Nejdřív se netrestalo vůbec, pak to chvíli vypadalo, že sankce může - s trochou nadsázky - přijít za každý druhý skluz ve fotbale, a nyní se zdá, že soudy začínají hledat rozumný kompromis.
Zatím poslední rozsudek padl předminulý týden u Okresního soudu v Klatovech. Obránci Františku Dlouhému z TJ Nezamyslice hrozilo za to, že loni během zápasu okresního přeboru zlomil soupeři skluzem nadvakrát nohu, teoreticky až vězení. Na rozdíl od své oběti vždy popíral, že by jednal úmyslně a hodně mu pomohl rozhodčí, který zákrok popsal jako „normální skluz“. Podobně shovívavý byl i soudce Jan Kasal. „Prostě do protihráče, jak se říká, zajel. Fotbal je kontaktní sport, který s sebou nese riziko zranění,“ vysvětlil, proč Dlouhého zprostil obžaloby. Porušení pravidel hry podle něj nebylo tak závažné, aby si zasloužilo soudní postih, „byt to jednání bylo možná nesportovní, surové, tak jsou to věci, které lze řešit v rámci fotbalových pravidel prostřednictvím disciplinárního řízení“.
Jak se začalo trestat
Když v únoru 2001 ochrnul po naražení na mantinel hokejista Tomáš Zelenka, státní zástupce Arif Salichov stíhání vyloučil se slovy, že „ve sportu prostě platí odlišná pravidla“. Měl pravdu, bralo se to tak celá léta. Jenže brzy bylo vše jinak a opět šlo o hokej. Vůbec prvním soudně potrestaným (šlo o desetitisícový peněžitý trest) sportovcem, se stal v únoru 2002 jeden z hokejistů SK Kadaň, který - jak napsal soud - „dloubl“ ležícího soupeře hokejkou do obličeje a vyrazil mu dva zuby.
Zločin a peněžitý trest. Počet finančních postihů roste
Namítat se dalo jen málo, protože se tak stalo mimo hru a úmyslně. Ovšem rozsudek, který padl o čtyři roky později, byl úplně jiný. Jiří Beneš z TJ Hořiněves tenkrát zlomil soupeři nohu úplně stejným způsobem jako zmíněný Dlouhý. Podle svědků nešlo o likvidační ani úmyslný zákrok, přesto byl uznán vinným. Soudy mu sice neuložily žádný trest, ovšem všechny - od okresního až po nejvyšší - akceptovaly, že spáchal trestný čin. Pohled na sportovce se tím definitivně změnil a výsledkem byla například půlroční podmínka, která přišla v únoru 2009 za další brutální skluz.
Změna kurzu
Chvíli to vypadalo, že české soudy budou v trestání faulů jedny z nejpřísnějších na světě (ne že by třeba v Německu nebo ve Španělsku tresty nepadaly, ale v historii Spojených států byl jediným souzeným - a porotou osvobozeným - faulujícím sportovcem hokejista David Forbes, a to už v roce 1975), ovšem nedávno přišel další obrat. Nejdřív Nejvyšší soud v jednom civilním sporu dovodil, že každé porušení pravidel hry automaticky neznamená odpovědnost před zákonem, a tedy třeba nutnost platit odškodné, protože jinak by „fotbal přestal být atraktivní hrou, neboť hráči by v obavě ze soudních sporů přestali soupeřit“.
Předloni s odkazem na toto rozhodnutí unikl trestu hráč Hanspaulské ligy, který zlomil protihráči nohu, přičemž v rozsudku se objevilo konstatování, že se ke skluzu rozhodl ve zlomku vteřiny, mohl věřit, že míč získá a „hranice mezi úspěšným a neúspěšným skluzem je v průběhu hry velmi tenká a závislá na nahodilých okolnostech“. Velmi podobně uvažoval také v úvodu zmíněný klatovský soudce Kasal. Předvídat, jak se budou trestat sportovci v budoucnosti, zatím nejde. Pokud by ale dnešní „tříbení“ vedlo aspoň k jasnému rozlišování neúmyslných a prokazatelně úmyslných faulů, spravedlnosti i sportu by to pomohlo.
Jak to bylo dřív |
---|
První republika se se sportovními hříšníky nemazala. Na čtyři měsíce do těžkého žaláře musel jít podle Národní politiky roku 1938 třeba B. Flossmann z Libně, který „kopl surově“ do nohy Emanuela Troníčka z Čechie Karlín a úmyslně mu ji přerazil, přičemž mu tím dopředu vyhrožoval. Striktně však platilo, že muselo jít o úmyslné zranění, jinak soudy sportovce osvobozovaly. Trestu se tak v listopadu 1930 vyhnul například František Kušta z Úval, byť soupeři zlomil nohu, když „byl míč od něho vzdálen už asi sedm metrů“. Mimochodem noviny tvrdily, že to byl před trestním soudem v Praze již třetí takový případ v onom roce. |
Přečtěte si také: