Naši předkové selského rodu se obávali suchých let odnepaměti, neboť spolu s nimi přijížděli další a ještě obávanější jezdci z Apokalypsy: hlad a epidemie. Přitom žili v krajině, která byla schopna udržet vodu nepoměrně lépe než dnes díky tehdy ještě nevysušeným mokřadům, výrazně vyššímu počtu rybníků, meandrujícím řekám, jiné druhové skladbě lesních porostů a dalším faktorům.
To, čeho se obávali, se snažili měřit pomocí hladových kamenů, které dodnes najdeme v českých řekách. Vynořený Hungerstein, jak starodávným pomůckám na měření stavu vody říkali Němci, pak býval opatřen prorockými nápisy typu „Wenn du mich siehst, dann weine“, přeloženo „Spatříš-li mne, plač“. Mladší nápis na tomtéž kameni, který bývá k vidění na pravém břehu Labe pod Tyršovým mostem v Děčíně, vidí místo plačtivé rezignace řešení: „Neplač, holka, nenaříkej, když je sucho, pole stříkej.“ Potíž je tom, že především na jihovýchodě Moravy, kde je vody na závlahy již dnes málo, nemusí být čím, pokud dojde na prognózy klimatologů.
Demonstrace klimatické změny?
Znamená letošní velmi suché jaro, kdy od dubna pořádně nezapršelo, potvrzení toho, že klimatická změna se projevuje už dnes? A jsme trestáni za to, že česká krajina ztratila schopnost udržet vodu? Odpověď je složitější, neboť počasí v Česku, ale i značné části střední Evropy, bylo od dubna více než dva měsíce pod vlivem jednoho faktoru: nenastalo totiž jindy obvyklé proudění vlhkého vzduchu od Atlantiku přinášející vláhu. Zatímco tlaková výše nad Skandinávií způsobila, že na polském Baltu se dalo koncem května s trochou sebezapření koupat, bylo jaro v západním Středomoří až po Jadran neobvykle deštivé a chladné.
Nejen v Česku ale třeba i v Rakousku to vyvolalo časté dotazy, zda „už je to tady“ (míněn důkaz klimatické změny). Klaus Haslinger, specialista na hydrologii a sucho z rakouského Centrálního ústavu pro meteorologii a geodynamiku (ZAMG), připomíná, že „ke stejnému fenoménu docházelo už před 30, 50 a také před 100 lety“ a „s klimatickou změnou to nemá nic společného“.
Zemědělce, kteří by ze všeho nejvíc ocenili mírné a dlouhotrvající deštíky, nikoli prudké bouřky doprovázené krupobitím a přívalové lijáky, to sice příliš neuklidnilo, navíc vláha v půdním profilu je mizerná již několik let. A bude hůř.
Fíky na Hradě
Regionální klimatický model Aladin Climate/CZ k roku 2050 předpovídá zvýšení teploty vzduchu v létě o 2,7 °C a v zimě o 1,8 °C. Na jedné straně tak najdete popularizační články o tom, co všechno se díky vyšším teplotním průměrům v Česku nezačne pěstovat, a jaké botanické skvosty nám to neporostou na zahrádkách. I kdyby se léta teplot ně vyrovnala jižnímu Jadranu nebo Azurovému pobřeží, na citrony a mandarinky zapomeňte. Mrazivých dnů bude méně, ale budou, a stejně tak budou pro střední Evropu typické občasné vpády arktického vzduchu. Což je přesně to, co subtropické kultury nesnášejí - od palem a olivovníků až po citrusy, které nepřežijí ani desetistupňový mráz.
V prach se obrátíš. Startovní čárou pro řešení sucha je záchrana půdy
Pěstování exotického ovoce přitom u nás není žádná novinka - fíky se ve speciálních stavbách (fíkovnách) pěstovaly na Pražském hradě bezmála 400 let, než pro zanedbání zimní ochrany poslední z nich vymrzly v tuhé zimě roku 1914. V Královské zahradě Hradu a ve Valdštejnské zahradě pod Hradem rostou znovu a daří se jim velice dobře. Ve srovnání se současností obrovské dopravní náklady a technologicky primitivní podmínky skladování vysvětlují, proč šlechta investovala značné částky do oranžerií, v zimě temperovaných, přičemž některé rody to pojímaly ve velkém. Lichtenštejnové svého času v oranžeriích v Lednici pěstovali na tři tisíce citroníků a na stoly šlechty se dostaly nejen citrusy, ale třeba i ananasy, vše z vlastních pěstíren.
Sucho - hybatel změny
Vyšší teplotní průměry tedy k obohacení pěstovaných kultur s několika málo výjimkami (fíkovníky, mandloně, kiwi na nejlepších chráněných polohách) nepovedou, ale na naše poměry teplomilné ovoce či zeleninu jako vinná révy, broskve nebo rajčata půjde pěstovat i jinde než na jižní Moravě nebo Litoměřicku či Mostecku. Prodloužení vegetačního období, samo o sobě příznivé, však bude draze vykoupeno slabšími srážkami od dubna do září, aniž by se celkový roční úhrn příliš měnil. Vyšší odpar vody se promění do hrozby periodicky se opakujícího sucha v nejproduktivnějších zemědělských oblastech střední a jižní Moravy, středních a severozápadních Čech, dolního a středního Polabí a Povltaví.
„Vše se dá řešit, ale musí se přemýšlet o použité technice, technologii, skladbě plodin a vzít v potaz změny srážkového režimu, které nastávají,“ říká děkan České zemědělské univerzity v Praze Jiří Mašek.
Mediálně známý geolog a klimatolog Václav Cílek dodává, že v rámci adaptačních opatření bude potřeba lépe plánovat českou krajinu, posílit schopnost vázat v půdě organické látky a vytvořit integrovaný systém na zachytávání vody.
Vodu odvedeš, důsledky sklidíš
Profesionálové vědí už léta, že nelze odkládat ani opatření pro udržení vody v krajině na straně jedné a zároveň adaptovat celý produkční model českého zemědělství a lesnictví na periodicky se opakující sucha na straně druhé. Také česká vláda se už problematikou zabývala a přijala k tomu příslušný „akční plán“.
Přečtěte si rozhovor s Josefem Fantou:
Přestali jsme uvažovat selským rozumem, říká ekolog Josef Fanta
Česká veřejnost si asi nejvýrazněji uvědomila, že je něco hodně špatně, díky mediálně silně pokrytému umírání smrkových porostů - sice nepůvodních, ale po mnoha generacích pěstování pevně asociovaných ve veřejném povědomí jako „žádoucí tvář českého lesa“. Česká zemědělská krajina totiž ještě před druhou světovou válkou vypadala úplně jinak než dnes, ale rozorání mezí v rámci kolektivizace v 50. letech a rozsáhlé meliorace, narovnávání vodních toků a odvádění vody z krajiny v následujících desetiletích vytvořily zdání, že to, co je výsledkem, je normální. Jenom odborníci věděli, že není a že cena, kterou platíme, je vysoká a stále stoupá.
Tragédie rozdrobeného vlastnictví
Velmi rozdrobené vlastnictví zemědělské půdy představuje jeden ze zásadních a navíc špatně řešitelných problémů v řádné péči o ní. Současní vlastníci velkou část půdy propachtovali, ale zároveň je typická výměra jimi vlastněných pozemků velmi malá. Výsledkem je, že běžný vlastník půdy, často žijící ve městě, není ani odborně vybaven, ani silně ekonomicky motivován k tomu, aby na půdě hospodařící subjekty smluvně zavázal - a především kontroloval - jak pachtýři o jeho majetek pečují. Jedná se o monitorování manažerů rozptýlenými vlastníky (principal-agent problem), v ekonomii notoricky známý problém, jenže v našem zemědělství, které stojí před urgentní potřebou adaptace, je to ještě složitější.
Dnešní investice do ochrany půdy přinese ovoce až po letech, často desetiletích. Jak tohle řešit? Evidentní je, že transakční náklady ať již v podobě peněz, nebo času, jsou natolik vysoké, že je budeme těžko řešit prostřednictvím kolektivní akce v podobě sdružování vlastníků. Rovněž nápady na vytváření tlaku, aby vlastníci prodávali pastýřům a vlastnictví se koncentrovalo, skoro zavánějí totalitou. Je tady emoční vazba k půdě, spousta lidí sice z vlastnictví nějakého hektaru nic nemá, ale prodat za pár korun také nechtějí. Takže nám nezbývá, než aby se do problému zapojil stát jako monitor a poskytovatel dotací, které představují nezanedbatelnou část příjmů zemědělců včetně těch největších firem v agrobyznysu.
Víme, co dělat
Miliardy dolarů se dnes ve světě vynakládají na šlechtění odrůd nejvýznamnějších plodin, zejména pšenice, kukuřice, rýže nebo sóji, aby byly odolnější proti negativním dopadům výkyvů počasí a změn klimatu, hlavně pokud jde o nižší nároky na spotřebu vody. V Česku pěstování rýže nehrozí, neboť kde pro ni bude dost teplo, tam bude i sucho. Jen pro ilustraci - na kilo rýže je potřeba 3500 litrů vody a v zemích, jako je Indie, je nedostatek vody stále akutnější bariérou pro její pěstování. Existují staré odrůdy „suché rýže“, které mají nízké nároky na vodu, ale také mizerné výnosy, což platí i pro jiné plodiny.
Jak bojovat se suchem? Propojením vodovodů za 22,7 miliardy
Genetické inženýrství sice pokračuje mílovými kroky, ale nejen v Evropě panuje silná bariéra (nejen legislativní) vůči využití geneticky modifikovaných kulturních rostlin v lidské výživě, i kdyby nakrásně splňovaly všechny jiné požadované parametry. Zkoušet se dají i nové plodiny, jež dovedou prosperovat v teplejších a sušších podmínkách, ale že by české lány ovládl čirok nebo proso, to předpokládá jen málokdo.
Paradoxně není až takovým problémem vymyslet, jak by měla jednotlivá opatření vypadat. Udržení vody v krajině lze dosáhnout nesčetnými způsoby, od zatravňování a přerušování drah soustředěného odtoku vhodnými protierozními opatřeními a agrotechnikou přes zakládání biopásů, mezí a výsadbu dřevin až po vykopání vsakovacích jímek, poldrů, tůní a rybníků. Problémem jsou peníze na jejich financování, ale nestavíme tady přehrady za desítky miliard, i když tisíce, možná desetitisíce vcelku malých projektů v kumulovaném vyjádření také něco stojí. A pak ještě ta nejpotřebnější ingredience - změna chování.
Nejrychleji přes peníze
Zemědělci stejně jako všichni ostatní dělají to, za co dostanou zaplaceno, a nedělají to, co se jim nevyplácí. Bude-li nárok na dotaci podmíněn tím, že na svažitých, silně erodovaných a degradovaných pozemcích budou vysázeny biopásy nebo ovocné sady či vinice, zatímco za širokořádkovou kukuřici pěstovanou v kopci bude flastr a vůbec žádná dotace, proběhne změna rychleji než vyřízení žádosti o japonskou rychlopůjčku z televizní reklamy.
Snad i Tomio ví, že je to nadsázka, ale nepodceňujme vynikající a mnohokrát prokázanou schopnost českého národa téměř okamžitě reagovat na ekonomické stimuly (i sankce). Jestliže všichni experti svorně opakují, že nejdůležitější je změna v chování, tak proč této vlastnosti nevyužít.
Dále čtěte:
