Miloš Zeman dotáhl svou pomstu do konce. ČSSD je po 30 letech blízko konci ve velké politice.
Češi mají zřejmě velký smysl pro kulturu. Soudím podle toho, že se vláda zrovna otřásá kvůli sporu o šéfa Národní galerie Jiřího Fajta, kterého odvolal dosud neodvolaný ministr kultury Antonín Staněk. Vláda tedy není v ohrožení kvůli střetu zájmů premiéra, jeho trestnímu stíhání nebo účasti komunistů na administrativě, ale kvůli tak malichernému sporu o jednoho kulturního manažera.
Umírá-li ČSSD, umírá svoboda
Už jen tato podivná příčina vládní krize ukazuje, jak bizarní nastavení priorit má současné vedení sociální demokracie. Vedení strany, která začíná uvažovat o odchodu z vlády až v okamžiku, kdy jí prezident odmítá vyměnit ministra. V situaci, kdy podle průzkumů preferencí osciluje kolem pěti procent nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Po 30 letech tedy hrozí, že Česko se bez této 140 let staré tradiční demokratické partaje bude muset obejít. Což je mírně zneklidňující. Vždy, když v této zemi umírala sociální demokracie, umírala i svoboda. Ať už v době nacismu, nebo komunismu.
Měla by ČSSD odejít z vlády?
ČSSD je teď zhruba v takové pozici jako protektorátní vláda vůči Heydrichovi. Může navrhovat, co chce, ale musí vyčkat, zda jí to prezident s premiérem posvětí. Miloš Zeman tak dotáhl do konce svou pomstu, pečlivě připravovanou už od jeho neúspěšné prezidentské volby v roce 2003. Nutno však poznamenat, že sociální demokraté se na zkáze vlastní strany podíleli do velké míry sami. Miloši Zemanovi mnohdy stačilo se jen dívat a trochu jim umést tu správnou cestu do záhuby.
Sociální demokracie dlouhodobě doplácí na to, že se v řadách svých členů i voličů snaží sloučit dva výrazné levicové proudy v české politice: jeden velkoměstský, liberální a druhý venkovský, nacionálně konzervativní. Právě nyní v době vládní krize stojí nemalá část řadových členů ČSSD spíše na straně prezidenta Miloše Zemana než za svým vlastním předsedou Janem Hamáčkem. Jsou to především „přátelé” z jižní Moravy a z jižních Čech.
Spor o ministra kultury Antonína Staňka, který v rozporu s ústavou rozehrál prezident republiky, tak není ničím jiným než dalším zdůrazněním tohoto letitého ideového rozdělení strany. Staněk a Zeman v této hře hájí konzervativní křídlo a Hamáček zase to liberální. Je pozoruhodné, že zatím každý předseda ČSSD od roku 2001 (Špidlou počínaje, Sobotkou a Hamáčkem konče) se nechal Zemanem vmanévrovat do pozice obhájce liberálních hodnot, s nímž se pak Zeman snadněji dostane do tolik potřebného konfliktu.
Strana potřebuje lídra, ne želé
Dobrým příkladem současného mentálního nastavení ČSSD bylo chování předsedy Jana Hamáčka na konci června po setkání s Milošem Zemanem v penzionu Na Louce v Novém Veselí na Žďársku, které si Hamáček na prezidentovi vyprosil. Neuspěl při něm v ničem. Zeman se rozhodl ministra Staňka ve vládě ponechat, ačkoliv nemáme prezidentský systém. Místo toho, aby Hamáček rázně „bouchl do stolu”, nakonec jen prohlásil, že se Česko dostalo „na pokraj ústavní krize” a že se půjde zeptat Babiše, jak dál. Sociální demokracie teď potřebuje tvrdého lídra, ne želé.
Přečtěte si komentář: Zeman je zpět v ČSSD
Řešení současné vládní krize je několik. Ani v jednom případě ale nedrží ČSSD dobré karty. Pro sociální demokracii i pro tuto zemi by bylo nejlepší, kdyby Andrej Babiš podal na prezidenta kompetenční žalobu, aby Ústavní soud konečně stanovil pro hlavu státu jasné mantinely. To se ale kvůli nadstandardním vztahům premiéra a prezidenta nestane.
Druhou možností pro ČSSD je odchod z vlády. Avšak mocenský apetit některých zkrachovalých straníků je tak velký, že jsou kvůli tomu schopni obětovat i osud vlastní partaje. Se založenýma rukama tak všichni jen čekáme, až někdejší levicový hegemon této země definitivně dopadne na dno. Jelikož zatím padá volným pádem, dlouho zřejmě čekat nebudeme.
Čtěte další články Jana Novotného
