Německu bude nejspíš znovu vládnout velká koalice v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou (CDU). Její konzervativní unie CDU/CSU a sociální demokracie (SPD) se totiž po finálním celonočním jednání dohodly na znění koaliční smlouvy. Nová vláda, které ještě musí dát zelenou vnitrostranické referendum sociálních demokratů, by mohla složit přísahu v první polovině března, tedy téměř půl roku po zářijových parlamentních volbách.
Závěrečná část vyjednávání, které mělo původně skončit v neděli, se proměnila ve čtyřiadvacetihodinový maraton schůzek šéfů trojice stran i širších týmů, do jehož cíle vyjednavači doběhli až dnes dopoledne. Spory se ještě v noci vedly jak o programu, tak o složení vlády, která dozná značných změn.
Nejvýraznější z nich je přesun ministerstva financí, které by měl vést dosavadní hamburský primátor Olaf Scholz, od CDU do rukou SPD, což pozorovatelé hodnotí jako výrazné oslabení Merkelové, jejíž strana klíčový resort spravovala posledních osm let. Sociální demokraté navíc zůstanou v čele ministerstva zahraničí, které by měl vést jejich šéf Martin Schulz, jenž zároveň nejspíš skončí v čele strany. Ministrem vnitra má být odcházející bavorský premiér a šéf CSU Horst Seehofer.
Merkelová: Stabilní vláda v Německu je nezbytná pro pro rozvoj Evropy
Velká koalice, která Německo povede už potřetí za poslední čtyři volební období, se chce soustředit především na školství, rodinu a sociální oblast, digitalizaci či evropskou politiku. Do školství chce investovat o šest miliard eur navíc, investice do rodin, dětí a sociální oblasti se chystá zvýšit dokonce o 12 miliard eur. Koaliční smlouva, která má 14 kapitol a téměř 180 stran, počítá také s tím, že do roku 2025 bude spolková republika plošně pokrytá vysokorychlostním internetem. Země má být také výrazně aktivnější v Evropě.
Merkelová, která v čele vlády stane už počtvrté, je přesvědčena, že koaliční smlouva přinese stabilní a akceschopnou vládu. Schulz zase míní, že dokument nese výrazný rukopis SPD. Právě to by podle něj mělo přesvědčit více než 460.000 sociálních demokratů o tom, aby v referendu, jehož výsledky mají být známé 4. března, velkou koalici podpořili. Řada z nich ji ale nadále odmítá, a není proto zcela jasné, jak hlasování dopadne.
| Rozdělení resortů ve vznikající německé vládě | |
|---|---|
| CDU | ministerstva hospodářství, obrany, zdravotnictví, školství a zemědělství |
| CSU | ministerstva vnitra, dopravy a rozvojové spolupráce |
| SPD | ministerstva financí, zahraničí, práce, spravedlnosti, rodiny a životního prostředí |
S plány CDU/CSU a SPD není spokojená ani německá opozice, podle níž velká koalice patří do minulosti, je ideově vyprázdněná a schází ji vize řešení změn klimatu. Dohodu trojice stran naopak jako dobrou zprávu nejen pro Německo, ale i pro celou Evropskou unii, přivítal komisař pro hospodářské a měnové otázky Pierre Moscovici.
| Německo zažilo velkou koalici už třikrát |
|---|
| Kabinet Kurta Georga Kiesingera (1966-1969) V říjnu 1966 se pouhý rok po volbách rozpadla vládní koalice tvořená CDU/CSU a Svobodnou demokratickou stranou (FDP). Kabinet kancléře Ludwiga Erharda (CDU) opustili liberálové kvůli sporu o vyrovnaný rozpočet. Křesťanští demokraté následně vyjednali koalici s opozičními sociálními demokraty a 1. listopadu 1966 zvolili novým kancléřem Kurta Georga Kiesingera z CDU. Sociálním demokratům v kabinetu připadl mimo jiné post vicekancléře a ministra zahraničí, který obsadil Willy Brandt. Zejména díky ministrům hospodářství Karlu Schillerovi (SPD) a financí Franzi Josefu Straussovi (CSU) dokázala velká koalice vyvést SRN z první vážné poválečné hospodářské recese. Odsouhlasila také kontroverzní nouzové zákonodárství, ovšem nedokázala se vypořádat s dalšími velkými tématy své doby - například s uznáním polské západní hranice či se vztahem k NDR. Navíc přispěla ke vzniku protestního hnutí Mimoparlamentní opozice, jehož část se uchýlila k extrémně levicovým a protidemokratickým postojům. Vláda velké koalice vydržela do voleb v září 1969, po nichž ji poprvé v poválečných dějinách SRN nahradila koalice sociálních demokratů a FDP. |
| První kabinet Angely Merkelové (2005-2009) Volby do Spolkového sněmu v září 2005 skončily patem, neboť CDU/CSU a SPD získaly téměř shodné procento hlasů. Předsedkyně vítězné CDU Angela Merkelová sondovala možnost vytvoření koalice spolu s FDP a Zelenými, nakonec ale zvítězila varianta velké koalice. Koaliční smlouvu uzavřeli zástupci CDU, CSU a SPD v polovině listopadu 2005. Na jejím základě byla funkce spolkového kancléře poprvé obsazena ženou - Angelou Merkelovou. Kabinet čtyřletým funkčním obdobím proplul bez větších nehod a podařilo se mu prosadit mimo jiné nepopulární zvýšení daně z přidané hodnoty či posunutí věkové hranice pro odchod do důchodu. Ve druhé polovině funkčního období vláda musela bojovat s nastupující světovou finanční krizí, jejíž důsledky se jí podařilo zmírnit například zavedením šrotovného (prémie za sešrotování starého vozu při nákupu nového) či dvojicí stimulačních balíčků. Zejména sociální demokraté na vládní angažmá po boku svých tradičních ideologických soupeřů doplatili. Ve volbách v září 2009 utrpěla SPD největší volební debakl v poválečných dějinách. Rovněž CDU/CSU dosáhla nejhoršího volebního výsledku od roku 1949, podařilo se jí ale sestavit vládu s liberální FDP. |
| Třetí kabinet Angely Merkelové (2013-2018) V září 2013 CDU/CSU pod vedením Angely Merkelové vyhrála potřetí v řadě volby a v prosinci se moci ujala opět vláda velké koalice CDU/CSU a SPD. Popularitu Merkelové výrazně snížila v roce 2015 migrační krize, později však získala část důvěry zpět a vládu Merkelové mají Němci kromě migrační krize spojenou s érou hospodářské stability a prosperity. Třetí vláda velké koalice dále prosadila například mýtné pro osobní auta či manželství osob stejného pohlaví a Merkelová navíc dnes představuje nejdůležitější osobu v EU a její role ještě posílila po britském hlasování o odchodu z unie. |
Čtěte také:
