,“ píše znovu v T h e Guardian tamní autorka přes rodinné záležitosti Georgina Lawtonová. Nebo: „Inspirovala mě odvaha tolika žen, jež přežily sexuální obtěžování.“ To píše pro server Huffington Post americká kongresmanka a signatářka #MeToo Ann Kusterová. „Obyčejní lidé žijící obyčejné životy promluvili, aby požadovali něco lepšího (…) a prosadili mimořádné změny. Společně toho můžeme dosáhnout,“ dodává.

Jako holokaust?

Revoluční tón je zde nepřeslechnutelný. Kampaň používá v souvislosti se sexuálním obtěžováním výrazů „survivor“ (přeživší) a „denier“ (popírač), jež byly dosud v běžné konverzaci rezervovány pro holokaust. Implikuje to výjimečnost zločinů, jichž se muži mají na ženách dopouštět; to otevírá prostor pro výjimečnost opatření, jež mají vést k nápravě, ať už podstatou oné nápravy má být cokoli. „Kolektivní hněv“ a „změna paradigmatu“ takové vyznění podporují.

Pozornost kampaně se soustředí na dva příbuzné typy deliktů. Prvním z nich je pohlavní napadení (sexual assault); tento pojem zahrnuje veškeré násilí se sexuální tematikou spojené, od znásilnění až po „nekonsenzuální dotýkání“, uvádí server Womenshealth.gov.

Zadruhé jde o pohlavní obtěžování (sexual harassment), což je složitější. Podle letošní studie vědců z University of Maine, Oklahoma State University a University of Minnesota, která se tématem zabývala, termín obnáší sedm typů prohřešku od „nevyžádaného dotyku“ přes „zírání či civění“ až po „obrázky, plakáty či jiné materiály, které subjektu připadají urážlivé“ (viz box).

Zásadní rozdíl mezi napadením a obtěžováním spočívá vtom, že zatímco první z nich musí muž (obvykle) spáchat aktivně, jak už jsme u zločinů zvyklí, druhého se může dopustit zcela nevědomky. Dělicí čára mezi legálním a ilegálním zde totiž vede nikoli fakty a činy pachatelovými, nýbrž pocitem poškozeného (obvykle ženy). To je právní novum - a ačkoli teoreticky platí již dvacet let, nyní podle všeho nastává čas jeho důslednějšího vymáhání.

Zdroj: Heather McLaughlin, Christopher Uggen, Amy Blackstone: The Economic and Career Effects of Sexual Harassment on Working Women

S tím souvisí další důležitý revoluční komponent, presumpce viny. Na rozdíl od veškeré justiční teorie i praxe od římského práva dále leží v případě sexuálního obtěžování důkazní břemeno nikoli na žalobci, nýbrž na obviněném. Pachatel musí prokázat, že nic nespáchal; protože však zločin je spáchán primárně v mysli poškozené, je na obviněném dokázat, že poškozená nemá takový či onaký pocit. Právní věda však nemá k dispozici žádný nástroj, jímž by něčeho takového mohla dosáhnout. Vadí to? Revoluci nikoli.

Ani presumpce viny v případě obtěžování, ani šedá zóna ve vztahu násilí a sexu v případě napadení však nejsou vyloženě nové. Revoluční duch do rozhodování o nich - s požadavkem podstatně přísnějšího odsudku než dosud - vnáší teprve další nový atribut kampaně #MeToo. Tím je automatické nadřazení tvrzení „oběti“ jakémukoliv jinému tvrzení.

Vezměme si příběh, jejž prožil Garrison Keillor, pětasedmdesátiletý rozhlasový humorista s více než půlstoletím bez jediného známého prohřešku proti dobrým mravům. Tak tomu bylo až do 29. listopadu, kdy s ním na hodinu ukončila veškerou spolupráci rozhlasová stanice Minnesota Public Radio (vysílání dvou pořadů, publikace knih a další aktivity) kvůli stížnosti jedné z jeho kolegyň. Keillor sám k tomu řekl, že „ve snaze uchlácholit rozrušenou kolegyni položil svoji ruku na její holá záda“. Ona to neshledala příjemným a otřásla se; Keillor se omluvil; ona omluvu přijala. Od té doby spolu ti dva vycházeli stejně přátelsky jako předtím. „Až pak zavolal její právník,“ komentoval to Keillor. Nic nepomohly intervence kolegů obojího pohlaví, kteří se dušovali, že za čtvrtstoletí spolupráce se nikdy ani náznakem ničeho nevhodného nedopustil a že incident byl zcela ojedinělý; i v době, kdy se odehrál, jej všichni vnímali jako bezvýznamný.

Duch Nikolaje Ježova

Ještě výmluvnější je případ herečky Aurory Perrineauové, která v půli listopadu oznámila na policii, že ji znásilnil Murray Miller, autor populárního televizního seriálu Girls. Měl tak učinit v roce 2012, kdy Perrineauové bylo 17 let. Miller to kategoricky popřel. Největší hvězda Girls Lena Dunhamová, která s ním tehdy pracovala, sama přesvědčená feministka, v reakci na to napsala, že „ačkoli jsem nadšena, že za posledních pár měsíců bylo z Hollywoodu slyšet tolik ženských hlasů“, Miller byl podle jejího názoru obviněn neprávem.

Twitter z Dunhamové okamžitě udělal pokrytce. „Před pár týdny jsi mi poslala email, ve kterém jsi mě podpořila, a teď najednou bráníš násilníka? Co to, sakra, má znamenat?“ napsala herečka Asia Argentová, jedna z žen, které jako první nařkly Weinsteina ze znásilnění (po němž s ním pět let udržovala milostný poměr). Argentová neměla a nemá nejmenší ponětí o tom, co se odehrálo mezi Perrineauovou a Millerem, co však na tom sejde? Revoluční twitterový soud Millera odsoudil již momentem nařčení, a hotovo. „Lépe, když deset nevinných trpí, než kdyby jeden viník uprchl,“ řekla Argentová. Vlastně ne, to říkal Stalinův kat Nikolaj Ježov. Člověk se snadno splete.

A Dunhamová? „Naivně jsem se domnívala, že je důležité poskytnout svůj pohled na situaci, v níž se ocitl můj kamarád,“ otočila po několika dnech. „Teď už chápu, že jsem přišla se svým prohlášením v tu nejnevhodnější chvíli a je mi to hrozně líto,“ provedla důslednou sebekritiku (shodou okolností znovu jako Ježov).

Žerty stranou: Dunhamová věděla, že její kamarád je nařčen ze znásilnění, a byla skálopevně přesvědčena, že neprávem. Přesto se nyní domnívá, že by bylo lepší hlas na jeho obranu nepozvednout. Hodně to vypovídá o současné atmosféře.

Řídký disent

Názorová shoda aktivistek je pozoruhodná. Týdeník Euro zaznamenal absolutní minimum disentních (ženských) hlasů. První z nich patřil britské herečce Angele Lansburyové, jež řekla, že „ženy se odnepaměti snažily, seč mohly, aby byly co nejpřitažlivější, a takhle se nám to vymstilo“. Noviny to okamžitě popsaly jako „Angela Lansburyová: Atraktivní ženy si mohou za obtěžování“.

Druhou disidentkou je Petronella Wyattová, britská novinářka a někdejší milenka ministra zahraničí Borise Johnsona. „Vídám v parlamentu mladé rešeršérky v mikrominisukních, namol opilé. Jaký signál asi svému okolí vysílají? Když se obléknu takhle, je to proto, abych se chlubila svou postavou, ne?“ řekla během debaty na téma obtěžování v televizi. „Obecenstvo bylo šokováno zastaralými názory ohavné Petronelly Wyattové,“ napsal deník The Daily Mirror, jenž si udělal obživu mimo jiné právě z fotografií podobně spoře oděných žen.

Její kolegyně z branže, letitá parlamentní zpravodajka Melissa Kiteová, zašla ještě dál: „Omlouvám se všem poslancům, které jsem za ta léta vzala na oběd. Ano, zneužívala jsem je, abych se pracovně prosadila a protože mi to dělalo radost. Vžádném případě nehájím násilí, ale nerada vidím, když v debatě o sexuálním obtěžování jsou ženy popisovány jako naivní a bezmocné.“ Kiteová nejhoršímu odsudku unikla, zato když zhruba totéž zopakoval Michael White, bývalý redaktor a komentátor Guardianu, dostal od #MeToo co proto.

Posun v paradigmatu

Víme tedy, že noví revolucionáři nic neztratili z jakobínského smyslu pro toleranci. Co je ale obsahem jejich revoluce? Jak samy citované autorky říkají, nejde j im jen o zastavení různých Weinsteinů tohoto světa; to samo nekonstituuje „posun vgenderovém paradigmatu“. Jde o důsledné vymýcení veškerého sexuálního násilí i obtěžování, do posledních detailů jeho expandované definice. Znamená to, že muži se nadále mají ucházet o ženy pouze takovým způsobem, aby se nedostali do konfliktu nejen se zákazem násilí, nýbrž ani s žádným ze sedmi přikázání antiobtěžovacích (nezírat, nesahat atd.). V praxi to znamená, že v podstatě každý sexuální návrh balancuje na hraně zákona.

To dává vyniknout jiné důležité věci: zatímco zásadní prvek mužské sexuality je podle revolučních pravidel nepřijatelný, sexualita ženská je zcela košer se vším všudy. Feministé organizují po celém světě rozhořčené SlutWalks, „pochody šlapek“, v reakci na výrok torontského policejního konstábla Michaela Sanguinettiho, jenž při přednášce o bezpečnosti v roce 2011 řekl, že pokud se ženy chtějí vyhnout sexuálně motivovaným útokům, neměly by se příliš vyzývavě oblékat. Následující protestní pochody měly za cíl prosadit svobodu žen „dávat svou sexualitu otevřeně najevo“, praví internetová stránka řečeného hnutí.

Máme tu tedy revoluční pravidla vytvořená ženami podle jejich představ o přijatelnosti projevů sexuality ženské (SlutWalks) i mužské (#MeToo). Míru, s jakou se komu daří tato pravidla dodržovat, posuzují zjevně opět ženy. Kdo by řekl, že ideál rovnosti obou pohlaví bude takhle pružný?

Trendu rychlé změny pochopitelně nahrávají technologie. Každá debata o věcech sexuálních je emotivní; je-li vedena se stovkami tisíc odhodlaných revolucionářů najednou, skrývá se v jejich emocích velká ekonomická síla. Dnešního iRevolucionáře dělí jediný klik nejen od účasti na revoluci, nýbrž zároveň i od rozhodnutí o utrácení vlastních peněz. Představme si, že by šéf výrobny plenek příliš okatě zíral na svoji sekretářku, jež by to nahlásila na #MeToo. Kdyby v tu chvíli vedení plenkárny řeklo, ať se sekretářka laskavě uklidní, že se jí nic neděje, riskovalo by okamžitý masový bojkot. Není divu, že se firmy chtějí takovému riziku za každou cenu vyhnout.

Znamená to dvě věci: zaprvé v praxi netřeba do procesu odsouzení vůbec zapojovat justici, twitterový dav stačí. Firmy koneckonců nakrmí zákazníci, ne rozsudky. Zadruhé stačí takových případů několik a z extrému se může stát nový normál, než si stačíte zavolat advokáta (který vám stejně nebude nic platný).

Evolučně zbyteční muži

Trend směřující k potlačení mužských vlastností může paradoxně nacházet jistou oporu v evoluční biologii. Samičí tělo je od počátků existence savců cennější materiál než tělo samčí; zatímco k přežití druhu teoreticky stačí minimální množství samců, v samicích je úzké hrdlo - každá z nich může odchovat jen zlomek množství, jež je schopen jediný samec počít.

Tento fakt se dosud odrážel v projevech sexuality, jak je známe: samec navrhuje víceméně plošně, kdežto samice si z předložených návrhů vybírají. Konkurence mezi samci pak dává vzniknout a vyniknout jejich evolučně výhodným vlastnostem, mezi nimi řečené agresivitě.

Feministický ideál, jehož je #MeToo nejčerstvější manifestací, říká, že evoluční výhoda, již takové vlastnosti přinášely, skončila. Je to zřejmé na každém kroku: tlakem na„proporční“ zastoupení žen v zákonodárných sborech i vedení firem počínaje a výrobou „genderově nespecifických“ hraček konče. Averze vůči riziku, původně pochopitelný ženský atribut, se stává zákonnou společenskou normou pro všechny.

Větší než Napoleon

Feministická revoluce by tak svým dopadem předčila převratné společenské změny čerpající z osvícenských ideálů, jak je s různou měrou úspěchu přinesly francouzská a komunistická revoluce, fašistické režimy první poloviny 20. století nebo doktrína o sebeurčení národů. Má to jediný háček: Napoleon stál na intelektuálních ramenou Bacona a Spinozy, Voltaira, Smithe a Kanta; Lenin si - byť s tragickými výsledky - půjčoval od Victora d'Hupayho a Karla Marxe; a dokonce i Hitler se pokusil sepsat cosi jako návod k proměně světa podle svých představ.

Feministé naproti tomu mají Twitter a Alyssu Milanovou. Pokud změna fungování světa ve jménu jeho světlejších zítřků vyžaduje de facto kastraci poloviny lidstva, bylo by žádoucí v jejím odůvodňování intelektuálně přitlačit. Pro začátek by snad stačilo tu ambici deklarovat. Ale je samozřejmě možné, že to je příliš machistický požadavek.

Komentář Miroslava Zámečníka: Co nám říká #MeToo?

Čtěte také:

Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu

Komentář: Chlípný Weinstein a KP

Komentář: Dotační #MeToo

Osobnostmi roku jsou podle časopisu Time představitelé hnutí #MeToo. Druhý skončil Trump