Až bude chtít čert vypsat soutěž o hostitelskou zemi svého nového ústředí, Bosna a Hercegovina mu bude umět poskytnout úžasné pobídky. Třiapůlmilionová země na západě Balkánu se sotva sebrala ze surové občanské války, nejhorší v Evropě od dob Adolfa Hitlera, když… Inu, posuďte sami.
Nejčerstvější tamní trable jedou po dvou kolejích. Zaprvé, smrt jedenadvacetiletého studenta z loňského jara, podle všeho lajdácky (ne)vyšetřená, spustila protesty v srbské části země. Původně je organizoval otec mrtvého ve snaze domoci se řádného vyšetření tragédie; později nabraly zřetelně politický charakter i masový rozměr. Okolo Vánoc probíhaly v několika městech včetně metropole Sarajeva desetitisícové demonstrace; došlo na střety s policií i na zatýkání.
Zadruhé, partaj muslimských nacionalistů - ti tvoří těsně nad padesát procent populace - v lednu vyhlásila, že požaduje, aby srbská část země, Srbská republika, změnila svůj název. Ten současný údajně odporuje bosenské ústavě, protože zjevně upřednostňuje jednu etnickou skupinu - Srby - před ostatními, tedy Chorvaty a Bosňáky, tamními muslimy. Srbové řekli ústy svého nejvýše postaveného politika, Milorada Dodika, že takový požadavek je provokace a že oni, Srbové, taky můžou kdykoli přes noc společný stát opustit.
Komplikované uspořádání
Čert si mne ruce. Pro ty, kteří netráví večery s atlasem v ruce: Bosna a Hercegovina funguje tak, aby z toho každému šla co nejvíc hlava kolem. Obývají ji tři národy: Bosňáků je 51 procent, Srbů zhruba 30 procent a Chorvatů asi 15 procent. Vzájemně se srdečně nenávidí. Když přijde nějaký velký průšvih, jako třeba komunismus, dokážou spory odložit, ale jak to poměry dovolí, vjedou si do vlasů.
Bosňáci jsou muslimové, Srbové pravoslavní a Chorvati katolíci. Všichni se dorozumívají jedinou řečí, jíž zbytek světa říká srbochorvatština; oni sami by si však raději vlastní jazyk nechali vyříznout, než by to přiznali. „Pušenje ubija. Pušenje ubija. Пушење убија,“ dozvíte se proto - stejnými slovy, ale trojjazyčně - o tom, že kouření zabíjí.
Tato země s dvojitým názvem (pojmy Bosna a Hercegovina nemají - asi aby se člověk orientoval lépe - s dělením státu nic společného) a třemi znepřátelenými národy je rozdělená do tří „entit“, jak praví oficiální žargon. Tři národy, tři entity, řeknete si; hurá, kousek zdravého rozumu.
Evropané s postupem času získali řadu občanských práv a svobod. Ale požadovat změnu hranic s přihlédnutím k národní příslušnosti? Prý už příliš velká provokace. Čtěte více v eseji:
Poslední občanská nesvoboda
Lichá naděje. Nejlidnatější část sestává z deseti kantonů, pročež se jmenuje Federace Bosny a Hercegoviny (tak pojmenovaná nejspíš za účelem dalšího zjednodušení věci) a žijí v ní převážně Chorvati a Bosňáci. Pak je tu již zmíněná Srbská republika, kterou sice kupodivu skutečně obývají převážně Srbové, ale jež pro změnu existuje ve dvou geograficky nesouvisejících kusech, což je pochopitelně velmi praktické (palestinští Arabové vědí o půvabech takového aranžmá svoje). A konečně třetí entitou je Brčko, kousek země velikosti půli Prahy a s populací necelých Vinohrad; jeho hlavním raison d'atre je právě zabraňovat Srbské republice v dosažení územní celistvosti.
Každá tato entita má svoje úřady, legislativu, exekutivu i justici; a pak se totéž ještě dubluje na státní, společné úrovni. Jako v normální zemi, byť s trochu květnatým smyslem pro úřednictvo (ještě jednou: dohromady je řeč o 3,5 milionu lidí), řekli byste. A znovu byste střelili vedle, protože Bosna a Hercegovina není normální země: nejmocnějším politikem tam je, na papíře i de facto, slovinský Rakušan Valentin Inzko z titulu Vysokého zástupce. Bez ohledu na volby a takové věci má zaprvé pravomoc vynášet politická rozhodnutí, kdykoli se tamní partaje na něčem nemohou dohodnout, a zadruhé s okamžitou platností bez zdlouhavého odůvodňování a bez možnosti opravného procesu odvolat z funkce kteréhokoli politika nebo soudce.
Ptáte se, co to pan Inzko tak vysokým způsobem zastupuje, že tohle všechno může? Právně je to složitější, ale víceméně zastupuje signatáře Daytonské dohody z roku 1995, jíž se tehdejší (post) jugoslávské politické špičky zavázaly - pod pohrůžkou dalšího kola jednání s Billem Clintonem - bosenského občanského válčení nechat. A rakouský pas má Valentin Inzko zřejmě z důvodů pietních, protože vládcům z jeho země se v Sarajevu tradičně dobře vede. On sám přitom odvádí svou práci tak dobře, že by o Bosně nebylo slyšet, kdyby bylo na něm. Naneštěstí není.
Střet civilizací
To všechno není tak úsměvné, jak to někomu může připadat. Právě Bosna je místem, v němž se stýkají nejen tři řevnivá etnika a jejich sebevědomá náboženství, nýbrž i geopolitický vliv civilizačních systémů, k nimž se hlásí. Islámský svět, ruská mocenská páka a západoevropská verze liberální demokracie si tam hledí z očí do očí. A jestliže jiskru nacionalistických jugoslávských válek v devadesátých letech zažehl především mocenský apetit jednotlivých tamních vůdců, dnes hrozí konfrontace nepokrytě geostrategického typu, v níž rozhodují silnější hráči než ti bosenští.
Nejde o nic menšího než o to, jestli západ Balkánu bude (chtít být) součástí Západu, nebo jestli vytvoří enklávu zaostalosti, jež mu volky nevolky přiřkne jako spojence osu Bělehrad-Moskva. Od války mají - alespoň nominálně - mírně navrch prozápadní síly a druhá strana nemá času nazbyt. A protože Slovinsko, Chorvatsko, Albánie a Kosovo jsou z různých důvodů na západní straně sporu, kdežto Srbsko je ještě pevněji ukotveno v táboře ruském, jde dnes o tři země: Černou Horu, Makedonii a především Bosnu.
Vyrovnání starých dluhů: Česko získá od Srbska 222 milionů korun
V první řadě tu je členství v Evropské unii a NATO. Až donedávna platila oficiální linie, že BaH směřuje k obojímu, ač ne nijak zbytečně rychle. V říjnu roku 2017 však parlament Srbské republiky schválil rezoluci, jíž vyhlásil vojenskou neutralitu a vyjádřil kategorický nesouhlas se vstupem BaH do Aliance. Že si budou Srbové z Bosny koordinovat bezpečnostní politiku se Srby v Bělehradě. Byla to jen nezávazná rezoluce, ale naznačovala, že začíná jít do tuhého. Bez alespoň tichého souhlasu Srbské republiky nebude BaH členem ničeho.
Pořádně pak přituhlo loni na podzim, kdy během dvou týdnů proběhla klíčová hlasování: jedno coby všeobecné volby v BaH, druhé jako referendum v další postjugoslávské zemi, Makedonii. Najednou bylo všude plno Rusů. Tentokrát neorganizovali přímo puč jako v roce 2016 v Černé Hoře. Milorad Dodik se však pár dní před volbami setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, jehož jinak v Bělehradě hostil tamní boss Aleksandar Vučić; zhruba tou dobou přijel z Moskvy Bosnu navštívit i ministr zahraničí Sergej Lavrov. O vzájemné podpoře nebylo pochyb.
Volby a referenda
Volby dopadly podle očekávání. V Srbské republice jasně vyhrála Dodikova partaj, zato bosňácko-chorvatská federace není dodnes schopna sestavit vládu; co víc, nejde to ani na státní úrovni. Zatímco v Srbské republice se Dodikovi lidé dohodli se zástupci Chorvatů na spolupráci, jednání Bosňáků s Chorvaty nevedla nikam. A právě na začátku února, kdy posledně zmiňované námluvy nevyšly, přišli Bosňáci s požadavkem změny názvu Srbské republiky. Po pětadvaceti letech je napadlo, že vlastně, ejhle, diskriminace.
Dodikovi, jehož proruský postoj sdílí většina Srbů v Srbsku, Černé Hoře i Bosně, to jde jen k duhu. Myšlenka na samostatnost jeho dvoudílné republiky (a případné připojení k Srbsku, jakkoli geograficky komplikované), na dlouhou dobu uložená k ledu, najednou nabrala nový dech.
Makedonie vstoupí do NATO: protokol musí schválit všechny členské státy
Makedonské drama je ještě výmluvnější. Loni v létě se předseda tamní vlády Zoran Zajev dohodl s řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem na vyřešení dlouhotrvajícího sporu o název své země. Makedonii se bude říkat Severní Makedonie, pročež i Řekové pochopí, že se tím nemyslí jih Makedonie, který byl kdysi důležitý, zatímco dnes patří Řecku. To není žádná podružnost. Makedonci tím odstranili zásadní překážku ve vztahu k důležitému sousedovi, členu EU i NATO, jež komplikovala jejich případný vstup do obou organizací. Naneštěstí Zajev dostal nápad spojit referendum o změně názvu země s referendem o záměru vstoupit do NATO; a aby toho nebylo málo, stanovil, že hlasování musí mít alespoň 50procentní účast, aby bylo platné.
V tu chvíli se rozjely Putinovy mašiny. Západní pozorovatelé uvádějí, že makedonský facebook se v létě začal hemžit protialbánskou propagandou. „Chcete, aby Albánci rozhodli o tom, jak se bude jmenovat naše země? Nechoďte k referendu!“ citoval jeden z nich britský deník The Guardian. Co s tím mají společného Albánci, ptáte se? Dohromady nic, kromě toho, že tvoří čtvrtinu obyvatel Makedonie, již zbývající tři čtvrtiny nemohou vystát. A co má být? Každopádně v říjnu přišlo hlasovat jen 36 procent Makedonců. Že se jich 94 procent vyslovilo pro vstup do NATO a pro změnu názvu, je najednou vedlejší. Zajev nakonec v případě názvu prosadil svou a od začátku února je premiérem severomakedonským. Učinil tak však na úkor svého politického kapitálu a přinejmenším vstup do NATO se jeho zemi podstatně zkomplikoval.
Čertovo kopyto
Pro ty, kdo si myslí, že tento text zbytečně vojančí, je snad dobré připomenout, že Srbsko, jakkoli oslabené válkami a sankcemi, je stále zdaleka největší vojenskou silou v oblasti. Jeho nejčerstvější dostupný armádní rozpočet z roku 2017 čítal 731 milionů dolarů; druhá Albánie utratila 162 milionů, třetí Makedonie 74 milionů, uvádí stockholmský institut SIPRI. Zároveň je užitečné pamatovat, že Západ měl na konci války v Bosně 54 tisíc vojáků (především amerických); dnes jich je 600.
Nejen to: představa o neodvratnosti vítězství liberální demokracie nad ostatními systémy a jejich exponenty byla po rozpadu SSSR mladá, plná síly i bláhovosti. V zámoří mluvili respektovaní učenci o konci dějin, zatímco v Evropě špičkoví politici vymýšleli báječnou společnou měnu. Co by se mohlo pokazit? Dnes není expanze vlivu liberální demokracie směrem na východ úkolem číslo jedna; dost práce dá udržovat ten systém při životě na Západě.
Tak či tak je zřejmé, že Putin toto kolo vyhrál. Že nebude poslední, je to jediné, co je v nejbližší budoucnosti Balkánu jisté. Čert si zálibně mne kopyto.
Dále čtěte:
Diplomat Král: ruské embargo do Srbska přilákalo i české firmy
