Deprese není splín, špatná nálada, smutek po hádce s partnerem či zklamání z nepovedeného projektu. Nepodobá se ani dlouhému truchlení po ztrátě milované osoby. Deprese je nemoc, která v Evropě celoživotně postihuje přibližně 8,5 % populace a řadí se mezi nejčastější psychiatrické poruchy. Ve většině případů se začíná objevovat v rané dospělosti nebo v pubertě a je zhruba dvakrát častější u žen než u mužů.
Po fyzické stránce se projevuje nedostatkem hormonu štěstí, serotoninu, v mozku, což má za následek dlouhodobé pocity beznaděje, vnitřní prázdnoty a zoufalství. Pacient ztrácí zájem o své dřívější koníčky, nedokáže se z ničeho radovat a rychle se unaví. Navenek vypadá apaticky, špatně se soustředí a buď se přejídá, nebo nemá žádnou chuť k jídlu. Časté jsou i obavy, pocity viny a poruchy spánku. Podobné emoce prožívá postižený velmi intenzivně a myšlenek na ně se nemůže zbavit. Přerušuje kontakt s rodinou a přáteli a uzavírá se do sebe. Takový život není příjemný, a proto u lidí trpících depresí extrémně (tj. třicetkrát oproti běžné populaci) stoupá riziko sebevraždy. Ze 100 milionů pacientů s depresí se jich 4 miliony pokusí sáhnout si na život a 400 tisíc svůj čin dokoná.
Mezi hlavní příčiny deprese patří genetická výbava jedince, dlouhodobý či velmi silný krátkodobý stres, povaha nebo traumata z dětství. Tento stav mohou vyvolat i poškození či nádory mozku, demence, skleróza a drogy. Deprese také občas doprovází jiné mentální poruchy, jako jsou úzkosti a psychózy. Diagnostikuje se na základě rozhovoru s pacientem, ale je viditelná i na CT a magnetické rezonanci.
Léčí se pomocí antidepresiv, majících většinou řadu nepříjemných vedlejších účinků, v kombinaci s psychoterapií. Nicméně někdy to nestačí, téměř třetina pacientů s depresí na klasickou léčbu nereaguje. Pak dostávají nálepku „rezistentní deprese“ a lékaři nad nimi krčí rameny. Nevykazují žádné pokroky ani po letech terapií a podávání různých kombinací léků. Právě pro ně se vědci snaží hledat experimentální způsoby pomoci, včetně mozkových implantátů či řízeného užívání drog.
Poslední naděje
Subjektem nového výzkumu, publikovaného v časopise Nature Medicine, se stala šestatřicetiletá Sarah s diagnostikovanou rezistentní depresí, která silnou formou onemocnění trpí od dětství. Nedávno se však jako tonoucí chytila stébla a zúčastnila se lékařského experimentu. Vědci jí vložili do hlavy na míru vyrobený stimulátor, což sice zní děsivě, ale po operaci se jí značně ulevilo. „Byla jsem v koncích,“ vypráví Sarah. „Měla jsem těžkou depresi. Nedokázala jsem si představit, že bych takhle mohla existovat dál, pokud bych se z toho nikdy nedostala. Můj život nestálo za to žít. Nic jsem nezvládala. Bylo to, jako by mě každý den mučili,“ uvedla.
V záchvěvu poslední naděje se přihlásila do případové studie neurovědeckého týmu z Kalifornské univerzity v San Franciscu. Výzkumníci chtěli v sérii experimentů otestovat metody hloubkové stimulace mozku, které by mohly potenciálně zmírnit příznaky deprese. Implantáty se již dříve osvědčily při zvládání Parkinsonovy choroby a epilepsie. Jenže deprese je trochu komplikovanější. První dvě jmenované choroby postihují mozek jakožto biologický orgán a vznikají z hmatatelných příčin, kdyžto deprese je čistě psychiatrická diagnóza, při jejímž hodnocení se lékař musí spoléhat na pacientův popis. Navíc nemoc místo měřitelných příznaků způsobuje něco tak abstraktního, jako jsou poruchy emocí.
Co mozek, to originál
Kalifornský výzkum v začátcích selhával, protože vědcům se nedařilo lokalizovat přesné oblasti v mozku, kam drobné elektrické impulsy směřovat. Například výsledky testů Brodmannovy oblasti 25 byly smíšené, většinou však neuspokojivé. Tým musel změnit pohled na celou problematiku. Místo aby vytvořili jeden typ implantátu a léčili jím všechny, soustředili se pouze na Sařin problém a manuálně sledovali, kde se v jejím mozku deprese projevuje. Objevili určitý vzor mozkových vln, o němž se v souvislosti s těžkou depresí dosud nemluvilo, ale u Sarah předcházel příznakům. Použili ho jako signál pro implantát. Přístroj tedy pracuje, jen když detekuje tento přesný typ vln.
„Zjistili jsme, že stimulace v oblasti žíhaného jádra pacientce pokaždé ulevuje od deprese. A také jsme přišli na to, že určitý druh aktivity v amygdale předpovídá obzvlášť prudkou depresivní epizodu,“ uvedla pro BBC vedoucí studie, psychiatrička Katherine Scangos.
Vědci umístili jeden vodič elektrody do hlavy v místě, kde u konkrétní ženy specifické vlny objevili, a druhý do „depresivní dráhy“ v jejím mozku. Museli si dát záležet na nalezení ideální pozice obou zařízení a jejich spojení, aby zajistili co největší úlevu od příznaků nemoci. Nejprve lékaři vložili přístroj do mozku, poté pátrali po signálu. Nakonec vyslali do orgánu slabý elektrický proud a nechali do šest sekund působit. Při vývoji implantátu se inspirovali systémem NeuroPace RNS, jenž se používá k léčbě epilepsie a stojí v přepočtu 770 tisíc korun.
První na světě
„Za největší úspěch experimentu považujeme, že se nám podařilo najít správný signál a mozkovou dráhu. Více pro nás ale znamená, že jsme to dokázali zopakovat v další, odlišné fázi testování za použití implantátu,“ uvedla autorka studie. „Toto je samo o sobě obrovským pokrokem v našem oboru. Nyní víme mnohem více o mozkových funkcích, které stojí za psychickou chorobou,“ dodává. Vrásky na čele doktorce dělá pouze to, že implantát zatím fungoval jen v hlavě Sarah. O podobný objev už se totiž pokoušela řada vědců, ale žádná ze studií s implantáty zatím nepřinesla ovoce. Proto ani Scangos nedokáže odhadnout, jak bude nová terapie zabírat po delším čase.
Sarah ale pocítila okamžitou a obrovskou změnu k lepšímu. Když se probudila z narkózy, v hlavě měla elektronický vynález o velikosti krabičky od sirek a cítila euforii. Po pár týdnech se její sebevražedné myšlenky vytratily. Říká, že když se její myšlenky zacyklí v depresivní smyčce, systém se spustí a okamžitě iracionální spirálu zastaví. „Během prvních pár měsíců se moje deprese zmírnila tak náhle, že jsem se bála, že to nevydrží,“ vypráví pacientka. „Ale nevrátila se. Zjistila jsem, že implantát mi opravdu pomáhá o sebe pečovat a vylepšuje všechno, co jsem se naučila na terapii,“ říká nadšeně. Nyní má elektrody v mozku rok, bez vedlejších účinků, a pro BBC uvedla, že jí obrátily život naruby.
Obrovský pokrok mohlo zapříčinit zapínání implantátu pouze ve chvíli, kdy na základě signálu odhalí příchod deprese. Tak si mozek na stimul nezvykne. Sarah tvrdí, že necítí, jak se elektrody spouští, ale do patnácti minut po elektrickém výboji ji zaplaví pozitivní nálada. To se děje asi třistakrát za den, což odpovídá třiceti minutám stimulace.
V minulosti totiž lékaři experimentovali pouze s kontinuální stimulací v předem daných intervalech, které se ale neshodovaly s nástupem depresivních pocitů. Jenže varování před depresí se velmi pravděpodobně u jednotlivých lidí liší, takže lékaři budou muset najít nový vzorec mozkových vln, které se objevují analogicky k těm Sařiným, u každého dalšího pacienta zvlášť, aby je mohli léčit stejným způsobem.
Naděje do budoucna
„Upřímně, Sarah není důkazem, že to funguje,“ přiznává doktor Edward Chang, který jí do mozku stroj implantoval. „Sarah je první člověk, který chodí po světě s podobnou věcí v hlavě. My všichni v oboru musíme odvést ještě spoustu práce, abychom výsledky pokusu s ní obhájili a abychom se vůbec ujistili, zda implantát bude fungovat dlouhodobě,“ říká. Profesor Jonathan Roiser z University College v Londýně dodává, že celá procedura je tak invazivní, že má smysl jen u nejtěžších případů deprese. To však ostatní vědce ani v nejmenším nezastavilo. Profesorka Eileen Joyce ze stejné univerzity již pracuje na vývoji stimulátoru pro lidi trpící OCD.
Kalifornský tým neurovědců nyní hledá další dobrovolníky, na nichž by mohl s testováním pokračovat, a věnovat jim jejich vlastní na míru vytvořené stimulátory. Zatím mají dva „pokusné králíky“ a chtějí dalších devět. „Potřebujeme zjistit, v čem se mozkové dráhy u jednotlivých pacientů liší, a celý pokus několikrát zopakovat. Také musíme vědět, zda se signály a dráhy u jednoho pacienta během terapie nemění,“ vysvětluje Scangos.
Nová terapeutická metoda je teprve v začátcích a její autoři se budou muset popasovat s řadou výzev, než ji budou moci nabídnout pacientům mimo laboratorní prostředí. Nicméně je to zatím jedna z nejnadějnějších vyhlídek, které lidé trpící chronickou depresí mají. „Vyvinuli jsme lékařský nástroj, který pracuje s chirurgickou přesností a pomohl pacientce zvládat těžkou depresi, protože upravil v jejím mozku elektrické impulsy, které spouštěly příznaky,“ uvedl další člen týmu, psychiatr Andrew Crystal a doplnil, že výsledky experimentu jen potvrzují, že obor psychiatrie zoufale potřebuje nové paradigma.
