Rekapitulace prvních jedenadvaceti měsíců působení Donalda Trumpa v Bílém domě naznačuje, že jeho rozhodování v různých sférách mívá jednoho společného jmenovatele. Stávající struktury nerespektuje a nové vytváří ad hoc – a sice tak, aby vždy hrál sólo.
Donald Trump není mužem komplikovaných fines. „Prostě je popadnu za pipinu,“ svěřil se před pár lety, jakou používá strategii, chce-li, aby mu byla žena po vůli. „Dovolí ti všechno, když jsi celebrita.“ Co by za jiných okolností byla bulvární historka, je v tomto případě klíčový vhled do Trumpova modu vivendi. Sex je sex a o to jde; všechno ostatní jsou kecy, říká jeho námluvní doktrína. Jestli partnerka má o sex také sama zájem, jestli si nechá za něj zaplatit, nebo jej prostě trpně snáší, je jedno.
Věren popsanému krédu, popadl Trump letos v květnu Kanadu za Justina Trudeaua. Pohrozil mu, že zruší dohodu o volném obchodu s Kanadou a Mexikem zvanou NAFTA, když mu kanadský ministerský předseda nebude po vůli (s Mexikem proběhlo totéž o pár týdnů dříve). V tomto kontextu to znamenalo přijmout opatření, která by oproti statu quo zvýhodňovala severoamerické výrobce automobilů; zrušení komplikovaného dohledu kanadské vlády nad tamním trhem s mléčnými výrobky, jenž znevýhodňuje americké exportéry; a opuštění systému mezinárodní arbitráže v rámci NAFTA, jímž Kanaďané dosud relativně úspěšně torpédují americká cla na dovoz jehličnatého dřeva.
Sázka vyšla
Pro vlády Kanady i Mexika a většinu jejich obyvatel by zrušení NAFTA byla zlá zpráva. Všeobecně se má za to, že pakt ekonomikám Severní Ameriky en bloc prospěl, ačkoli poškodil některé vybrané skupiny. K nim patří třeba zaměstnanci amerických automobilek nebo drobní mexičtí zemědělci.
Jak vyšlo najevo na konci září, sázka Trumpovi víceméně vyšla. S Kanaďany se dohodl stejně jako předtím s Mexikem. Mezitím se Trump nechal slyšet – i když mimo záznam –, že žádný kompromis s Kanaďany vlastně nepotřebuje a že je prostě z budoucích dohod vynechá. Trudeau a jeho lidé byli nakonec rádi, že dohodu zachránili.
Přečtěte si analýzu Ilony Švihlíkové:
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Inu, když jste celebrita, dovolí vám všechno – nebo když vypadáte jako člověk, který klidně poškodí vlastní zemi, aby dosáhl svého. V tomto smyslu se Trumpovi jeho neotesanost vyplatila.
Výsledek je však méně dramatický než humbuk, jejž kolem jednání Trump spískal. Není divu. Podrobnosti dohody ukuli profesionálové (jejichž „odborné pracovní skupiny“ dolaďují provoz NAFTA po celou dobu existence paktu, aniž by poutaly pozornost veřejnosti), kteří vědí, co je realistické a co ne. Za normálních okolností bychom mluvili o pouhé aktualizaci NAFTA.
Sólo pro Trumpa
Jenže Trump není běžný prezident a onen humbuk nebyl žádným nedopatřením. Rekapitulace prvních jedenadvaceti měsíců jeho působení v Bílém domě naznačuje, že Trumpovo rozhodování v různých sférách mívá jednoho společného jmenovatele. Stávající struktury nerespektuje a nové vytváří ad hoc – a sice tak, aby vždy hrál sólo. Bez ohledu na konkrétní obsah jeho jednotlivých rozhodnutí je to důležitější věc, než jak to na první pohled vypadá.
O mezinárodním obchodu již byla řeč. Trump si sotva stihl do Bílého domu přinést kartáček na zuby, když stáhl podpis Spojených států z TPP, připravované tichomořské dohody o volném obchodu. Z předních amerických politiků jej za to chválil Bernie Sanders, u něhož to jako u silně levicového politika čekáme. Méně extrémní politici nalevo i napravo kroutili hlavami. Jedenáct partnerských zemí z TPP Trumpa v týž moment proklelo, protože jejich dohoda přišla o nejdůležitějšího signatáře (a oni navíc museli celé to papírování přepisovat do nové podoby s chytlavým názvem CaPATPP).
Tady zatlačíme a tam taky. Trump pozurážel všechny spojence, nyní mu chybí jejich podpora
A to byl jen začátek. Přišel zákaz vstupu na americké území pro občany sedmi muslimských zemí; odstoupení od Pařížské dohody o kontrole počasí; přesun americké ambasády do Jeruzaléma; odstoupení od dohody s Íránem o kontrole jeho jaderného programu; ultimativní flnanční požadavky adresované členským zemím NATO (a poté jejich zdvojnásobení) pod hrozbou de facto opuštění aliance, plus zpochybnění americké vůle chránit členské země v případě napadení; flirtování s Kim Čong-unem; a samozřejmě celní konflikt s Čínou (a Evropskou unií) zahájený nedlouho po vyhlášení nehynoucího přátelství s tamním prezidentem Si Ťin-pchingem. Tím vším se ještě jako červená nit táhne podkuřování Vladimiru Putinovi i ve chvíli, kdy Kongres schvaluje jedno zostření protiruských sankcí za druhým.
Výčet těchto kroků vyvolává dojem, že je sestrojen tak, aby naštval co nejvíce lidí najednou. Jejich společným jmenovatelem je nezastíraný unilateralismus. Nejčastější otázkou je, jestli je ten Trump nepříčetný, nebo jestli má v záloze nějaký plán natolik sofistikovaný, že jej běžný smrtelník nedokáže dešifrovat.
Antiamerické pijavice
Odpověď může být jednodušší, ale zároveň i zásadnější. Jednodušší proto, že se s ní Trump netají: nevěří nadnárodním organizacím ani aliancím ani jinak deklarovanému spojenectví. To vše považuje za překážky, jež brání Američanům v hájení vlastních zájmů. Od Světové obchodní organizace přes Severoatlantickou alianci po Organizaci spojených národů je Trumpův svět plný pijavic, jež Spojené státy oslabují.
Zásadnější může ona odpověď být proto, že zde nejde jen o idiosynkratické chování jednoho bizarního mocného muže. Trump dělá více než to, že občas naštve spojence. Jsme svědky jeho rezignace na uspořádání věcí, jež posledních 75 let utvářelo podobu mezinárodních vztahů po celé planetě. Bylo to uspořádání, jež plus minus respektovali všichni důležití hráči a drtivá většina hráčů vedlejších. V první fázi pomohlo stabilizovat spor západního a sovětského tábora natolik, že nepřerostl v globální válečný konflikt. V druhé fázi přiřkl hlavní roli Spojeným státům coby jediné světové supervelmoci, jak praví diplomatické klišé.
Trump a umění kšeftu. Kvůli bohatství chtěl podvést i otce
Ona role dávala - a dosud dává - Američanům mnoho výhod, výsadním postavením dolaru počínaje a hlavním slovem právě v řečených mezinárodních institucích konče. Zároveň na Američany klade vysoké nároky. Patří k nim úkol de facto garantovat světovou bezpečnost, být globálním četníkem, stejně jako požadavek jisté velkorysosti právě ve fungování mezinárodních institucí.
Vezměme členství ve WTO. Základní podmínkou pro vstup nového uchazeče dosud bylo snížení bariér pro vstup na vlastní trh výměnou za volný přístup na trhy svobodného světa, především na trh americký. „Tak tomu bylo v případě zemí jako Singapur nebo Jižní Korea,“ píše Fareed Zakaria, prominentní zastánce globalizace a v žádném případě Trumpův fanoušek, pro deník The Washington Post. „Ale všechny tyto případy měly dva společné rysy: ve srovnání se zbytkem světa s výjimkou Japonska nebyly nijak podstatně velké a všechny byly schovány pod americkým bezpečnostním deštníkem.“
To dávalo Spojeným státům do ruky silnou páku pro případ, že by dotyčné země své závazky porušovaly. Pak však v roce 2001 došlo na Čínu, která v té době měla 1,3 miliardy obyvatel, HDP 2,4 bilionu (dnešních) dolarů a bezpečnostní nezávislost na Washingtonu. Je nabíledni, že tlak, jejž jsou Američané schopni na Peking vyvinout, bude řádově slabší než v případě Singapuru nebo Koreje.
Slabá WTO
Číňané jsou si toho velmi dobře vědomi. Velikost jejich trhu jim dává jistotu, že partnerské země budou toužit po přístupu na něj, a budou tak mít zvýšený práh tolerance vůči prohřeškům Pekingu. Výsledek známe: Číňané přístup na vlastní trh blokují podle libosti, ať už přímo (zeptejte se Facebooku, Amazonu či Googlu), nebo požadavkem na zakládání společných podniků za účasti čínského partnera (tak se to má v případě bank). O krádežích technologií a různých druzích kybernetické neplechy ani nemluvě.
V takovou chvíli by měla zasáhnout WTO - jenže právě přílišná tolerance vůči Pekingu tvoří podstatu amerických výhrad vůči ní. Její sedmičlenný odvolací soud, jenž obchodní spory řeší, má dnes jen tři členy, po jednom z Číny, Spojených států a Indie. Když přitom dojde na spor dvou zemí, soudci z těchto zemí pocházející jsou z rozhodování automaticky diskvalifikováni. Jmenování nových soudců brzdí paradoxně právě Američané - podmiňují to reformou WTO, která je ovšem prakticky vzato v nedohlednu. Americké požadavky nejsou absurdní. „Jejich stížnosti mají pravdivé jádro,“ cituje server Politico.com významného představitele Evropské unie přes obchod, jenž nechtěl být jmenován.
Čtěte: Coca-Cola, Tesla, Ford a další. Slavné značky doplácejí na Trumpův protekcionismus
Co tedy s tím? „Trump má pravdu, když se pustil do otevřeného obchodního konfliktu s Čínou. Peking podvádí a nic jiného na něj dosud nezabralo,“ píše Zakaria. Věta „Trump má pravdu“ přitom v americkém mediálním mainstreamu není zrovna frekventovaná.
Dalším příkladem je spor s NATO. Svět si klepal na čelo, když Trump nejprve při společném fotografování hulvátsky odstrčil černohorského premiéra, aby vzápětí řekl, že Američané nejspíš nebudou chtít za Černou Horu nasazovat krk ve válce (ačkoli právě to je nejdůležitějším prvkem existence aliance).
Trumpova nedůvěra vůči NATO však má reálný základ. „K čemu je aliance dobrá,“ tweetoval Trump v době červencové schůzky NATO v Bruselu, „když platíme Evropanům za jejich bezpečnost a pak přicházíme o miliardy za plyn?“ Trump tím lobboval za to, aby Evropané kupovali méně plynu od ruského Gazpromu a více LPG od amerických firem. Evropská unie se skutečně vystavuje nebezpečí ruského energetického diktátu, ovšem politik poněkud méně hrubého zrna by zvolil stravitelnější formulaci. Takto to z americké strany vypadá ze všeho nejvíc jako brutální vydírání.
Nevěřím nikomu
Byl by nejspíš nesmysl tvrdit, že Trump ke své skepsi vůči mezinárodní spolupráci došel nějakým analytickým způsobem na základě studia vývoje mezinárodních vztahů. Naopak - tato skepse je nejblíže tomu, co bychom v jiném případě mohli nazvat celoživotním přesvědčením. Již před více než třiceti lety - v době, kdy byl prezidentem Ronald Reagan - si zaplatil celostránkové inzeráty v denících The New York Times, Boston Globe a The Washington Post. Vyzýval v nich vládu ke „zdaněníspojenců, tedy zemí, které mohou snadno platit za svoji bezpečnost samy“. V roce 1990 v rozhovoru pro časopis Playboy (jaký také jiný) zase řekl, že „prezident Trump by nevěřil ani Rusům, ani spojencům“.
Lze tedy argumentovat, že vývoj posledních desetiletí na Trumpových názorech mnoho nezměnil. Zato je však možné, že je posunul blíže normálu. Pro Západ by to znamenalo popření veškerého směřování (nejméně) od druhé světové války. Jeho leitmotivem byla právě nadnárodní spolupráce a její institucionální ukotvení tak, aby celek byl silnější a stabilnější než jeho jednotlivé součásti. „Otevíráme své město doširoka celému světu a nikdy neupřeme žádnému cizinci možnost pozorovat a učit se, ačkoli oči cizincovy mohou z naší liberálnosti čas od času profitovat,“ prohlásil před 2500 lety v proslulém smutečním projevu aténský stratég Periklés.
Kam ovšem s Periklem na Trumpa. Dnešní americký prezident takový řád věcí odmítá. Domnívá se, že schopnost vybírat si spojence ad hoc, bez závazků (právě tak vede své podnikání, svůj milostný život i svoji administrativu) je pro jeho zemi cennější než účast v dlouhodobých, vypočitatelných - a tím i snadněji zneužitelných - aliancích.
To je shodou okolností přesně to, co na Wall Street sklízí chválu jako „disruption“ čili rozvrácení stávajícího pořádku. (Dvoření je otrava; jde přece o sex.) Je to také způsob, jímž jednají političtí vůdcové zemí zahnaných do kouta; Írán, Severní Korea a do značné míry Rusko hrají právě takovou hru. Trumpovy Spojené státy s tou rolí dnes koketují. Americkou rezignaci na roli supervelmoci tak může potvrdit právě prezident, jenž si vytkl za cíl „make America great again“.
Jak si vede Donald J. Trump v zahraniční politice
2017
• 23. ledna - DJT odvolává podpis Baracka Obamy za USA pod smlouvou o tichomořském volném obchodu (TPP).
• 27. ledna - DJT zakazuje občanům Iráku, Íránu, Jemenu, Somálska, Sýrie a Súdánu cestovat do USA (později následují dvě inovace téhož zákazu).
• 18. dubna - DJT pozastavuje účast USA na JCPOA, dohodě o kontrole íránských jaderných aktivit.
• 10. května - Den poté, co propustil šéfa FBI kvůli tomu, že vyšetřoval jeho kontakty s Ruskem, se DJT setkává se dvěma špičkovými ruskými diplomaty a sděluje jim tajné informace.
• 17. července - Další pozastavení účasti USA na JCPOA, ačkoli DJT podepsal, že Írán podmínky dohody dodržuje. • srpen - DJT oznamuje záměr odstoupit od Pařížské dohody o klimatu (ačkoli technicky vzato tak může učinit až napřesrok s platností od roku 2020).
• 8. srpna - DJT varuje KLDR, že její raketové provokace ztrestá „ohněm a hněvem, jaké svět neviděl“.
• 19. září - DJT mluví v OSN o Kim Čong-unovi a jeho vládě jako o „rakeťákovi a bandě zločinců“.
• 11. listopadu - DJT se neoficiálně setkává s Vladimirem Putinem v rámci schůzky APEC, mluví s ním jen za přítomnosti ruského tlumočníka.
• 6. prosince - DJT uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele a oznamuje záměr přemístit tam ambasádu USA.
2018
• 6. ledna - DJT uvaluje plošné clo (s několika výjimkami) ve výši 25 procent na dovoz oceli a hliníku.
• 11. ledna - DJT klade nové požadavky na Írán a hrozí, že v případě jejich nesplnění odstoupí od JCPOA.
• 16. března - Evropská unie zvažuje uvalení nových sankcí proti Íránu, aby splnila Trumpovy požadavky a zachovala JCPOA při životě.
• 1. května - DJT končí výjimku z celních tarifů na dovoz oceli z EU a Kanady.
• 18. května - DJT definitivně opouští JCPOA, vyhlašuje nové protiíránské sankce.
• 12. června - DJT se v Singapuru setkává s Kim Čongunem, mluví o tom, že se do sebe „zamilovali“.
• 6. července - DJT uvaluje nové celní tarify zacílené na čínský dovoz v hodnotě 50 miliard USD. • 10. července - DJT tlačí na členy NATO, aby zvedli zbrojní výdaje na dvě procenta HDP. Když s tím členské země plus minus souhlasí, oznámí, že bude chtít čtyři procenta (USA dnes dávají 3,7 procenta).
• 11. července - DJT uvaluje nové celní tarify zacílené na čínský dovoz v hodnotě 200 miliard USD.
• červenec 2018 - Hlas Ameriky oznámil, že KLDR začala s demontáží některých raketových základen.
• září 2018 - Čína, EU a Rusko sestrojují finanční nástroj, jenž má umožnit jejich firmám obchodovat s Íránem a vyhnout se americkým sankcím.
Zdroje: Wikipedia.org, Time, The New York Times, Ascarbrough-intl.com, The Washington Post
Dále čtěte:
