Dosud jsme totiž neměli vládu, která by byla zároveň technokratická a populistická. Vládu, která provádí extrémně levicovou politiku, ačkoli její nejsilnější strana nemá vůbec žádnou politickou orientaci. A vládu, v jejímž čele stojí trestně stíhaná osoba, která právě získala dostatečnou moc, aby své stíhání zametla pod koberec.
Mouřenín a bezmocný Miloš
Ve vzrušené diskusi zaznělo, že jde o vládu Miloše Zemana, leč to je jen optický klam. Ve skutečnosti prezident minulý čtvrtek krátce po jedné hodině ranní přišel o svůj vliv na chod událostí. Je to vláda Babišova a stojí pevně na (jeho) nohou. Bezvýznamným se v okamžiku hlasování stal i koaliční partner. ČSSD dodala hlasy a jako ten mouřenín může jít. I kdyby tento týden všichni sociálnědemokratičtí ministři odrezignovali a vypověděli koaliční smlouvu, vláda nepadne, protože Babiš ve skutečnosti disponuje hlasy okamurovců a stojednička pro vyslovení nedůvěry se tak nedá složit. Žádná pojistka v koaliční smlouvě tomu nezabrání. Pro Babiše jsou všechny dohody platné jen tak dlouho, dokud jsou pro něj výhodné. To dobře vědí všichni jeho bývalí obchodní partneři.
Klamem je i to, že Babiš svým opozičním paktem s KSČM vrací komunisty k moci. Už jen z prostého důvodu, že náš premiér je člověk, který se o moc dělit nechce a ani to neumí. Komunisty vrací maximálně ke korýtkům, u nichž budou z pohledu mnohých nestydatě mlaskat, ale systémovým problémem ohrožujícím demokracii nejsou. Parta staříků vyprávějících vnoučatům, jak rozorávali meze v padesátém třetím, silnou pozici ve společnosti pro své ideje nezíská. Opozici boj s komunistickým nebezpečím možná může přinést nějaké body, ale tak jako tak je to boj v dávno vyhrané válce a zejména pravicové strany by měly být schopny identifikovat skutečné nebezpečí a správný cíl. Ony totiž nové volby budou už za tři roky.
Firma Česko
A jakkoli je Babišova vláda nyní v pevném postavení, za ty krátké tři roky se může mnohé změnit. Zvláště když premiér bude pokračovat v projevech politického diletantismu, jaký předvedl při skládání tohoto kabinetu. I když diletantismus není asi to správné slovo. Trapné kauzy Poche a Malá jsou totiž každá jiným způsobem projevem jeho vnímání státu jako firmy.
Ve firmě není žádná demokracie. Tam je šéf, který si vybírá náměstky jako vykonavatele svých příkazů a kontroluje jejich splnění. Ministra zahraničí si stejně jako další socialistické ministry nemohl vybrat, přestože je šéf. Věděl dopředu, že Poche neprojde přes Zemana, se kterým nemůže válčit. Ale aby přesvědčil šéfa ČSSD Hamáčka, že je třeba navrhnout někoho jiného, musel by mu nabídnout nějakou protihodnotu za to, že půjde do vnitrostranického střetu.
Přečtěte si komentář: Diplomka z Agrofertu
A to Babiš neumí. Tak to hodil za hlavu v přesvědčení, že zahraniční politiku stejně dělá premiér. Proto jsme v situaci, kdy nemáme ministra zahraničí. Pověření Hamáčka druhým důležitým postem je směšné a nefunkční. A úplně stejně liché je Babišovo přesvědčení, že tu zahraniční politiku zvládne levou zadní „na vedlejšák“. Takže v současné dosti komplikované mezinárodně politické situaci, kdy musíme hájit své zájmy nejen v EU, ale již i v NATO, nemáme kvalifikovaného šéfa diplomacie s dobrými kontakty na klíčové partnery v Evropě a USA. To je pro tuto zemi velmi špatné a bude to mít nějaké důsledky na postavení země ve světě.
Případ Taťány Malé je pak jiná káva z téhož kávovaru. V normálním politickém systému musí mít nominant na ministerskou pozici za sebou nějakou politickou kariéru a být připraven pro správu svěřeného resortu alespoň tak, že zná jeho kompetence, má představu o chodu takto vysokého úřadu státní správy a udržuje nějaké kontakty s klíčovými osobnostmi v daném oboru. A má tak jejich alespoň elementární respekt.
Vládnutí bez kompasu
Ve firemním pojetí je ministr jen jednosměrnou potrubní poštou k přenosu příkazů šéfa a bičem k vynucení jejich splnění. Jediným kvalifikačním předpokladem je tak bezbřehá loajalita. Není divu, že při takovém pojetí politiky vyšla Babišovi jako ideální kandidátka na ministryni spravedlnosti právě poslankyně Malá, kvalifikovaná králíkářka. Ostatně nikdo kompetentní a dbalý své profesní cti na nabídku takto pojaté funkce ani nemůže kývnout.
A nakonec i kvůli tomu nemá ANO nějaké solidně pracující odborné týmy schopné formulovat programové cíle, které fakticky nahrazuje píárová brožura na téma, o čem sní velký vůdce na počátku dlouhého pochodu. Blouznění bez představy, zda se česká společnost má ubírat k stále více pečujícímu státu s jeho silným vměšováním do osobních životů lidí, tedy doleva, nebo k silnější individuální odpovědnosti za vlastní osud a ochraně občanských svobod a soukromí, tedy doprava.
Ideové vyprázdněnosti odpovídá i obsah programového prohlášení vlády, které začíná plkáním o důchodové reformě odhalujícím, jak málo premiér rozumí podstatě problému. Tím je především dlouhodobé ufinancování průběžného systému, kdy v populaci klesá a bude klesat podíl těch, kteří do něj přispívají, a roste podíl těch, kteří z něj čerpají. Je tudíž třeba najít nové zdroje financování. Buď přímo z kapes občanů přes vyšší sociální pojištění, nebo z jiných daní. Z tohoto pohledu jediné navržené reformní opatření, kterým je oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu, je zcela absurdní a nesmyslné a není jasné, kam tím hodlá vláda penzijní systém směrovat.
Prostě to ohneme. ANO ohýbá protikorupční zákony podle vůle KSČM
Druhým problémem našich důchodů je velmi nízká zásluhovost, tedy vazba mezi tím, co člověk do systému odvedl a co z něj v penzi dostane. Navrhované dramatické zvyšování důchodů tento problém jen prohloubí a zkomplikuje jeho budoucí řešení.
Podobně nepochopitelné jsou návrhy na daňovou reformu, jejíž podstatou má být zrušení superhrubé mzdy, což je zbytečné administrativní opatření, které jen zatíží podnikatele dodatečnými náklady na přizpůsobení se nic nepřinášejícím změnám. To je doprovázeno lehkou daňovou úlevou, kterou nikdo z poplatníků téměř nezaregistruje, zato bude mít silný dopad do výnosů daně. Typická reforma pro reformu bez jakkoli formulovaného cíle.
Tak by se dalo pokračovat u většiny programových bodů této vlády, až to vypadá, že máme vládu, připomínající onu pověstnou rozmarnou ženu, která neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Ve skutečnosti ale premiér moc dobře ví, co chce. Zrušit své stíhání a o další kus zvětšit svůj majetek. A to také to dostane. Tak se nyní bude vládnout a vše ostatní je jen kouřová clona.
Dále čtěte:
Kdo je Jan Kněžínek? Vládní prošetřovatel, který očistil Babiše
„Proevropský“ Babiš pro Financial Times: Pravomoce se musejí vrátit národním státům
