Obytný Nuselák, prokopaná Letná, věžáky na Příkopech. Projděte se s námi moderní a odvážnou Prahou, která zůstala na rýsovacích prknech architektů.
Je až s podivem, jak moc ovlivňují nepostavené stavby současnost. Mnohá témata, která se řešila na začátku minulého století, vnímáme téměř stejně naléhavě i dnes. Pořád řešíme, co s pozemkem po „Stalinovi“, místo pro vládní čtvrť, galerii moderního umění, dostavbu Staroměstské radnice nebo lokality, kterým by slušely (či aspoň nevadily) mrakodrapy. A mnohdy ani netušíme, jak odvážně se stejné problémy snažili vyřešit naši předkové.
Ve spolupráci s historikem architektury Zdeňkem Lukešem jsme volně navázali na knihu Praha nepostavená od historičky architektury Kláry Brůhové. Vybrali jsme konkrétní stavby nebo myšlenky, které zůstaly jen na papíře, a tím se paradoxně propsaly do současnosti. Pojďme se podívat, jak mohla vypadat Letná, jak se hledalo místo pro parlament, jak měl vypadat Nuselský most nebo jak se mohly nad Prahou tyčit 260 metrů vysoké mrakodrapy.
Průraz na věčnost
Zřejmě největší pražskou architektonickou výzvou nejen ve 20. století, ale vlastně od konce 19. století po současnost je Letná. Dlouhá souvislá přírodní hradba, která strmě klesá k Vltavě a odděluje tak pláň od řeky, byla trnem v oku mnoha slavným českým architektům. Letná je v dohledové vzdálenosti od těch největších pražských atrakcí - Hradu, Karlova mostu i Starého Města, přitom není vůbec jednoduché se k ní přes neprostupný val dostat.
První úvahy o průrazu Letnou v úrovni Čechova mostu pocházejí už z roku 1897 z tužky architekta Jana Kouly. Ten jako spoluautor mostu cítil, že nikam nevede, proto byl hlavním iniciátorem myšlenky jeho pokračování na Letnou. V četných soutěžích na toto téma bylo většinou povoleno, aby autoři projektovali průkop nebo tunel. „Jan Koula tvrdě prosazoval průkop. Účastnil se nejenom soutěží, kreslil ještě různé varianty i mimo ně snad ve všech architektonických stylech,“ říká Zdeněk Lukeš.
Adam Gebrian: Po Praze cestujeme zbytečně moc. Město není chytře rozvržené
Tehdejší úvahy počítaly i s tím, že letenský průkop naváže na nově budovanou „asanační třídu“ vedenou od Václavského náměstí přes Staroměstské náměstí, dnešní Pařížskou ulici přes Letnou až k dnešní ulici Milady Horákové ke stadionu Sparty. Koula namaloval na Letné mírně stoupající honosnou třídu, která by se zařízla do svahu. „Asanační třída nemá významu, jestliže končí v zábradlí nábřeží,“ prohlásil Koula na konci 19. století. Koula do jednoho ze svých projektů zabudoval na začátku zářezu u Čechova mostu monumentálně řešenou bránu, její vršek měl zároveň sloužit jako most, „aby komunikace a procházky na letenském sadě netrpěly a aby současně pohled na stráň zůstal celistvý“. Celý průkop Letnou měla na místě dnešního stadionu Sparty zakončit honosná stavba veřejného charakteru.
S tím kalkulovali i dva z Koulových pokračovatelů Antonín Engel a Antonín Balšánek. Engel u dnešní Sparty plánoval velké náměstí a obrovskou budovu, která by zrcadlově svým významem navazovala na Národní muzeum na druhém konci „asanační třídy“. „Soutěž byla anonymní. Když porotci zjistili, že vítězem je Antonín Engel, tehdy ještě mladík a student na vídeňské umělecké akademii u profesora Wagnera, vzbudilo to nevoli, ozvaly se i takové hlasy, že to je projekt spíš Wagnerův než Engelův, což byla hloupost,“ líčí Lukeš.
Balšánek navrhoval dominantní letenskou budovu využít jako nový parlament, operu, sídlo ČVUT nebo objekt pro umístění Muchovy Epopeje, který mimochodem dodnes nebyl postaven. Letná se měla stát i místem pro vládní čtvrť s velkorysým požadavkem 37 tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch. Ani ta nevznikla a jak známo, myšlenku na ni oživil současný premiér Andrej Babiš, který si pro ni vyhlédl Letňany. Že se průraz Letnou neuskutečnil, můžeme chápat jako promarněnou šanci, na druhé straně díky tomu vypadá dnes Letná tak, jak ji známe - zůstala nezastavěná. Čechův most zůstal klasickým příkladem mostu s „traumatem“ - nikam nevede a hledání místa pro parlament pokračovalo další desetiletí.
Hledá se nový parlament
Úvahy o nové budově českého parlamentu, či alespoň sněmovny, jsou starší než samotné Československo. Už zmíněný Antonín Balšánek v roce 1915 plánoval umístění tehdejší zemské sněmovny na konec „asanační třídy“ na Letné.
Nová sněmovna měla podle představ architektů po roce 1918 vzniknout také na Klárově, kde měla doplnit stávající Strakovu akademii v komplexním souboru veřejných budov. Podle představ architekta Václava Roštlapila z roku 1919 měla budoucí sněmovna vzniknout na levé straně Letenské ulice přímo na nábřeží u ústí Mánesova mostu. Dnes je na místě parčík a dům U Bílé botky.
Přečtěte si také o nově postavených kostelech:
Sakrální architektura může být moderní a potěšit i ducha bezvěrce
Nebyl to jen Roštlapil. Po vzniku republiky v rámci architektonické soutěže na výstavbu nové parlamentní budovy se na Klárov zaměřila většina architektů. Architekt Kamil Roškot pak umístil v další soutěži na vyhledání místa pro parlament z roku 1929 budovu zákonodárného sboru do nově vznikající zástavby vládních budov na Těšnově. Téměř jako sci-fl pak působí návrh Jana Gillara ze stejného roku. Parlament navrhl vskutku velkoryse hned vedle Národního divadla na Masarykovo nábřeží. Kvůli Gillarově návrhu by musela zmizet celá čtvrť okolo ulic Karolíny Světlé a Bartolomějské, s výjimkou gotického kostela svaté Anny. Dominantou se měla stát osmnáctipatrová věž parlamentu na břehu Vltavy. Parlament se nakonec z Rudolfina přestěhoval do budovy Peněžní burzy po jejím zrušení v roce 1948. Ovšem ještě v roce 1946 na něj byla vyhlášena další soutěž.
Levitující dominanta
Soutěž na rekonstrukci původní burzy pro sídlo zástupců lidu nakonec v roce 1966 vyústila v architektonický počin, o jehož kvalitě se laická i odborná veřejnost dodnes pře. Někdejší Federální shromáždění je každopádně jednou z nejvýraznějších budov socialistické éry, která vznikla v době, kdy architekti mohli nasávat západní vlivy a tvořili relativně svobodně.
Architekt Zdeněk Fránek vidí Federální shromáždění dokonce jako jednu z nejvýznamnějších budov uplynulých sta let republiky. Svými levitujícími hmotami byla podle něho světová už v době svého vzniku. Se starodávnou Prahou je však budova překvapivě spojena podstavci pod vznášejícími se strukturami s historickým pražským tvaroslovím. V dálkových pohledech je podle Fránka dokonalou syntézou se střešní krajinou širokého okolí.
Historik architektury Zdeněk Lukeš: Špatnou architekturu najdete v každém stylu
„Je neuvěřitelné, že tak zrůdný politický systém povolil zrození takové hodnoty, navíc pro svou reprezentaci. To jen dosvědčuje, jak vzdáleny jsou dnešní politické moci od schopnosti identifikace architektonické hodnoty. Stigmatizován právě těmito okolnostmi vzniku byl objekt ohrožen demolicí, než se v něm usídlila zřejmě nadlouho další nevhodná funkce - Národní muzeum,“ dodává Fránek. Mimochodem ve stejné době jako Federální shromáždění od architekta Pragera vznikla ve Washingtonu podobná stavba, která slouží jako ústředí FBI, jen není černá, ale bílá, upozorňuje Zdeněk Lukeš.
Proklínaná magistrála
Bývalé Federální shromáždění je jednou z mála dominant, která stojí u dalšího díla, jež vzbuzuje dodnes vášně - severojižní magistrály. Původně jich bylo plánováno mnohem víc - počítalo se totiž, že magistrála povede po estakádě v širokém pruhu nad muzeem. Měla jí ustoupit řada městských bloků až k Nuselskému mostu a podél trasy měly vyrůst solitéry „nové doby“. Nakonec z velkolepých plánů stojí (zatím) jen Transgas, budova Rudého práva na Florenci a centrálního dispečinku Na Bojišti.
Počátky úvah o velkorysém propojení Těšnova s dnešním náměstím I. P. Pavlova a následně přes Nuselský most s Pankrácem se datují už od roku 1866, kdy císař František Josef I. rozhodl o zrušení pražských hradeb. To rozproudilo úvahy o stavbě pražské Ringstrasse, na níž by vznikly honosné veřejné budovy. Do vzniku severojižní magistrály na konci 70. let zůstalo z původních smělých idejí na okružní třídu kolem historického centra jen torzo s širokou ulicí před hlavním nádražím, bývalým Novým německým divadlem (dnes Státní operou) a Národním muzeem. Magistrále potom ustoupila noblesní Sadová třída. „Zlikvidovala nejkrásnější pražský park. Ve Vrchlického sadech byla skála, kde tekl vodopád, byly tam labutě…,“ přibližuje socialistický budovatelský elán Zdeněk Lukeš.
Územní plánovači Prahy a Brna: Zakonzervovat sídliště by byla chyba
Proklínaná severojižní magistrála je zároveň důsledkem toho, co se nepostavilo. Byla jednou ze tří rovnoběžných tepen roštového dopravního systému Prahy, od něhož se později ustoupilo, a začal se preferovat systém okružní - dodnes rovněž nedokončený. Nejen pražské urbanisty dnes intenzivně zaměstnává plán na to, jak magistrálu humanizovat. Jeden pozitivní dopad však magistrála přece jen měla - stala se impulsem pro to, aby se konečně přemostilo nuselské údolí.
Most na domech
Nejstarší architektonické studie Nuselského mostu pocházejí z období první republiky. Už v této době bylo zřejmé, že spojení Pankráce s dnešním náměstím I. P. Pavlova musí zajistit nová mostní konstrukce tak, aby se s centrem spojil celý jih Prahy. V roce 1927 byla vyhlášena soutěž na přemostění Nuselského údolí, z níž vyšly dva pozoruhodné návrhy. Autoři Josef Alfred Holman a Zdeněk Pešánek navrhovali ve spolupráci se Škodovými závody obložit mostní pilíře skleněnými stěnami a využít je jako obchodní domy, hotely či garáže. Místo současných čtyř pilířů by most nesly jen dva, mezi kterými by se pnul velký železný oblouk. Ve čtrnáctipatrových pilířích měly být podle autorů umístěny velkokapacitní garáže, do kterých by se najíždělo jak z nuselského údolí, tak z pankrácké pláně. Vnitřním výtahem by zákazníci obchodů vyjížděli nahoru na most k tramvajové trati.
Odvážně plánovali novou podobu Nuselského mostu také Jaroslav Polívka a Josef Havlíček - autor prvních pražských mrakodrapů. Chtěli mostní pilíře obestavět devíti dvanáctipatrovými obytnými domy. Bydlení pod mostem by tak dostalo úplně jinou podobu. Pronájmem z domů chtěli autoři zaplatit všechny investice včetně údržby. V těle Nuselského mostu dokonce mohla být i velkotržnice. Počítal s ní jeden z návrhů ze soutěže z roku 1935. „Mostovka by byla na střeše věžáků, což je mimochodem nerealizovatelné, protože by přenášela otřesy na budovy, ale nápad to byl zajímavý,“ říká Zdeněk Lukeš.
Přečtěte si: Bejvávalo, bejvávalo dobře aneb Když si sociální demokraté kupovali Lidový dům
A kdyby zvítězila dvojice Kozák Bechyně v roce 1938 se svou vizí mostu, létala by nad Nuslemi vlaštovka. Zatímco dnes se na konci mostu na straně u Karlova větví silnice mezi ulice Sokolskou a Legerovu na zemi, Bechyně s Kozákem navrhli toto rozdělení vysoko ve vzduchu už nad parkem Folimanka. Jejich most připomínal shora trup vlaštovky letící na Pankrác. Nakonec ale po desetiletích zvítězil až projekt Svatopluka Kobra, Stanislava Hubičky a Vojtěcha Michálka z 60. let, který kombinuje velkokapacitní silnici s trasou metra.
Hledání výškové hladiny
Již zmiňovaný autor originálního návrhu Nuselského mostu Josef Havlíček je nejvýznamnějším architektem, který se zapsal i do dějin pražských mrakodrapů. „On byl výškovými budovami přímo posedlý. Poprvé si je vyzkoušel právě v nuselském údolí. Výškové bytovky pak stavěl v 50. letech v Kladně-Rozdělově, ale většina jeho studií mrakodrapů se nerealizovala. Jeho projekty narážely na velký odpor konzervativců a naopak vyvolávaly nadšení progresivců, kteří chtěli, aby se Praha podobala západním velkoměstům,“ vysvětluje Lukeš.
Když se vrátíme do historie, za nejstarší studii pražského mrakodrapu lze považovat návrh Josefa Gočára na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1909, jehož dekorativní novostavba měla výrazně převýšit radniční věž. Soutěž probíhala ve stejné době jako ta na řešení letenské otázky. Její zadání bylo hodně velkorysé - umožňovalo zbourat celý radniční blok s výjimkou věže a dvou sousedních domů a postavit tam úplně něco nového, supermoderního. „Objevily se hodně radikální projekty a nejradikálnější měl Gočár, který navrhl takovou tu babylonskou věž. Myslel to naprosto vážně, protože vzal zadání doslova. Porota to ocenila tím, že nepostoupil do závěrečného kola,“ říká Lukeš. I po sametové revoluci se odehrály soutěže na dostavbu radnice. Přestože nikdo nebyl ani zdaleka tak odvážný jako Gočár, žádný z autorů se realizace nedočkal.
Čtěte: Slovanská epopej má být v nové budově u Lapidária. Náklady dosáhnou 580 milionů
Výšková hladina Prahy a její panorama představovaly výzvu prakticky celé dvacáté století. A jsou jimi dodnes. Poprvé se pokusili „vyhnat město do výšky“ modernisté už na počátku minulého století. Mrakodrapy jako symbol pokroku, úspěchu a lidské vůle, tak o nich referoval odborný tisk. Státní regulační komise k mrakodrapům přistoupila šalamounsky: jsou přípustné na vhodných místech ve vhodných souvislostech. Jeden z prvních projektů z pera Ernsta Muhlsteina, který mrakodrapy umístil na Příkopy, takové regulaci odpovídal. Třináctipatrové domy stály až v druhé řadě, aby nebyly z ulice vidět, což někteří architekti považovali za alibismus. Polemizovat se zdejším romantickým a ochranářským názorem na stavbu měst chtěli avantgardisté celé meziválečné období. Nejvýraznější byl právě Havlíček.
První jeho „mrakodrap“ vyrostl v roce 1934 na Žižkově. Budova Všeobecného penzijního ústavu (dnes Dům odborových svazů, který před pár měsíci koupila rodina Sikových a chystá se jej přestavět patrně na nájemní bydlení) vzbudila ve své době podobné kontroverze, jaké dnes budí v Praze plánované domy nad 60 metrů. Investorovi se tehdy podařilo „prolobbovat“ o deset pater víc, než připouštěla regulace. Havlíček ale mířil mnohem výš. Pro Prahu namaloval tři gigantické stavby vysoké 261 metrů do tvaru jehlanu.
Do těchto tří solitérů chtěl koncentrovat veškerou administrativu tak, aby nebylo nutné zahušťovat zástavbu Nového Města a aby se uvolnilo místo pro zeleň a dopravní stavby.
Pankrác jako La Défense
Pražské panorama prošlo skutečnou proměnou až v průběhu 60. a 70. let, kdy byly po vzoru západních metropolí vytipovány tři oblasti pro výškovou zástavbu: Vinohrady, Holešovice a Pankrác.
Skrytá krása Prahy: seznamte se s neznámou
Zrealizovat se podařilo ovšem jen pár budov - v Holešovicích palác Kovo a na Vinohradech Strojimport. Nejvíc „vyrostla“ Pankrác, která byla v roce 1965 zamýšlen jako nová moderní velkoměstská čtvrť. Ta by po vzoru La Défense sebevědomě polemizovala se siluetou Hradčan na protějším břehu Vltavy. Do pražského panoramatu se pak skutečně vepsaly Motokov (dnes City Empiria, 1977), hotel Panorama (1983), hotel Fórum (dnes Corinthia) a budova Československého rozhlasu (dnes City Tower), později zrekonstruovaná podle projektu světového architekta Richarda Meiera ve spolupráci s Václavem Aulickým. Podle projektu téhož českého architekta se v Praze v roce 1992 postavila vůbec nejvyšší budova žižkovského vysílače (256 metrů).
Nové dějiny se začaly psát na Pankráci po revoluci. Do hledání pankráckého horizontu promluvil již zmiňovaný Richard Meier, autor tzv. masterplanu zástavby Pankrácké pláně. Navrhoval tam budovy, které se měly stát majáky soudobého rozvoje Prahy a symboly města 21. století. Budovy dosahovaly výšky až 160 metrů a jeho návrh mimo jiné počítal s navýšením budovy rozhlasu na 122 metrů. Otázka zůstává dodnes otevřená. V těsném sousedství existujících mrakodrapů vyrostla nedávno sto čtyři metrů vysoká V Tower, ale například návrh pěti věží od Josefa Pleskota s 68 metry výšky naráží na silný odpor. Co do výšky tak Prahu předběhlo Brno s AZ Tower.
Podívejte se na projekty, které zůstaly jen na papíře:
Přečtěte si také:
Bylo mi hořko z toho pokroku. Obrazoborecké vlně padly za oběť stovky soch Jana Nepomuckého
Architekt Nasadil: Navrhovat rodinný dům je to nejkrásnější, ale nejpracnější
