Přemnožená divoká prasata působí miliardové škody a situace se začíná vymykat kontrole. Účinných a proveditelných řešení však mnoho není.
Kdyby Jiří Menzel točil Slavnosti sněženek dnes, musel by se scénář trochu více odklonit od původní Hrabalovy předlohy. Rudolfa Hrušínského by výskyt divočáka v okolí Kerska pravděpodobně vůbec nevzrušil. K pronásledování prasete by byl donucen až manželkou, která by si nechtěla nechat ujít státem vyplácené zástřelné. Zcela jistě by pak skolení zvířete nevedlo k srocení myslivců z širokého okolí a rvačce dvou znepřátelených vesnic.
Od počátku osmdesátých let, kdy Menzel film natočil, totiž prošel divočák dlouhou cestu od raritní trofeje po přemnoženého škůdce, se kterým si neví rady nejen Česko, ale prakticky celý svět. Problémy, které způsobuje, se přitom už zdaleka neomezují jen na maminky s dětmi vyděšené jedinci zbloudilými do obcí a měst.
Škody v zemědělství a v lesích jdou do miliard korun a nejpozději od výskytu prasečího moru v Česku je jasné, že přestává legrace. Pokud by se nákaza rozšířila i do domácích chovů, evropský obchod s vepřovým by se zhroutil a následky by bylo nutné počítat ne v jednotkách, ale stovkách miliard. Není divu, že nálada mezi chovateli začíná dosahovat hysterie.
Daniel Pitek si onu hrabalovskou atmosféru ještě dobře pamatuje. „Když hajný na Šumavě střelil divočáka, přijely se na to podívat tři lesní správy. Dneska tam nastřílí klidně osmdesát kusů ročně,“ vzpomíná nepřehlédnutelný zemědělec, lesník a myslivec v jedné osobě, který už léta zvelebuje pozemky v okolí Milešovky, kterým se snaží vrátit prvorepublikový ráz.
Přemnožení divočáci mu práci mírně řečeno komplikují. „U nás na statku máme ročně škody kolem půl milionu korun, ale počítá se to velmi složitě. Pokud prasata rozryjí trvalý travnatý porost, tak to musíte uvláčet a uválcovat, takže máte náklady na traktor, naftu, zaměstnance. Je tam také nižší výnos, jelikož tam pak nevyroste tolik travní hmoty, kolik by ji tam mělo být,“ sčítá Pitek.
Agrární komora: zástřelné za divočáky by mělo být celorepublikové
Prasata likvidují úrodu pšenice, kukuřice či brambor, jen těžko vyčíslitelné škody vznikají na zemědělských strojích, které poškozují divočáky vyryté kameny. Odhady se různí, uvádí se však, že přemnožená zvěř každoročně způsobí v zemědělství škody za jednu až čtyři miliardy korun.
Trochu jiná je situace v lesním hospodářství, kde prasata mohou být i přínosem. Kypří půdu, takže se lépe ujmou semena lesních dřevin. Likvidují také larvy škůdců i drobné hraboše. Například Lesy České republiky (LČR) vyčíslily škodu způsobenou zvěří za období od července 2016 do konce června 2017 na 24 milionů korun, velkou většinu z toho však prasata způsobují pouze nepřímo. Na vině je spíše jelení, srnčí a daňčí zvěř, kterým prase vytváří cestu ničením ohradníků.
„Černá zvěř vyrývá sazenice nebo žaludy, poškozuje dřevěné i drátěné oplocenky, takže se do nich následně dostane i ostatní zvěř. Ta okusuje výhony dřevin, srnci výsadbu lesních dřevin vytloukají parožím,“ vysvětluje mluvčí LČR Eva Jouklová.
Nejvíce však pod divočáky trpí drobná zvěř, která z české krajiny rychle mizí. Hladová divoká prasata požírají malé zajíce, bažanty, koroptve a podle myslivců si troufnou i na srnčí mláďata.
Ideální stav: 11 tisíc divočáků
A tím se dostáváme k číslům. Český statistický úřad (ČSÚ) zaznamenává výsledky sčítání zvěře, které myslivci provádějí každý rok na jaře, tedy po období lovů, před obdobím reprodukce a letního příbytku zvěře na maximální stav. Podle ČSÚ ubylo v Česku za posledních deset let více než 85 tisíc zajíců a téměř sto tisíc bažantů. Černá zvěř se s mírnými výkyvy drží na zhruba 60 tisících kusech. Na „oficiální“ čísla však někteří hledí s nedůvěrou.
„Metodika sčítání je pofiderní. Lidé si sednou na posedy nebo se jdou projít po revíru, řeknou, co viděli. Spoustu zvěře nemusejí nebo ani nechtějí vidět“ říká Pitek.
Poukazuje přitom na fakt, že ročně se v Česku uloví mezi 150 tisíci až 180 tisíci divočáků. V loňském roce, kdy stát začal myslivce v souvislosti s prasečím morem a jinými chorobami motivovat i finančními odměnami, to bylo podle ČTK dokonce 217 tisíc kusů. Podle Pitka pak na každé ulovené prase připadají tři až čtyři kusy, kterým se podaří uniknout.
Mazaný divočák. Vedle příznivých životních podmínek vede k přemnožení černé zvěře i její velká přizpůsobivost a skutečnost, že ji nelze střelit nijak snadno.
Myslivci přitom mají dobrou motivaci divočáky „nevidět“. Stát stanovuje u jednotlivých druhů zvěře minimální a normovaný stav. Vše mezi tím je ideální populace, která neškodí životnímu prostředí.
V Česku by tak mělo žít mezi pěti tisíci až jedenácti tisíci kusy divočáků. Tedy pouhá šestina stavů, než uvádí ČSÚ. Za překročení limitu hrozí uživatelům honitby pokuta až 200 tisíc korun. Ta platí i při nedodržení minimálního stavu, jako je tomu třeba u zmiňovaných zajíců.
Kolik takových pokut se ročně udělí, není snadné zjistit. Ministerstvo zemědělství odkazuje na krajské úřady a ty zase většinou na pověřené obce, od nichž by bylo časově náročně si data vyžádat. Třeba ve středních Čechách však loni nepadla ani jedna pokuta, jinde je to podobné.
V loňském roce nebyla v Jihočeském kraji udělena pokuta za překročení normovaných stavů zvěře ani pokuta za nedodržení minimálních stavů zvěře“ přidává se mluvčí Jihočeského kraje Radek Šíma.
Vedle pokut by myslivecké spolky mělo k odstřelu černé motivovat i teoretické placení za škody zemědělců. Ani to však v praxi příliš nefunguje. Napáchaná škoda na polích často převyšuje finanční možnosti jednotlivých mysliveckých spolků. „Kdyby spolek škodu uhradil, tak je po spolku“ říká Jan Záhorka z myslivecké komise Agrární komory. Výhled na vleklý soudní spor s nejistým výsledkem tak řadu zemědělců od vymáhání kompenzace odradí.
Prasatům svědčí kukuřice i řepka
Z pohledu zemědělců nesou tedy na přemnožených prasatech vinu především myslivci, kteří s cílem zaplnit revír co nejvyšším počtem zvěře nestřílí divočáky v dostatečné míře. Že pak vzniká škoda někde jinde, je už netrápí. „Vj istých oblastech to tak skutečně může být,“ přiznává Miloš Ježek z Českomoravské myslivecké jednoty. Dodává však, že majiteli pozemků jsou nezřídka i sami zemědělci a právě ti rozhodují o plánu lovu zvěře a jeho dodržování.
A tak jednoduché to opravdu není. Laxní myslivci mají možná na přemnožení kanců částečný podíl, celou vinu však určitě nenesou. „Základním úspěchem je životní strategie divočáků, kteří jsou schopni se přizpůsobit téměř jakémukoli prostředí a mají extrémní schopnost reprodukce, kdy pohlavní dospělost není dána věkem, ale kondicí mláďat. To znamená, že v oblastech s dostatkem potravy dosahují pohlavní dospělosti mnohem dříve než v oblastech chudších. A tento fakt je právě propojen se změnami zemědělské krajiny a hospodaření v ní. Během desetiletí se změnil styl hospodaření, které v současnosti nabízí daleko více atraktivních plodin v prostředí než v minulosti,“ říká Ježek.
V Česku obvyklé nekonečné lány řepky, kukuřice a pšenice představují pro prasata ideální životní prostředí i zdroj potravy. Jednou z hlavních příčin přemnožení je tedy struktura českého zemědělství. „Jak se zvyšuje úživnost, zemědělská a rostlinná produkce, vzniká příznivý stav pro zvyšování stavu divokých prasat,“ přidává se i Jan Záhorka z Agrární komory.
Masivním odstřelem lze tedy řešit problém, příčina se však neodstraní. Proměnit strukturu českého zemědělství je přitom výrazně náročnější úkol. Kvůli kolektivizaci existují v Česku především velké farmy zaměřující se na intenzivní zemědělství. Zmenšovaní pěstebních ploch na menší celky a zaměření na méně výnosné plodiny, které divočákům tolik nesvědčí, není v jejich ekonomickém zájmu. A pokud přijmeme tezi, že úkolem vlády je hlavně podporovat domácí ekonomiku, pak ani v zájmu státu.
Neúspěšně se aspoň částečně změnit poměry pokusil exministr Marian Jurečka. Ten navrhl, aby zemědělci nemohli po myslivcích považovat náhradu škody, pokud sami lány nerozdělí na menší celky.
Vzhledem k těžké vymahatelnosti takových škod však opatření jako neúčinné kritizovali nejen velcí zemědělci, ale i malí sedláci a celá novela nakonec stejně spadla pod stůl.
Sáhnout na dotace?
Podle Pitka by pomohlo jedině to, kdyby změny v krajině byly podmínkou pro příjem dotací. O to se (nejen kvůli divočákům) v současnosti pokouší Evropská unie, Česko je však ostře proti. Vláda argumentuje mimo jiné právě historickou velikostí českých farem a tím, že v opačném případě by šla proti zájmům agrárního sektoru.
Přečtěte si: Proč jsou dnešní česká divoká prasata převážně německého původu
Další z často zmiňovaných příčin přemnožení prasat je pak legislativní. Komunistický režim oddělil zemědělství od myslivosti. Od šedesátých let minulého století je minimální výměra honiteb v Česku stanovena na 500 hektarů. Pouze málo zemědělců však dá dohromady tak velkou souvislou plochu. Jejich pozemky se pak automaticky přičleňují k jiné honitbě, a vlastník půdy hospodařící na svých pozemcích tak nemusí mít vliv na to, jak na nich hospodaří myslivci.
Pětisethektarový limit pro honitbu je jedním z nejostřeji diskutovaných opatření. Je však velmi nepravděpodobné, že by se ho podařilo zrušit. Myslivci, ale i někteří zemědělci argumentují biologickým chováním zvěře i lepším monitoringem toho, který z uživatelů honiteb za přemnoženou zvěř nese zodpovědnost.
„Zrušení nebo snížení minimální výměry honitby považuji za absolutně nesystémový krok,“ říká Ježek stím, že podle něj by bylo vhodné výměru honiteb naopak zvýšit. Díky tomu by se podle něj zvýšila prokazatelnost objektivní odpovědnosti uživatele honitby za vyšší stavy oproti tvrzení, že zvěř přišla odjinud.
Jak tedy problém s prasaty řešit? „Příroda si obvykle poradí,“ říká Pitek, který tím poukazuje na to, že prasečí mor se nešíří po Evropě jen tak. Toto „přírodní“ řešení by však bylo pro všechny nejbolestivější.
Přečtěte si také:
