Babiš jako Gottwald aneb Sokol proti totalitě

21. 7. 2018

Členové Sokola se postavili komunistické i nacistické diktatuře. Zásadní roli sehráli také při vzniku Československa.

Andrej Babiš není prvním premiérem, který sokolům vytýká nevděčnost. Přesně 70 let před ním to samé učinil Antonín Zápotocký.

Bezprostředně po skončení XI. všesokolského sletu vyšel 13. července 1948 v Sokolském věstníku premiérův úvodník, ve kterém stálo, že samotné cvičení sice Zápotockého nadchlo, ovšem se vším spokojen být nemohl: „Nelíbilo se mi, že v sokolském průvodu bylo dost sester i několik bratří, kteří zapomněli na Tyršova slova: Žádáš zdvořilost, buď zdvořilý - žádáš slušnost, buď slušný. Nehledej čest v chování opačném. Oni naopak hledali a doufali najít čest v nezdvořilosti a sprostotě. Proto odvrátili hlavu, jdouce kolem tribuny, na níž byl přítomen pan prezident republiky.“

Švindly a kulomety

Slet připravovali sokolové od roku 1946 s neobyčejným nadšením a také se sebezapřením. Dlouho předem se do všech žup rozběhly štafety se slavnostním poselstvím, cvičenci začali pilovat sestavy a - aby zajistili pro slet dostatek jídla - odevzdávali náčelníkům „uškudlené“ potravinové lístky. Nakonec se vše povedlo a slet - který se konal v Praze na přelomu června a července 1948 - byl vskutku monstrózní. Na Strahově tenkrát - dle knihy Jana Waldaufa Sokol, malé dějiny velké myšlenky - postupně cvičilo 295 560 sokolů (celkem měl tenkrát Sokol přes milion členů) a z tribun na ně shlíželo dohromady milion sedm set padesát tisíc diváků. Doprovázely to desetitisícové průvody městem, nejrůznější závody, sportovní utkání, divadelní představení a koncerty. Celá ta sláva vyšla na tehdy astronomických 165 milionů korun, což sokolové dokázali celé zaplatit ze svého.

Na stráži. V říjnu 1918 držela Československá obec sokolská stráž na Pražském hradě.

Mezitím se v únoru dostali k moci komunisté a jejich úder pochopitelně směřoval také proti Československé obci sokolské (ČOS). Ta se měla stát jedinou tělocvičnou a sportovní organizací v Československu, proto okamžitě „vyakčnili“ (tak zněl dobový termín) starostu Antonína Hřebíka a místo něj akční výbor dosadil komunistům nakloněného Josefa Truhláře. Proběhla první čistka, řada vedoucích musela odejít, další byli vyhozeni z občanských povolání a někteří už tenkrát volili emigraci. Ve vedení Sokola přesto převážil proud, který byl pro opatrnou spolupráci s novým režimem. O střet tenkrát nestáli ani komunisté, protože - jak později v emigraci vysvětloval tehdejší jednatel ČOS Evžen Kšppl - „chtěli slet provést, aby jím dokázali světu, že se nic nestalo“.

Komunisté samozřejmě neponechali nic náhodě, a do Prahy proto podle Kšppla zamířily v době sletu tisíce „esenbáků“ a milicionářů z venkova. Na stadion pronikali špiclové pomocí falešných lístků, případně činovnických legitimací, a pod západní tribunou byl prý navíc „ukryt po zuby ozbrojený a kulomety vybavený oddíl SNB“. Všechno se ale uhlídat nedalo. Poprvé začal stadion skandovat - „Aš žije prezident Beneš“ - 19. června (pouhých pět dní předtím vystřídal nemocného Beneše na Hradě Gottwald) po cvičení žákyň a o pár dní později se během slavnostního průvodu Prahou úplně stejně „odkopali“ sokolští dorostenci.

Tady se najezte a sbohem

Skutečný průšvih ale přišel 6. července, kdy Prahou táhlo 76 tisíc dospělých sokolů. V průvodu se volala nejrůznější hesla - „Milujeme českou zem, vymetem ji s Gottwaldem“, „Nedáme rozbít republiku od bolševiků“, „Valaši se ptajú, kde Beneše majú“ či „Soudruzi a soudružky, dostanete do držky“. Před Staroměstským náměstím - na dohled z tribuny, na které kromě Gottwalda stáli i zahraniční diplomaté a novináři - se podle sokolské náčelnice Marie Provazníkové zdvihl nad průvod „les amerických praporků“, které se policie marně pokoušela zabavit. Pak lidé dorazili pod tribunu. „Řada za řadou šly mlčky, hlavy sklopeny nebo odvráceny pryč od vnuceného prezidenta. Prapory spočívaly klidně na ramenou praporečníků a sklonily se teprve za tribunou před kaplí, kde býval hrob Neznámého vojína. Až tam bylo ticho. Ale pak se hlavy zvedly a ze sevřených řad (…) temně hřmělo už jen jediné slovo: Beneš - Beneš - Beneš.“

Co o tom soudil Zápotocký, už víme. Gottwald se projevil hned toho dne na slavnostním banketu. Sokolské předáky nechal podle svědectví jednoho z nich „nastoupit“ do půlkruhu a výhružně (ale vcelku realisticky) oznámil: „Jestliže si někdo myslí, že tím ublížil mně, tak se mýlí - to ublížil jen sám sobě.“ Pak pokynul: „Tady se najezte a sbohem.“ O pár dní později Gottwald na zasedání politbyra strany trval na tom, že „je třeba ukázat tvrdou ruku“. Výsledkem byla další čistka, po které ze Sokola zbylo vlastně jen jméno.

Bílé kroužky. Cvičení dorostenek na strahovském sletovém stadionu s názvem Bílé kroužky.

Prověrkové komise bez milosti vyházely všechny „nespolehlivé“ členy, řadu z nich čekala nejtvrdší perzekuce (legitimaci měla třeba Milada Horáková; na druhé straně sokolem býval i Gottwald) a místní organizace Sokola byly podřízeny okresním a krajským tajemníkům. Není divu, že v červnu 1951 se sjezd zástupců „Sokola“ konal pod heslem „Pod prapory Klementa Gottwalda a generalissima Stalina kupředu, zpátky ni krok!“ Ani to však nestačilo. Parlament roku 1952 schválil zákon o postátnění tělesné výchovy a sportu, a se Sokolem byl nadlouho konec.

Proč se v legiích zdravilo Nazdar!

Do velké politiky se Sokol - coby vlastenecká organizace - „pletl“ už za první světové války. V předsednictvu „Maffie“ seděl starosta Sokola Josef Scheiner (stálo ho to dva měsíce ve vazbě), jádro slavné Roty Nazdar (součást francouzské Cizinecké legie) tvořili sokolové, v Rusku zajatí členové spolku masově vstupovali do České družiny, a tak nebylo divu, že v listopadu 1915 místodržitelství Českou obec sokolskou rozpustilo.

Místní sokolské obce však existovaly dál a v říjnu 1918 Sokol definitivně ukázal, že není jen „obyčejným“ tělocvičným spolkem. Na západní frontě se tenkrát stále bojovalo, legie dlely stovky kilometrů od československých hranic, četnictvo bylo do značné míry zkompromitované, a tak se Sokol v prvních hodinách a dnech nové republiky stal nejen policií, ale také armádou.

Hned 28. října se sokolové - spolu se sociálnědemokratickou Dělnickou tělocvičnou jednotou a vedením pražské policie - dohodli na ustavení Národní stráže, která se v následujících dnech rozšířila po celých Čechách a Moravě. „Sokol odzbrojoval cizí vojska, zachraňoval z prostředku německého území milionové skladiště oděvů, obuvi, zbroje i střeliva, střežil nepřátele našeho mladého státu, odhaloval skladiště zatajovaného zboží a zabraňoval jeho rozvlečení, střežil umělecké sbírky, hlídal kasárna, zbrojnice, nádraží, železniční tratě, chytal podvodníky, lupiče, provokatéry, bděl ve dne i v noci nad klidem v ulicích, změnil se cele z nadšeného idealisty ve střízlivého strážce pořádku,“ hodnotili svoji tehdejší roli sami sokolové.

Generalissimus

Sokolského starostu Scheinera pak Národní výbor jmenoval Nejvyšším správcem československých vojsk, což byla (ve skutečnosti to trvalo jen krátce) funkce slučující pravomoci ministra obrany a vrchního velitele armády. Scheiner nařídil, aby se na Žofíně shromáždili všichni v Praze přítomní čeští vojáci, a ještě toho samého 28. října odjel spolu se sociálnědemokratickým předákem Františkem Soukupem za vojenským velitelem Prahy Paulem Kestřankem. Vyjednávání zabránilo krveprolití, ovšem Kestřanek se odmítal Národnímu výboru zcela podvolit, a tak nakonec musela Scheinerova dobrovolnická armáda spolu se sokoly Zemské vojenské velitelství násilím obsadit.

Kestřanek a jeho štáb podlehli síle okamžiku a bez jediného výstřelu se vzdali. „Ostatní němečtí důstojníci a ozbrojení Maďaři“ se pak, jak v pamětech napsal Scheinerův pobočník Jaroslav Rošický, „rozutekli“. Praze už poté nic nehrozilo.

Programové body vlády: zrušit Babišovo stíhání a rozmnožit mu majetek

V následujících měsících se tisíce sokolů - byť většinou v roli pomocných jednotek - zapojily do všech třech konüiktů, které provázely vznik Československa - do obsazení Sudet, sedmidenní války s Polskem o Těšínsko i do bojů s Maďarskou republikou rad o Slovensko.

Pravomoci „prvního generalissima československé armády“ Scheinera rychle přebírali profesionální vojáci, ovšem až do května roku 1919 byl generálním inspektorem ozbrojených sil. Díky tomu všemu se sokolové spolu s legionáři stali oporami nové republiky. Ostatně nikoli náhodou měli oba první českoslovenští prezidenti sokolskou legitimaci a Masaryk svému domácímu cvičení - kterým se udržoval v kondici - říkal „sokolování“.

Čtyři tisíce mrtvých

Když 15. března 1939 obsadila německá vojska zbytek Čech a Moravy, začali se sokolové připravovat na odboj. Navázali styk s Obranou národa, pomáhali převádět emigranty do Polska a utrpěli první ztráty - sokolem (a výborným házenkářem k tomu) byl například zastřelený student Jan Opletal. První přímý úder přišel v únoru 1940, kdy si gestapo přišlo pro starostu Josefa Truhláře, který poté strávil celý zbytek války v Dachau a po roce 1948 sehrál - jak už víme - mimořádně temnou úlohu při likvidaci Sokola. O dalších 14 měsíců později byla činnost Sokola zastavena, což protektorátní státní tajemník K. H. Frank odůvodnil slovy: „Od počátku války možno pozorovati, že ve spolku Sokol a jeho složkách nabývají stále více vrchu ony živly, které smýšlejí přenésti odpor k Říši do všech oborů. Mezi osobami, které byly zatčeny při likvidaci jednotlivých skupin odporu, nacházel se značný počet vedoucích činovníků Sokola.“

Další perzekuce následovala po příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy. Spolu s dalšími odbojáři byla popravena také řada zajatých sokolů, přišlo definitivní rozpuštění a v noci ze 7. na 8. říjen proběhla tzv. akce Sokol, během které gestapo zatklo a poslalo do koncentráků zhruba 1500 představitelů spolku. Jenže odboj to nezlomilo a sokolská podzemní organizace - Obec sokolská v odboji, známá pod jménem „Jindra“ - měla ve skutečnosti zásadní podíl na ukrývání parašutistů, kteří v květnu 1942 provedli atentát na Heydricha. Teror tenkrát dostoupil vrcholu a v koncentráku či na popravišti končily občas celé sokolské rodiny včetně dětí.

Přečtěte si komentář: Diplomka z Agrofertu

Dokonale přesné údaje neexistují, nicméně během války skončilo v koncentračních táborech hodně přes 12 tisíc sokolů a více než čtyři tisíce z nich bylo popraveno či utrápeno k smrti. Nejhůře postiženo bylo samozřejmě vedení. Zemřelo celkem 95 členů sokolského ústředí, 30 župních starostů a mnoho dalších funkcionářů. Na svá místa se podle odhadů po válce nevrátilo neuvěřitelných 93 procent činovníků Sokola - byť to samozřejmě pokaždé nemuselo znamenat smrt.

Tradice zavazuje, a je proto dost naivní předpokládat, že by na premiéra, který chce vládu opřít o hlasy komunistů, na sokolském sletu nikdo nepískal. Skutečnost, že od doby, kdy sokolové odvraceli hlavy od Gottwalda stojícího na tribuně, uplynulo již 70 let, zas až takovou roli nehraje.

Přečtěte si také: