Budete-li se po světě ptát na spolehlivý zdroj důvěryhodných ekonomů-finančníků, málokdo bez zaváhání jmenuje na prvním místě Ukrajinu. Oleksandr Danyljuk je výjimkou. Ve čtyřiačtyřiceti letech stihl (po rozjezdu u poradenské společnosti McKinsey v Londýně) třikrát vystoupat do horních pater ukrajinské politiky a třikrát se nechat vyhodit, pokaždé ze stejného důvodu: odmítal se přizpůsobit politickým požadavkům dne.
Nejprve byl poradcem prezidenta Janukovyče coby šéf kyjevského Střediska koordinace ekonomických reforem, jež mělo na starost většinu komunikace s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a navrhovalo vládě různé kroky směřující k civilizování azbukové ekonomiky. Janukovyč a premiér Jechanurov Danyljuka i se střediskem obvykle ignorovali.
Když po Janukovyčově odchodu Danyljuk zvýšil hlas, prozatímní prezident Oleksandr Turčinov ho prostě vyhodil. To bylo poprvé.
Dva roky za Hrojsmana
Podruhé byl Danyljuk na vrcholu jako ministr financí v období prezidenta Porošenka ve vládě Volodymyra Hrojsmana. Tam vydržel jen dva roky, než se s Hrojsmanem rozešel ve zlém. Napsal velvyslancům zemí G7, že premiér po něm chce peníze na projekty svých politických spojenců a zároveň brání reformě berního úřadu, jež měla napomáhat potírání korupce. Hrojsman nebyl potěšen a Danyljuka se loni v červnu zbavil.
Potřetí nastoupil již coby renomovaný reformátor do vládních služeb letos na konci května. Čerstvě zvolený prezident Volodymyr Zelenskyj jej tehdy jmenoval šéfem veledůležité Rady národní bezpečnosti a obrany. Konečně to bude klapat, mohli jste si říci: prorefomní prezident a zkušený bojovník proti korupci v klíčové pozici si budou rozumět.
Esej: 20 let Vladimira Putina
V praxi to nebylo tak jednoduché. Na začátku října, po čtyřech měsících v úřadu, Danyljuk funkci složil. Různá ukrajinská média to popisují různě. Podle některých dostal prezidentského padáka, podle jiných se rozhodl odejít ve chvíli, kdy byl řečený padák - ano - na spadnutí, ale výsledek je tentýž.
Danyljukův odchod sám o sobě je menším průšvihem než jeho důvod, o němž mluvil v obsáhlém rozhovoru pro tamní anglicky psaný ekonomický týdeník Kyiv Post. Ten důvod se jmenuje Ihor Kolomojskyj.
Od chvíle, kdy se Zelenskyj jako prezidentský kandidát objevil, nadzvedá jeho vztah k jednomu z nejmocnějších ukrajinských oligarchů miliony párů obočí.
Je snad Zelenskyj jenom zástěrka pro Kolomojského zájmy? (Když Zelenskyj získával popularitu jako televizní prezident nekňuba, byl Kolomojskyj jeho zaměstnavatelem; osobní přátelství je pojí dodnes.)
Podle pesimistů chce Kolomojskyj stůj co stůj získat zpět kontrolu nad „svou“ PrivatBank. O finanční ústav, do něhož natáhl investory a později jej vytuneloval, aby jej stát znárodnil a vyspravil šesti miliardami dolarů, se dnes oligarcha soudí v Kyjevě i Londýně. „Nepotřebuji celou banku, stačí mi dvě miliardy dolarů, které jsem v ní nechal při znárodnění,“ nechal se slyšet.
Jediný rozhovor
Jeho někdejší zaměstnanec Zelenskyj se ke kauze nevyjadřuje. Od svého dubnového zvolení až do začátku října dal médiím jediný rozhovor (a to ještě hereckému kolegovi); pochopitelně se spekuluje o tom, že důvod jeho mlčení má s problémem Kolomojskyj leccos společného. Na čí straně prezident stojí, ptá se mezitím Mezinárodní měnový fond, jenž podmiňuje jakékoli další jednání s Kyjevem právě garancemi, že Kolomojskyj nedostane k PrivatBank ani čuchnout?
Podle Danyljuka je výše popsaný černý scénář nebezpečně blízko pravdě. Kyiv Postu potvrdil, že důvodem jeho posledního odchodu z vládní funkce byl právě vztah Zelenského s Kolomojským. „Nebýt MMF, byla by dnes PrivatBank dávno v Kolomojského rukou,“ řekl Danyljuk.
Čtěte komentář: Sankce bolí, ty chytré zvlášť
O PrivatBank se poprvé Kolomojskyj začal soudit již v roce 2014. Do letošního května vedl tým jeho právníků jistý Andrij Bohdan. Co dělá teď? Inu, šéfa prezidentské kanceláře; snad k posílení všeobecné důvěry v Zelenského nestrannost.
Kauza se dočkala nepěkné gradace na konci první poloviny října, kdy měl soud definitivně rozhodnout o (ne)platnosti Kolomojského nároků. Tři čtvrtě hodiny před zahájením jednání přišlo varování, že v soudní budově je bomba. Celý program byl odložen na neurčito (do doby, než MMF schválí peníze, řekl by cynik).
Kolomojského nároky vůči státu u PrivatBank nekončí. Vláda v září potvrdila, že uvažuje o vyplacení náhrady majitelům letecké společnosti Ukraine International Airlines ve výši 216 milionů dolarů za ušlý zisk, jejž aerolinie utrpěly kvůli zákazu létat ruským vzdušným prostorem. Hádáte správně: jediným vlastníkem UIA je Ihor Kolomojskyj.
„Podobné nároky vůči státu se teď objevují všude, kde má Kolomojskyj nějaký byznys: v médiích, nemovitostech, bankovnictví i dopravě,“ řekl serveru intellinews.com vysoce postavený ukrajinský podnikatel, který nechtěl být jmenován. Budoucí osud těchto nároků není jasný.
Ať už ukrajinský prezident jedná z jakýchkoli pohnutek, je zřejmé, že v případě vztahu s Kolomojským se mu kritiky nepodařilo přesvědčit o zbytečnosti jejich obav. To je zlá zpráva pro Ukrajinu, ale pro Zelenského je jen jednou z mnoha.
Další obtížně řešitelné dilema mu hodil na hlavu Donald Trump. Nejprve Bílý dům zveřejnil telefonický rozhovor, v němž Trump Zelenského nepokrytě žádá o politickou úsluhu za hranicí legality a vyhrožuje, že jinak Kyjevu nedá slíbených 391 milionů dolarů ekonomické pomoci. Ukrajinský boss při hovoru lichotil, panáčkoval a místy působil dojmem, že si připravuje ústa do „o“, aby mohl Trumpovi na dálku prokázat mužnou laskavost.
Korunu tomu Zelenskyj nasadil o několik dnů později, když prohlásil, že Trump na něho nátlak nevyvíjel, ačkoli přepis jejich rozhovoru tou dobou již znal celý svět. Když oněch 391 milionů dolarů fakt potřebujete, má to sebeúcta těžké. Ale dopadlo to - Trump se chvíli zpěčoval, ale nakonec peníze poslal. Zelenskyj si mohl vypláchnout ústa a jede se dál.
Čtěte také: Když se kradou volby
Na dovršení všeho jsou tu ovšem Rusové. Zelenskyj před volbami sliboval, že válku na východě své země, v níž dosud zahynulo na 13 tisíc lidí, rychle ukončí. Odlišoval se tím od svého předchůdce Petra Porošenka, jenž trval na tom, že ruští vojáci nemají na Ukrajině co dělat a že Krym a Donbas okupují nezákonně. Nacionalisticky - někdo by prostě řekl hrdě - smýšlejícím Ukrajincům to znělo dobře, ale život v Doněcké a Luhanské oblasti to nijak nevylepšilo, stejně jako Porošenkovu politickou kariéru. V prezidentských volbách se sotva dostal do druhého kola.
Sbohem, Západe
Jediný, komu současný stav prospívá, je ruský prezident Vladimir Putin. Na jedné straně drží Ukrajinu ve stavu vnitřního rozvratu, což jí komplikuje snahu o jakoukoli smysluplnou politiku. Na členství v západních strukturách může Kyjev rovnou zapomenout.
Zelenskyj, jehož mateřštinou je ruština, na to jde jinak. Přistoupil na takzvaný Steinmeierův vzorec, jenž připisuje Doněcké a Luhanské oblasti zvláštní autonomii (a víceméně znamená předání jejich kontroly Rusku). Výměnou za to by měli vojáci obou stran řečená území opustit a Ukrajina v nich může uspořádat volby.
Má to háček: všichni lidé, kteří nechtějí žít de facto v Rusku, se z inkriminovaných míst dávno odstěhovali, takže jakékoli volby drtivě vyhrají proruští separatisté.
Když Steinmeier před dvěma lety se svým vzorcem poprvé přišel, vypadalo to jako velký ústupek Rusku. Dnes, tváří v tvář realitě, již působí snesitelněji. Například o Krymu se už nebaví nikdo (ačkoli i Zelenského administrativa oficiálně drží linii, že poloostrov je ukrajinský).
Ten Vladimir, jehož volbou se bude nadále Donbas řídit, nesídlí v Kyjevě, nýbrž v Moskvě. Prezident Zelenskyj to podle všeho přijal jako fakt; on sám moc na vybranou neměl.
Dále čtěte:
Miliardáři v čele znesvářených států: Porošenko je bohatší než Putin, ale pouze oficiálně
Zvětralé šampaňské na Krymu. Podnikání na staronově ruském poloostrově je rok od roku obtížnější
Cvičiště Ukrajina. Země slouží Rusům jako testovací polygon pro kyberválku
Demokracie azbukou. Zelenského na Ukrajině čekají tři zásadní úkoly
„Únava z prezidenta“. Důvěra Rusů v Putina klesla nejníže za posledních 13 let
