Od února 1959 vedl Kubu jako premiér a později coby prezident Fidel Castro. Když se v červenci 2006 stárnoucí vousáč podrobil těžké operaci v břišní dutině, převzal vedení země jeho o pět let mladší bratr a zároveň dlouholetý viceprezident Raúl Castro. Ten ve čtvrtek nejvyšší funkci složil a nahrazuje ho… Ne, jeho syn Alejandro Castro to není. Ale po dlouho dobu bylo monarchistické předání moci v komunistickém režimu reálně očekávanou možností.
„Ještě před dvěma měsíci, když Raúl odložil už naplánované odstoupení údajně kvůli vypořádání se s následky loňských hurikánů, se námi podporovaní aktivisté obávali, že přijde Alejandro a s ním jejich slovy ‚opravdová diktatura‘,“ říká Lucia Argüellová, která je latinskoamerickou regionální koordinátorkou organizace Člověk v tísni.
Plukovník tajné služby Alejandro, který byl v posledních letech nejbližším spolupracovníkem svého otce a který v zákulisí dojednával za obamovských časů průlom v americko-kubánských vztazích, zůstal stranou. Možná Raúl neměl mezi špičkami nomenklatury dostatečnou sílu, aby prosadil Castra III. Možná o tom ale vůbec neuvažoval, protože nechtěl kazit ideu kubánské revoluce budováním dynastie, byť na rodinné klany u moci jsou za oceánem zvyklí. Ale propaganda přece říkala, že sám po bratrovi zdědil moc ne kvůli sourozeneckému poutu, ale kvůli své významné účasti na revolučním hnutí od jeho počátků.
Loajalita korunního prince
V tajuplné tyranii, kde se přesně neví, jestli má více moci armáda, tajná služba nebo komunistická partaj, se o důvodech zásadních rozhodnutí můžeme jenom dohadovat. Například za Fidelových časů označení za korunního prince většinou znamenalo kariérní polibek smrti, Raúl svému před pěti lety oznámenému nástupci Miguelu Díazovi-Canelovi moc skutečně spořádaně předal.
Trump omezuje vstřícnost vůči Kubě. Čtěte více
Moment, kdy starý diktátor končí a přepouští kormidlo někomu mladšímu, je pro každou totalitu kritický. Kuba už ho jednou bez větších výkyvů zvládla a zdá se, že pod taktovkou strohého Raúla, který pracovitostí a metodičností vynahrazuje chybějící bratrovo charisma, se to bez otřesů povede i nyní. „Kubánci jsou na Díaze-Canela už zvyklí, zvláště v minulém roce ho propaganda tlačila do všech zpráv,“ říká Argüellová na adresu muže, který se narodil více než rok poté, co Castrové na přelomu let 1958 a 1959 dokázali svrhnout autokracii Fulgencia Batisty.
Díaz-Canel, jenž by se svou vizáží zapadl na papalášskou schůzi v Okrese na severu, má své životopisy v různých internetových zdrojích poměrně strohé. Syn učitelky a dělníka, studium elektroinženýrství na univerzitě v rodné Santě Claře, kde po tříleté kariéře v armádě vyučoval. Od mládí horlivý komunista, který po dva roky v rámci „internacionalistické mise“ pomáhal ve středoamerické Nikaragui budovat socialismus. Po návratu stoupal v partajním žebříčku, byl šéfem strany v Santě Claře a později i v Holguínu na druhé straně ostrova. V letech 2009 až 2012 dělal ministra pro univerzitní školství a od roku 2013 byl na dosavadním vrcholu jako viceprezident. Tedy nic, co by zvlášť upoutalo pozornost.
Prostor na slunci. Díaz-Canel se na novou roli systematicky připravoval a Raúl mu nechával ve státní televizi víc a víc prostoru, aby si na něj Kubánci zvykli.
Čím si zrovna tento 58letý činovník vysloužil důvěru od zasloužilých soudruhů, kteří už jsou jednou nohou v hrobě, aby právě on vedl jimi vytvořenou komunistickou Kubu ke světlým zítřkům? „Loajalita,“ odpovídá na tuto otázku rozhodně Jorge Duany. „Nesnažil se být vidět a přicházet s novými řešeními. Jen byl loajální ke straně, jejímu vedení a hlavně k Raúlu Castrovi,“ dodává šéf Institutu kubánských studií na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami. „Jen on a možná jeho manželka tuší, kam chce v budoucnu vlast dovést,“ vtipkuje.
Připomíná video, ve kterém se Díaz-Canel tvrdě pouští do opozice a zahraničních nepřátel. Režim pravděpodobně úmyslně nechal nahrávku uniknout na internet, aby utnul debaty, zda se z nového prezidenta nestane salsa-verze Gorbačova.
Dohled z pozadí
Přinejmenším v prvních třech letech nelze očekávat radikální změny. Je to období, ve kterém má Díaz-Canel získat ostruhy. Raúl Castro si totiž do roku 2021 ponechal pozici v čele partaje. Z ní by mohl zařídit, aby následníka, pokud by se neosvědčil, ve funkci nahradil někdo jiný.
Podobný model „dohledu z pozadí“ už Kuba zažila, když se Fidel stáhl z každodenní politiky a ze všech oficiálních postů do pozice diktátora na odpočinku.
„Castrologové“ se nyní zasvěceně přou, jestli Raúl otevření trhu pro malé domácí podnikatele (hlavně ve službách), vítání zahraničních investicí do turistického průmyslu a vstřícnost vůči smířlivým návrhům Baracka Obamy s komandantem na výminku koordinoval, nebo je činil jemu navzdory. Fidel se totiž občas proti reformám svého bratra ozval na stránkách partajního tisku. Dá se to interpretovat jako nesouhlas, ale i jako finta sehraného bratrského dua, kterou si připravovalo půdu, kdyby některé z nových opatření museli zase zrušit.
Odměna za věrnost. Miguel Díaz-Canel (vlevo) není revolucionář, ale prověřený stranický kádr. Do čela Kuby ho vynesla hlavně oddanost Raúlu Castrovi (vpravo).
Kubánský režim ostatně v průběhu šesti desetiletí existence projevil v hospodářské politice značnou pružnost, byť zvláště v počátku měla Kuba výhodu, že země byla na latinskoamerické poměry velmi slušně rozvinutá. Když vousáči v džungli partyzánštili proti dosavadní tyranii, měla Kuba hrubý domácí produkt na úrovni Španělska, o čemž si dnes může nechat jen zdát.
Velkou roli v tom má samozřejmě obchodní embargo ze strany USA. Po odříznutí od amerického trhu vsadila Kuba jednostranně na pozici předražené cukřenky Sovětského svazu. Po rozpadu SSSR přestal cukr vynášet, takže nyní jeho produkce v neúrodných letech upadá na úroveň pozdního 19. století. Místo toho v 90. letech následovalo otevření se turistice včetně té sexuální, jejímž ukončením se na počátku 60. let Fidel rád chlubil. Zásadně důležité bylo zdráhavé kývnutí na příliv dolarů od příbuzných, kteří za lepším životem odpádlovali na Floridu. Pak tu bylo ideologické spojení s Chávezovou Venezuelou, která si nechávala platit dodávky levné ropy prací tisíců kubánských lékařů, učitelů či sportovních trenérů. A nyní je to zase částečné opisování od asijského modelu zemí, kde se režimy s komunistickou stranou v čele přizpůsobily globálním změnám a povolily kapitalismus. Za podmínky, že se podrobí nejvyšší autoritě strany a že podíl na velkém byznysu dostanou i místní partajníci.
„Na Kubě je hlavním heslem doby ‚aktualizace socialistického modelu‘, díky které byly na ostrov kontrolovaně puštěny například mobily a internet. Strach ze změn už je tím odbourán, takže Díaz-Canel bude časem moci zajít při otevírání trhům výrazně dál, aby klopýtající hospodářství nakopl k lepšímu výkonu. Nicméně nebude moci sáhnout na neplacené školství a zdravotnictví, což je dodnes přes jeho zhoršující se kvalitu základní výdobytek revoluce, který režim v očích obyvatel ospravedlňuje,“ vysvětluje Duany.
Veterán ze zátoky. Zpackané vylodění v Zátoce sviní, kterým se Američané pokusili svrhnout Fidela Castra, dodnes dodává režimu na legitimitě.
„Kuba by ráda zkopírovala asijský model levné dílny pro rozvinutý svět. Dokonce zřídila speciální ekonomickou zónu v přístavu Mariel, o kterou však investoři nebudou mít zájem do doby, než tam vyrobené produkty budou mít přístup na trh USA,“ připomíná Duany hospodářské embargo, které je ze strany Washingtonu vůči ostrovu uvaleno už od Kennedyho časů.
Méně Marxe, více Martího
Kuba má co nabídnout, a nejde jen o rum a doutníky. Ve farmaceutickém výzkumu patří ke špičce – například tamní lék na takzvanou diabetickou nohu se od loňska předepisuje v pilotním projektu na Slovensku. A mimochodem už v první polovině 20. století jezdili Američané přes Floridskou úžinu za kvalitní a levnou léčbou, takže Fidel ve své sázce na doktory jako pozitivní tváře své tyranie měl na co navazovat.
„Pozvednutí chátrající ekonomiky je něco, čím se Díaz-Canel, kterému schází hrdinská minulost bratří Castrů, bude moci v očích národa, jenž ve volbách nemá možnost výběru, alespoň nějak legitimizovat,“ tvrdí politolog Arturo López-Levy, který pracuje na Texaské univerzitě v Brownsvillu.
Ale spíše je pravděpodobné, že mu v legitimizaci pomůže Donald Trump, který se jednoznačně distancuje od vstřícné politiky Baracka Obamy, jež aspoň nakrátko ukončila studenou válku v Karibiku. Díazu-Canelovi bude ke zvýšení popularity stačit, aby na každý Trumpův tweet směrem k Havaně odpověděl stejně štiplavým tónem. „Cizinci si často neuvědomují, že Kubánci jsou citliví na zasahování do svých vnitřních věcí ze zahraničí a že historicky berou USA jako největší hrozbu pro svoji samostatnost. Hlavní důvod, proč v 90. letech komunistický režim v Karibiku na rozdíl od Evropy nepadl, byl vedle Fidelova osobního kouzla fakt, že ho občané brali jako svého člověka, a ne jako loutku Moskvy,“ vysvětluje López-Levy, který je autorem knihy Raúl Castro a moderní Kuba.
Zachovalá amerika. Klasická americká auta jsou dodnes nejviditelnější připomínkou doby, kdy si Američané jezdívali na „Ostrov svobody“ užívat.
Fidel si to uvědomoval, a tak v době úpadku socialismu udělal ideologický úkrok, když se ve svých projevech začal více dovolávat národního hrdiny z 19. století Josého Martího než Karla Marxe nebo bývalých ruských soudruhů. Castrovská revoluce se tak v očích Kubánců stávala čím dál méně komunistickou a čím dále více národní.
„Spojené státy platí velkou cenu za to, že se za Kennedyho nechovaly podle svých demokratických principů a chtěly se nepohodlného vousáče rychle zbavit. Bez neúspěšné vojenské intervence v Zátoce sviní by se z Castra nestal protiamerický hrdina. Nejspíše by se ho po pár letech zbavili Kubánci sami,“ spekuluje López-Levy.
Připomíná embargo, které platilo i za Obamy (republikány ovládaný Kongres nechtěl ani slyšet o jeho odvolání) a které mělo svůj vyšší smysl za studené války. Bylo tehdy nástrojem, jak ekonomicky vysávat Sovětský svaz, který musel svého spojence na zápraží USA ve velkém dotovat. „Jenže dnes je to racionální pouze pro radikální a nejvlivnější kruhy kubánského exilu v Miami, které jako jediný akceptovatelný způsob konce diktatury vidí totální zhroucení režimu, aby mohly naskočit na jeho místo,“ tvrdí López-Levy.
Strach z gringů je kromě všech nezpochybnitelných represí a vnitřní rozdrobenosti také jedním z důvodů, proč disidenti, kteří na ostrově přes všechno zůstávají, nedokážou na svou stranu získat více občanů. A to ani v době, kdy stará garda už končí a jimi vybojovaná revoluce je pro většinu obyvatel jen legendárním příběhem z učebnice. Národ se bojí, že když svrhne současného ďábla (Komunistickou stranu Kuby), nastoupí na jeho místo ještě horší (USA). V osobě Donalda Trumpa, který se obecně k Hispáncům vyjadřuje urážlivě, může získat tento čert rozměry Lucifera.
Slabá kondička demokracie
Že by disidenti měli dělat novému prezidentovi potíže, nepředpokládá ani vedoucí Střediska iberoamerických studií na Karlově univerzitě Josef Opatrný.
„Opozice nemá základnu aktivních lidí, kteří by jí naslouchali. Fidel na rozdíl od komunistických vůdců v Evropě dobře pochopil, že v zájmu přežití své vlády musí nespokojence nechat jít,“ říká přední český odborník.
Naděje nezemřela. Kubánci si od nového prezidenta vesměs slibují zlepšení životní situace. Pochopitelně v mezích možností.
Tak jako ostatní dotázaní experti nevidí šanci, že by se v nejbližších letech mohla Kuba zařadit mezi svobodné státy. „Nepodléhejme iluzi, že lidskou přirozeností je toužit po demokracii,“ dodává Opatrný s tím, že významné části obyvatelstva každé země stačí ke spokojenosti zajištění základních materiálních potřeb, což se diktatuře přes všechny výkyvy daří.
Režim častuje představitele opozice, kteří nemají šanci účastnit se voleb nebo vystupovat v médiích, nadávkami jako žoldáci, mafiáni nebo červi. Zároveň si ale v posledních letech dává pozor, aby příliš dlouhými tresty odnětí svobody nezajišťoval disentu mučedníky. „Vede proti nim úspěšný psychologický boj. Na pár měsíců je nechá bez zásahu provádět jejich aktivity a pak všechno zarazí. Nechá je nadechnout se a pak to zase utne, což je strašně demotivující.
Vede to k tomu, že dané osoby potom emigrují nebo se stáhnou do vnitřního exilu,“ říká na začátku textu citovaná Lucia Argüellová z organizace Člověk v tísni.
Proti tomu, aby přezdívka Ostrov svobody brzy přestala znít tak ironicky, mluví také pozměněné postavení demokracie ve světě. Zatímco na přelomu 80. a 90. let byla jasným globálním vítězem, nyní bezradně přešlapuje na místě. V Latinské Americe ji mrzačí nespočetné korupční skandály, takže se ze všech stran ozývá volání po silné ruce. I v tradičních demokraciích v Severní Americe nebo Evropě je nyní tato forma vlády různě zpochybňována a překrucována lídry, kteří se díky volbě občanů dostali k moci. To se pak těžko prodává jako ideál zemi, která opravdovou svobodu ještě nezažila.
Čtěte také:
Lejno je už ve větráku. Venezuela míří k bankrotu
