Stát chce posílat peníze z privatizace důchodcům. Měly se z nich ale hradit ekologické škody.
Tweet, který zveřejnil Andrej Babiš po jednání vlády na konci února, byl jako startovní výstřel. Chlubil se tím, že jeho kabinet schválil nejvyšší navýšení důchodů v historii České republiky, protože na to „našel 21 miliard“. Opusťme představu premiéra slídícího po nocích na chodbách ministerstva financí a hledajícího každou korunu pro důchodce a soustřeďme se na efekt tohoto populárního kroku. Jak se nyní ukazuje, může totiž skončit až arbitrážemi se státem. Problém je totiž v tom, že peníze nikde jen tak neležely, ale zcela očekávaně měly svůj účel a někde budou chybět.
Unipetrol, Spolana, Paramo, Škoda Auto, Třinecké železárny, Synthesia nebo třeba město Kralupy nad Vltavou. Podniků a různých „dědiců“ privatizace, jako jsou tyto, je přibližně 300. Spojuje je jedno -stát v době přechodu do soukromých rukou slíbil, že se bude ve znečištěných areálech podílet na sanaci ekologických zátěží. A v těchto třech stovkách firem by měli jejich šéfové právě teď zpozornět.
Jak to souvisí s důchody? Peníze na sanaci škod se scházejí ve Fondu privatizace, pohrobkovi po Fondu národního majetku, kam plynuly peníze z privatizací. Jak se stát k penězům chová, je kapitolou samou o sobě. Aktuálně je ve fondu necelých 22 miliard korun a vláda schválila zákon, který peníze umožní rozpustit v navýšení důchodů. Ano, jsou to ony miliardy, které „našel“ Andrej Babiš. Pokud k navýšení dojde, odsaje se z účtu 14 miliard hned se startem navýšení důchodů a s přibývajícím počtem seniorů pak bude potřeba dalších peněz úměrně stoupat. De facto se tak chystá vyluxování posledních zbytků z privatizace.
Teď trochu technicky: Na účtech z výnosů privatizace samotné nezbylo už téměř nic. Plynou na ně dividendy ze státních podniků, jako jsou Mero, Čepro, Český Aeroholding a zejména ČEZ. Ten jen za loňský rok poslal na účet více než 12 miliard a pravidelně se na jeho portfoliu podílí 80 procenty. Příjmy z prodeje státního majetku podle ministerstva financí stále ještě plynou a tvoří jen 1 až 3 procenta příjmů fondu.
Pohrobek privatizací končí: 22 miliard z Fondu národního majetku potřebuje Babiš
Peníze ve fondu se nemohou podle zákona používat libovolně. Vyhrazeny jsou pro Státní fond rozvoje bydlení, Státní fond dopravní infrastruktury, na likvidaci ekologických zátěží a na důchody. Ovšem s podmínkou, že důchodový účet skončí v minusu, což se ale za loňský rok poprvé od roku 2008 nestalo. Navíc tvůrci zákona měli na mysli ohledně důchodů spíše nutné výdaje na důchodovou reformu než plošné navyšování. Ale budiž.
Důvěra vládě?
Změna zákona, kterou kromě vlády stihli už podpořit i poslanci v prvním čtení, uvolní ministerstvu financí ruce. „Abychom eliminovali hromadění prostředků na účtu privatizace a umožnili převod do státního rozpočtu. Použijí se v souladu s prioritami této vlády,“ prohlásila ministryně financí Alena Schillerová.
Když tuhle informaci zaregistrovali lidé, kteří zastupují dotčené podniky, znejistěli. „Stát se v privatizaci nabyvatelům zpravidla zavázal v takzvaných ekologických smlouvách, že ekologické zátěže odstraní. Předpokládám, že pokud bude zákon schválen, poměrně rychle budou peníze již alokované na speciálních účtech použity pro jiné účely, především na navýšení důchodů. Pak vzniká otázka, zda bude stát schopný své závazky z ekologických smluv plnit. Pokud ne, ocitnou se naši klienti v těžko řešitelné situaci a těm, kterým to ekologické smlouvy umožní, se možná vydají cestou investiční arbitráže,“ říká advokát Filip Svoboda, který se v advokátní kanceláři Dentons specializuje na právo nemovitostí a životního prostředí.
Svým klientům doporučil analyzovat smlouvy se státem, respektive za jakých podmínek má probíhat platba za sanaci ekologické zátěže. Modely jsou různé. Firmy buď čekají na to, až Státní fond životního prostředí vypíše dotační kolo, nebo podávají žádosti přímo na ministerstvo financí, některé smlouvy jsou ale často podmíněny i tím, že nejprve musí vzniknout vinou zátěže škoda, aby bylo možné ji odstranit. „Má to přesah i mimo byznys, například do rozvoje měst a likvidace brownfieldů,“ popisuje Filip Svoboda. Příkladem mohou být jihomoravské Šlapanice. Nedávno tamní areál bývalé Dehtochemy zasažený ekologickou zátěží navštívili i ministři při návštěvě kraje. Aby město dosáhlo vyčištění místa, koupilo areál za 22 milionů od soukromé společnosti, sanace bude ale stát stovky milionů, protože zátěž zasáhla půdu i spodní vody. Město samo pochopitelně peníze nemá. A pak je tu ještě jeden slib. Sobotkova vláda se zavázala hospodářsky dotovat postižené regiony, sever Čech a Moravy.
Usnesení stále platí. Plných 42 miliard na podporu podnikání, životní prostředí, vědu a výzkum či problémy se zadlužením obyvatel má v následujících letech jít vedle evropských fondů či fondu dopravy hádejte odkud, ano z Fondu privatizace.
Ani soudní spory kvůli ekologickým škodám nejsou ničím novým. Ministerstvo to už zažilo v případě společnosti SAP Mimoň, která požadovala v zakázce na odstranění ekologické zátěže navýšení vytendrované částky o 22,6 milionu korun na 373,6 milionu korun.
Balík v trapu
V tuto chvíli chybí jednoznačná záruka, že majitelé postižených podniků mohou státu věřit, že svůj slib dodrží. Nebo přesněji řečeno, slib státu zní dost proklamativně: „Financování ekologických závazků státu vtělených do takzvaných ekologických smluv bude i po novele zákona probíhat ze zvláštních účtů, tedy z Fondu privatizace,“ řekl mluvčí ministerstva Zdeněk Vojtěch.
Ujištění, že se v podstatě nic neděje, je ovšem o to chatrnější, že stát se v minulosti k penězům z privatizace choval dost nekoncepčně. Vlastně nikdo už dnes nedokáže říci, k čemu všemu se potichu použily. Ministerstvo dnes přiznává, že předchůdci současného vedení peníze posílali třeba na podporu průmyslových zón nebo kulturní památky v regionech.
Jisté je ovšem to, že ve fondu chybí ranec peněz. Ministerstvo financí samo přiznává, že garance za účinnými ekologickými smlouvami jsou vyčísleny na 143 miliard. Ve fondu tak schází více než 120 miliard, aby byl schopen vůbec pokrýt to, k čemu se stát zavázal.
Ministerstvo ale také tvrdí, že tolik peněž nebude ve skutečnosti potřeba. „Garance byla zpravidla stanovována až do výše kupní ceny podniku. Ze všech analýz prováděných jak námi, tak i ministerstvem životního prostředí vyplývá, že částka na naplnění ekologických závazků státu nepřesáhne 35 miliard,“říká mluvčí Vojtěch. Některé sanace navíc platí ministerstvo průmyslu.
Vyvětrání privatizačního fondu, tedy novela zákona, je samozřejmě také terčem střetů ve sněmovně. Pravicová opozice se snažila plánům vlády zabránit, ale neuspěla. Návrh na zamítnutí předlohy již v prvním čtení vznesl Miroslav Kalousek (TOP 09), připojili se k němu poslanci Starostů a podpořili ho i Piráti a ODS. „Nemám nic proti zvýšení důchodů, ale jsem přesvědčen, že peníze na zvýšení důchodů měla vláda najít v bilanci státního rozpočtu a nehledat je dodatečně v rámci privatizačního účtu,“řekl. Poukazoval na to, že důchody bude zapotřebí zvyšovat i v dalších letech a stát nemůže počítat s trvale udržitelným růstem ekonomiky.
Poslanec Pirátů Mikuláš Ferjenčík návrh zkritizoval s tím, že ilustruje situaci, kdy legislativu iniciuje PR oddělení premiéra Andreje Babiše. Podle něj jde jen o účetní trik. „Sypat tyhle peníze do státního rozpočtu jako běžný příjem je podle nás naprostý nesmysl,“ prohlásil Ferjenčík. Ekonomický expert ODS Jan Skopeček označil přístup vlády za ukázku naprostého diletantismu v přístupu ke státním financím. Podle jeho názoru by měl stát spíše šetřit na budoucí důchodovou reformu. Vládní návrh počítá hlavně s tím, že se pevná část důchodů zvýší o procentní bod na deset procent a lidem starším 85 let vzroste měsíční penze o tisíc korun. Z čeho budou jednou brát důchod dnešní třicátníci nebo jak bude vypadat důchodová reforma, ovšem neřeší nikdo.
Dále čtěte:
