Na začátku byl život krutý. V roce 1790 měly v Americe nově narozené děti naději dožití jen 40 let, dnes je to dvojnásobek. Většina lidí pracovala v zemědělství a jedna špatná úroda je mohla zruinovat. Jen čtyři procenta lidí žila ve městech, černoši a ženy neměli doslova žádná práva ani majetek. Dnes jsou Spojené státy jedním z nejbohatších států světa, domácnosti se neobejdou bez klimatizací, robotů, zdravotní péči mají skoro všichni, důchodci se houfně stěhují na slunnou Floridu… To všechno je výsledkem kreativní destrukce, kterou ve své nové knize Kapitalismus v Americe oslavuje někdejší dlouholetý šéf americké centrální banky Alan Greenspan.
Termín si vypůjčil od Josepha Aloise Schumpetera (rodáka z Třešti na Moravě, byť etnického Rakušana), který tvrdil, že kapitalismus se vyvíjí ve vlnách, a abyste vytvořili nový svět, musíte zničit aspoň trošku toho starého. Jako mobilní telefony vytlačily pevné linky, jako japonští výrobci aut vytlačili z trhu v 70. letech těžká americká auta, jako žací stroj Cyruse McCormicka postupně nahradil čtvrtinu lidí zaměstnaných v zemědělství. Tvorba a destrukce jsou podle Greenspana (a jeho spoluautora Adriana Wooldridge, dlouholetého redaktora týdeníku The Economist) základní hybnou silou kapitalismu.
Tvořivá destrukce
Problémem je, že destrukce je vidět mnohem víc. Převratné inovace mohou zničit celá odvětví, ale beneflty nejsou hned zřejmé. Podstatné však je, že je vytvářejí jednotliví byznysmeni a firmy, které budují. „Podnikatelé tvoří budoucnost tím, že jdou za svým cílem, ne vždy se chovají hezky, často postupují bezohledně, aby na trhu přežili a zlikvidovali ostatní,“ píše Greenspan. Je to právě madness of great men, ono šílenství velikánů, co je žene kupředu a zvyšuje tím životní úroveň celé společnosti.
Henry Ford začal masovou výrobu svého automobilu ještě předtím, než byla v Americe pořádně postavena silniční síť, a měl obrovský úspěch. Zapomněl ale, že Američané chtějí rozmanitost. A tak ho na trhu už ve 30. letech 20. století předstihla společnost General Motors Alfreda Sloana, který dokázal nabídnout různé modely aut. Byznysmeni se neštítí využít politických konexí, úskoků, jen aby ovládli trh a oslabili konkurenci. Dějiny kapitalismu jsou proto i dějinami rozvrácených rodin, podvodů, nezaměstnanosti, které jsou - nejen pro média - mnohem přitažlivější.
Velcí byznysmeni vybudovali v 19. století díky své umanutosti rozsáhlou síť železnic, která způsobila revoluci v dopravě; rozvinula se odvětví jako ocelářství, postavila se města. V 19. století byli Greenspanovými hrdiny lidé jako ropný baron John D. Rockefeller nebo ocelářský magnát Andrew Carnegie, dnes je takovým vizionářem Elon Musk, který chce lidi dopravovat z města do města jako potrubní poštou.
Čtěte komentář: Američané a socialismus
Dlouhodobé přínosy kapitalismu jsou podle Greenspana ovšem nesporné. Životní standard dnešních obyvatel Spojených států se zvýšil snad ve všech ohledech, prudce zlevnilo například jídlo. V 19. století utráceli Američané za potraviny asi polovinu svých příjmů, dnes je to jen desetina. Život je mnohem čistší, domácnosti mají tekoucí vodu, elektrické světlo, které ještě v 19. století bylo luxusem, takže často nezbývalo nic jiného než jít po setmění spát (přinejhorším). Mnohem méně času dnes lidé stráví v zaměstnání, domácí práce jim zaberou také méně času. Vznikl nový masový fenomén volný čas, takže lidé mohli začít levně cestovat a trávit týdny na prázdninách.
Od železničního věku se Amerika na začátku 20. století rozvinula v průmyslovou velmoc a pak velmi rychle získala pozici světové velmoci, která exportovala zboží do celého světa. Dnes je pořád - i přes relativní ústup z dominance - zemí, kde sídlí IT giganty a nejdůležitější společnosti informačního věku, jako jsou Google, Facebook, Apple či Tesla.
Babiš a Maláčová
Amerika se podle Greenspana po poslední krizi propadla do stagnace a ohrožují ji dvě zásadní rizika: první je exploze státem vyplácených dávek, druhou nestabilita finančního systému.
Současný systém sociálního a zdravotního pojištění je v Americe - stejně jako v Evropě - podfinancovaný. Jestli má dál fungovat, bude podle Greenspana potřeba buď podstatně zvednout daně, nebo budoucí dávky snížit o 25 procent. Dávky jsou neproduktivní výdaje. „Prostředky z dávek jdou na spotřebu, místo aby byly kumulovány spořením, které je jako jediné zdrojem kapitálových výdajů, a tudíž zvyšování produktivity,“ píše dnes třiadevadesátiletý Greenspan, který byl v čele Federálního rezervního systému mezi lety 1987 a 2006.
Spojené státy se dostaly do situace, kdy se prudce zvyšuje počet Američanů starších 65 let a pracujících obyvatel přibývá jen polovičním tempem. Hrozí tak, že už dnes výrazně deficitní americký rozpočet imploduje.
Přečtěte si komentář: Rozdávací závisláci
V Česku nám to může něco připomínat. Nedávné navyšování důchodů, minimální mzdy a platů státních zaměstnanců jsou podobně riskantním příběhem, který nám vypráví současná vláda Andreje Babiše a Jany Maláčové. Náš příběh dospěje do prvního dějství už letos na konci roku, kdy hospodaření vlády velmi pravděpodobně skončí mnohem vyšším schodkem, než Babišovi lidé vypočítali.
Druhým problémem je nestabilita amerického finančního systému, který od 70. let minulého století nesmírně nabobtnal, a v případě výkyvů - například toho, který jsme viděli za finanční krize z let 2007 a 2008 - ohrožuje celou ekonomiku. Ne každá destrukce je totiž kreativní a v případě finančního sektoru může být jen destruktivní, uznává Greenspan.
Složité produkty finančního trhu, které se masivně rozvíjely hlavně na přelomu tisíciletí, často riziko jen zvyšovaly -ať už se jednalo o cenné papíry jako MBS (obligace, jejímž pokladovým aktivem je hypotéka), které se dále porcovaly do balíků a přeprodávaly, nebo různé derivátové produkty. Ani americká centrální banka, jíž Greenspan šéfoval do roku 2006, si ovšem nebezpečného boomu těchto destruktivních nástrojů příliš nevšímala, než se v roce 2008 ukázalo, jak jsou nebezpečné.
Americké vlády na nastalou nestabilitu reagovaly zavedením masivní regulace bankovního sektoru, především tzv. Dodd-Frankova zákona, který na tisících stranách přinášel další a další požadavky na ochranu bank (na rozdíl od regulace po Velké hospodářské krizi, která čítala jen desítky stran). Podle Greenspana by přitom mnohem jednodušší bylo přikázat bankám, aby zvýšily vlastní kapitál. Před krizí z let 2007 a 2008 držely banky v průměru v poměru k aktivům jen deset procent kapitálu. Kdyby je regulátoři přinutili mít kapitálovou přiměřenost 25 procent, nebyl byl rok 2008 vůbec tak tragický, protože ztráty by nesli akcionáři, nikoli státy. Ruce by se uvolnily i samotným bankám, které vynakládají na plnění nových regulací velké finanční prostředky i lidský kapitál.
Greenspan zároveň na dlouhé časové řadě ukazuje, že ani vysoký vlastní kapitál - který mimochodem držela většina bank jako Lehman Brothers či Bear Sterns před krizí v roce 1929 - nemusí negativně ovlivňovat ziskovost bank.
Nečekaný vítěz
Při čtení Greenspanovy knihy si český čtenář zřetelně uvědomí, jak přeregulovaný je starý kontinent. A to ani nemusíme sdílet Greenspanův obdiv k drsným „kapitalistickým velikánům“, kteří prošlapávali cestu Spojených států k blahobytu, ani jeho celoživotní obdiv k výhodám volného trhu. Regulační paleta Evropské komise dnes sahá od automobilového průmyslu, který je nucen přejít na méně efektivní technologii elektromobilů, přes energetiku, bankovní průmysl až po absurdní snahu regulovat maximální rychlost, kterou mohou nově vyrobená auta dosáhnout.
Greenspan navrhuje poměrně jednoduché věci: výrazně zredukovat přebujelé vládní výdaje, omezit velikost státního sektoru, fiskální zodpovědnost, deregulaci, důraz na vzdělávání a především obnovení „živelných sil kapitalismu“, které přispívají ke kreativnímu pokroku.
Zvěsti o smrti klasické pravice a levice jsou nepodložené. Oba póly jsou čilé až hrůza. Čtěte více v eseji:
Čekání na krvavou revoluci
Spojené státy jsou přitom už dávno stejně „socialistické“ jako Evropa a tamní vláda má na ekonomiku extrémní vliv. Mandatorní výdaje na sociální či zdravotní pojištění tvoří téměř polovinu amerického rozpočtu. A stejně jako v Evropě nejsou Američané schopni své problémy řešit.
Před vládami přitom kromě současných rizik stojí daleko dramatičtější výzvy, například v podobě ekologických problémů. Neměli bychom tedy nechat byznysmeny (nikoli nutně ty nejdrsnější), aby se víc podíleli na přeměně naší společnosti a neplýtvali silami v přeregulované ekonomice? Máme uvolnit cestu onomu „šílenství velikánů“, podnikavosti, která by zlepšila životní úroveň celé společnosti? Neměla by například česká vláda podporovat víc zavádění výzkumu ve firmách, například levnějším financováním po dobu vývoje inovací či převzetím části rizika, když se vývoj novinky nepovede, jako je tomu v Německu?
Amerika je podle Greenspana uvězněna v železné kleci. Když ale bude politická vůle, podaří se z ní uniknout a ze stávající krize vyjde jako vítěz. Česko by se při tomto velkém úniku možná mohlo lecčemu přiučit.
Čtěte také:
Ilona Švihlíková: Reforma Světové obchodní organizace. Ale jaká?
Největší ekonomiky světa zavádějí stále více obchodních bariér, varuje WTO
Ilona Švihlíková: Poučení z Velké recese? Jaksi nikde
Esej: Demokrat, až to bolí
