Ani největší kritici Donalda Trumpa nemohou americkému prezidentovi upřít, že je mimořádně konzistentní v jedné oblasti své politiky. Pokud jde o mezinárodní obchod, vždy zastával názor, že své zájmy mají Spojené státy prosazovat s využitím veškeré váhy své ohromné domácí poptávky, klidně s využitím ochranářských opatření v podobě celních bariér a množstevních omezení.
Trump tak navazuje na jednu silnou linii v ekonomických dějinách USA. Mezi „otci zakladateli“ najdete kromě Thomase Jeffersona především prvního ministra financí Alexandra Hamiltona, který prosazoval využití cel na dovážené železářské zboží a textil, aby zvýhodnil rodící se domácí průmysl před zahraniční (čti britskou) konkurencí. Hamiltonovy tehdejší návrhy, předložené zkraje ledna roku 1791 Kongresu, je ovšem důležité vnímat v dobovém kontextu. Ostatně Trumpovy postoje také.
Na druhé straně totiž stála bývalá koloniální velmoc, která se díky novým technologiím stala první průmyslovou mocností a měla zájem na dovozu levných surovin, v případě Spojených států především bavlny, a svůj trh včetně kolonií si chránila pečlivě. Mimo jiné i prostřednictvím pravidel pro námořní dopravu z a do kolonií, kde si ponechala exkluzivitu. Na jejich industrializaci neměla pražádný zájem. William Pitt starší v roce 1770 prohlásil, že koloniím by „nemělo být dovoleno vyrábět ani hřebík do podkovy“, a Adam Smith o pár let později ve svém slavném Bohatství národů argumentoval tím, že dělba práce vyžaduje, aby se Amerika soustředila na zemědělství (kde měla nespornou komparativní výhodu) a průmysl ponechala metropoli. Hamilton to viděl jinak, jaký div.
Liberalismus vítězů
Británie sama ještě v roce 1820, tedy o nějakých třicet let po Hamiltonově traktátu o podpoře průmyslu pro americký Kongres, držela cla na dovážené výrobky zpracovatelského průmyslu v průměrné výši 45 až 55 procent - mimochodem více než dvojnásobná oproti Francii s její 20procentní celní zátěží, a nepoměrně vyšší než Hamiltonových deset procent.
Čtěte také: Memento pro Trumpa aneb Jak Reagan prohrál válku o japonská auta
Příklon k svobodnému obchodu bez cel dotáhla Británie až po dosažení průmyslové dominance v roce 1860, zatímco Spojené státy po skončené občanské válce (kterou prohrál Jih exportující bavlnu z plantáží postavených na práci černých otroků) procházely prudkou industrializací a měly nejvyšší průměrné celní sazby u hotových výrobků v tehdejším vyspělém světě, kolem 45 procent.
Zhruba stejně vysoké sazby pak zavedla americká legislativa v roce 1930 jako velmi nešťastnou reakci na velkou depresi. Protekcionismus byl odpovědí na kolaps zlatého standardu (systém pevných kurzů měn směnitelných za zlato), kdy libra šterlinků jako rezervní měna neudržela návrat k předválečné paritě, protože Británie vyšla z první světové války sice jako mocnost vítězná, ale strašně zadlužená (hlavně vůči USA).
Amerika po druhé světové válce převzala roli Británie v druhé půli předcházejícího století, akorát její vliv na poválečné uspořádání světa byl ještě daleko silnější. Součástí pravidel hry byla i asymetrická liberalizace obchodu, která nabízela alternativní rozvojový příběh oproti tomu, který nabízel Sovětský svaz.
Příběhy exportně orientovaného hospodářského zázraku ve východní Asii, počínající Japonskem, jsou založeny nejdříve na vývozu do USA, sekundárně na regionálním rozvoji, kde Japonsko sloužilo jako dodavatel technologií i kapitálu, v podstatě recyklujícího přebytky v obchodě s USA. V západní Evropě nastartovala obnovu americká finanční pomoc a následně ekonomická integrace, Amerikou podporovaná a bezpečnostně zaštiťovaná vojenskou ochranou NATO, tedy hlavně opět USA.
Názor, že Evropa by měla na svou obranu dávat více, a tedy poněkud snížit svoje černé pasažérství, není v USA ani nový, a v podstatě je zcela pochopitelný.
Potíž téhle strategie v průmětu do domácí politiky USA spočívala v tom, že byla snad až příliš úspěšná. Pamětníci si vzpomenou, jak nervózně vnímaly Spojené státy relativní oslabení svého ekonomického postavení ve vztahu k Japonsku, například v elektronickém a automobilovém průmyslu počínaje 70. lety a nákupy prestižních nemovitostí Japonci v USA v době jejich bubliny v 80. letech. Japonsko ovšem byla země, kde bylo možno nátlakem změnu jejich politiky dosáhnout, a po prasknutí japonské bubliny na přelomu 80. a 90. let pocit ohrožení v USA velmi rychle opadl.
Co se změnilo, je váha
Těsně po druhé světové válce, kdy byla všechna ostatní ekonomická centra rozvrácena, představovaly Spojené státy podle věrohodných propočtů zhruba polovinu nominálního globálního ekonomického výkonu. To bylo historicky zcela bezprecedentní. V roce 1960 to bylo pořád ještě 40 procent a životní úroveň průměrného Američana byla bezkonkurenční i ve srovnání třeba se západním Německem, které mělo za sebou tucet let „Wirtschftswunder“. Dnes podíl dosahuje řekněme necelých 25 procent.
Pokud věříte na přepočty cenových hladin, je současná čínská ekonomika větší než americká, ale držme se nominálních kurzů, takže čínský HDP představuje dnes asi 15 procent celosvětového.
Přečtěte si komentář Pavla Párala:
Obchodní neválka
Zbytek je o tom, zda Čína bude schopná růst o dost rychleji než Spojené státy, a pak je dosažení parity otázkou času. Při čínském průměrném tempu 6,5 procenta ročně a americkém dvě procenta ročně se tak stane někdy kolem roku 2028, při menším diferenciálu to může trvat mnohem déle. Ale i kdyby Čína rostla průměrným tempem 4,5 procenta a USA již zmíněnými dvěma procenty potkají se někdy kolem roku 2037.
I kdyby si Američané předloni nevybrali zrovna Donalda Trumpa, nebude moci jakýkoli z jeho nástupců moci ignorovat zásadně odlišnou strategickou situaci ve vztazích s Čínou oproti „dohánění“ Ameriky v případě poválečných zemí západní Evropy nebo Japonska. To byla a je rivalita mezi spojenci: cokoli si mohou o současné Trumpově administrativě myslet, nakonec se podřídí. Protože alternativy jsou horší.
Každý trochu povolaný ví, co protínání křivek a potenciální střídání stráží znamená - období neklidu, navíc doprovázené bezprecedentní technologickou změnou (a tedy i rivalitou, pokud jde o její šéfování), populačním růstem v chudých zemích a migračními tlaky, posilovanými vyčerpáváním přírodních zdrojů a klimatickou změnou.
Historicky vzato, každý mír si vyžadoval hegemona. Nějak se v tom my Češi s naším podílem na světovém HDP 0,3 procenta (bylo i hůř, poslední tři roky hezky rosteme), jistě zorientujeme. Že protekcionismus mezi velkými není pro malou, do globální ekonomiky zanořenou zemi dobře, o tom se nebudeme přesvědčovat - pro malé není bez mezinárodního obchodu růstu, zbývá bitva o přerozdělování menšího koláče.
Jisté je pouze to, že pravidla určovaná Čínou v její zóně vlivu budou jiná, než ta, která určovaly Spojené státy po roce 1945.
Dále čtěte:
Spojené státy byly po desítky let jen využívány, prohlásil na summitu G7 Trump
Trump na summitu G7 hájil cla, ostatní členy nepřesvědčil
EU by mohla zavést opatření na ochranu svých oceláren již v červenci
Memento pro Trumpa aneb Jak Reagan prohrál válku o japonská auta
Chce to ocelové nervy. Trumpova cla zasáhnou i české oceláře
