Na první pohled se ve volbách druhou zářijovou neděli nestalo nic zásadního. Švédští sociální demokraté vyhráli volby, druzí skončili umírnění, což je partaj, která v té zemi vypadá jako pravostředová. Rozdíl v zisku obou stran čítal necelých sedm procent. Jako vždycky, řeknete si.
Ne docela. Hlavní postavou voleb tentokrát nebyl ani šéf vítězných socialistů, dosavadní premiér Stefan Löfven, ani první muž opozice Ulf Kristersson. Byl jí Jimmie Åkesson, předák třetí strany v pořadí, Švédských demokratů. Celá země čekala, jak si povede tahle parta, jejíž pracovní náplní je odpor vůči masové imigraci. Dva měsíce před volbami to vypadalo, že devětatřicetiletý obrýlený vousáč Åkesson bude v čele největší politické síly v zemi.
Nakonec to tak nedopadlo. Švédští demokraté získali 17,8 procenta hlasů a 63 křesel v parlamentu (či Riksdagu, jak říkají domácí) namísto dosavadních 12,9 procenta a 49 křesel. Stali se tak partají s největším nárůstem podpory od minulých voleb. A co je důležitější, jejich parlamentní přítomnost ovlivní vznik i způsob práce nové švédské vlády.
Populisté na koni
Pro mnoho Švédů je to doslova tragédie. Jejich politici si po dlouhá desetiletí zakládají na liberálním obsahu a umírněné formě své práce a najednou mezi sebe musejí přijmout stranu, která si na první pohled tyká s francouzskými LePenovci, italskými populisty a rakouskými Svobodnými.
Cílové země na migraci bohatě vydělávají. Běžence ale musí zaměstnat
V tom duchu také vedla svá pera většina mainstreamových komentátorů z celého světa. „To je bod zlomu,“ řekl náměstek německého ministra zahraničí Michael Roth pro Die Welt. „Švédsko se přehouplo k pravici,“ píše jindy střízlivá agentura Reuters. „Změnili se švédští nacisté?“ ptá se americká televize ABC. To je dramatický pohled na věc.
Švédští demokraté jsou bezpochyby nacionalisté, ale jejich strana je docela jiného ražení, než tvrdí nacionalisté z německé NPD nebo britské BNP. Ačkoli v půli 80. let vyšli z podobných idejí, od začátku devadesátých let se posunují směrem ke středu. Za posledních 13 let pod Åkessonovým vedením se pravidelně zbavují členů, jejichž jednání je za hranou přijatelnosti. Například celá jejich mládežnická organizace, podstatně tvrdší než Åkesson a jeho lidé, byla před třemi lety odejita. (Následně vytvořila Alternativu pro Švédsko, což měla být obdoba německé AfD; zúčastnila se i letošních voleb, ovšem skoro nikdo ji nevolil.) Jinými slovy, Tomio Okamura by si u Švédských demokratů neškrtl.
Åkesson prosazuje referendum o členství v Evropské unii, vyrovnaný rozpočet, omezení imigrace a asimilaci přistěhovalců (namísto donedávna módního multikulturalismu). Pro leckoho to je silná káva, ale v porovnání s požadavky extrémních politiků všeho druhu, od Řecka po Španělsko, je to typicky švédsky umírněné. Koneckonců, Švédští demokraté jsou třetí nejsilnější stranou i mezi Švédy cizineckého původu (čímž se zde myslí lidé narození jinde než ve Švédsku nebo ve Švédsku nešvédským rodičům).
Imigrace, problém č. 1
Druhá věc je, že pokud se za Åkessonem shromáždili lidé nervózní z přílivu přistěhovalců, má to dobrý důvod. Švédsko přijalo jen v roce 2015 ze Sýrie, Iráku a severu Afriky 163 tisíc uprchlíků. Švédsko má právě tolik obyvatel jako Česká republika; pro srovnání si představme, co by se dělo v Česku, kdyby najednou přijela celá Plzeň složená z muslimských imigrantů.
Taková koncentrace s sebou pochopitelně nese problémy. Letos v létě zveřejnila švédská televize SVT dokument, podle něhož bylo cizího původu 58 procent lidí odsouzených od roku 2014 za znásilnění. Vzhledem k tomu, že takových lidí žije ve Švédsku 2,4 milionu, je to disproporčně vysoké číslo. (Celkový obrázek přitom komplikuje fakt, že mnoho dalších znásilnění nebylo vyřešeno nebo dokonce ohlášeno.)
Při zohlednění takového stavu věcí lze posílení Švédských demokratů o pět procentních bodů obtížně považovat za extrémní reakci. Jedním z důvodů je i fakt, že sama socialistická vláda, ač zprvu - řečeno s premiérem Löfvenem - „odhodlána přijmout všechny uprchlíky“, již v listopadu 2015 otevřené dveře rychle přivřela (následující rok počet migrantů klesl, byť jen na 144 tisíc). Co bylo pro Švédy tabu, se pod tlakem extrémních okolností ukázalo jako jediné možné řešení. Je smůla pro mainstreamové politiky, že tím museli vzít na milost myšlenku opovrhovaných nacionalistů.
Konečně posledním faktorem při posuzování výjimečnosti letošních voleb je fakt, že technicky vzato je letošní výsledek právě tak nepříznivý jako ten z roku 2014. Tehdy přišel o premiérské křeslo konzervativní premiér Fredrik Reinfeldt, ale vítězní Löfvenovi socialisté nemohli sestavit většinovou vládu. Ze všech špatných možností si zvolili menšinovou vládu a doufali, že prosadí klíčový zákon o rozpočtu.
Zlý precedens
Tady začíná přihořívat. Pravostředová opozice hlasovala proti rozpočtu a přidali se k ní i Švédští demokraté. Löfven se rozhodl požádat o předčasné volby, na poslední chvíli však první žena opozice, předsedkyně umírněných Anna Kinberg-Batraová (okamžitě po volbách nahradila expremiéra Reinfeldta), svolila ke kompromisu. Uzavřela s levicí dohodu, která umožnila schválit rozpočet, a ušetřit tak zemi dalších voleb.
Čtěte také: Když se kradou volby
Stalo se, co se stát muselo. Švédští demokraté se okamžitě prohlásili za „jedinou opoziční stranu“ a jejich preference okamžitě vylétly vzhůru. Kinberg-Batraová naopak sledovala, jak obliba její strany klesá, a byla odvolána ještě daleko před letošními volbami; opozici vedla pouze dva a půl roku. Švédská trojka jí nesvědčila, řekl by cynik.
I dnes by k sestavení - či toleranci -vlády stačily hlasy jedné ze tří stran, které tvoří opoziční Alianci pro Švédsko (nebo všeobecná dohoda po čtyři roky starém vzoru). Naneštěstí to vyžaduje odvahu na hraně ochoty k politické sebevraždě. Taková odvaha se nehledá snadno; pokud ji však pravocentristé mezi sebou nenajdou, přiřadí se Švédsko k rostoucímu zástupu zemí, které si de facto neumějí vládnout. To je hrozba palčivější než osmnáctiprocentní zisk Švédských demokratů.
Přečtěte si také:
Švédové volí a EU se bojí. Může severská země opustit unii?
V Německu posiluje AfD. Se 17 procenty už je druhá nejsilnější, ukazuje průzkum
Orbán: Starý pořádek se zhroutil, nový řád budou určovat východní státy
