Klimaskeptici v české společnosti nemají takový vliv jako v prezidentské éře Václava Klause. Přesto jsou Češi o podílu člověka na změně klimatu přesvědčeni výrazně méně než lidé v okolních zemích. O vývoji klimatického skepticismu v české společnosti web Euro.cz hovořil se sociologem Petrem Vidomusem, jenž nedávno na toto téma napsal knihu Oteplí se a bude líp.
Je to tak, o Klausově poslední knize o klimatu vyšlo ve srovnání s dřívějšími tituly jen minimum recenzí. Ten rozdíl oproti Modré, nikoli zelené planetě (2007) je propastný. Dílem je to tím, že v poslední knize nepřináší nijak překvapující myšlenky a setrvává u svých známých stanovisek, což moc mediálně zajímavé není.
Pro ostatní klimaskeptiky byl Klaus nesmírně důležitý ve své aktivní roli prezidenta. Nejen, že se mu podařilo znejistit českou veřejnost v otázkách klimatu, ale fungoval i jako jakýsi stmelující prvek, schopný sdružit různě uvažující jedince na pravé části politického spektra; hlásili se k němu jak libertartiáni, tak konzervativci.
České klimaskepsi dal i nezanedbatelný organizační impuls, semináře ke klimatu pořádal na platformě svého Centra pro ekonomiku a politiku. Toto zázemí dnes klimaskeptikům chybí, sesterský Institut Václava Klause se tématu věnuje pouze okrajově a pořádá k němu jen minimum akcí. Mám pocit, že česká klimaskepse jaksi vyčpěla, jsou to dnes spíš jednotliví blogeři, kterým chybí onen stmelující prvek.
Proč ztrácí čeští klimaskeptici dech ve veřejném prostoru? Dokládáte to na příkladu recepce knihy Václava Klause Zničí nás klima, nebo boj s klimatem, jež vyšla v květnu 2017. Kniha vlastně zapadla a nebudí tolik vášní, jako předchozí Klausovy knihy.
Jak se čeští „popírači“ proměnili za posledních deset let?
Nejen Klausovo Centrum pro ekonomiku a politiku, ale třeba i Liberální institut nebo Občanský institut dnes téma klimatu prakticky nezajímá, nemají potřebu se k němu nějak vehementně vyjadřovat. Na druhé straně i jednotlivci ‒ blogeři, publicisté, politici ‒ mají nyní více možností šířit své názory na populárnějších fórech, sociálních sítích apod.
Jejich argumentace se mění; dnes už málokdy zpochybňují, že se v posledních 50 až 100 letech oteplilo, výrazněji ale akcentují zpomalení tohoto trendu v posledních dvou dekádách (hovoří o údajné „pauze“ v globálním oteplování). Stále se soustředí na zpochybnění antropogenních příčin globální změny, což má jasné důsledky: pokud za oteplení nemůže člověk, je snaha o omezování emisí CO2 nejen zbytečná, ale i kontraproduktivní. Část z klimaskeptiků dnes více zdůrazňuje možnost adaptace, kterou považují za téměř nekonečnou. Což je v ostrém kontrastu ke zprávám Mezivládního panelu pro klimatické změny, který argumentuje, že adaptace má nejen své limity, ale také možnosti přizpůsobení jsou distribuovány nerovně (geograficky, sociálně).
Jak dlouho se hovoří o globálním oteplování:
O globálním oteplování se ví 50 let. CO2 v atmosféře za tu dobu výrazně přibylo
Klimaskeptická rétorika se mění i v zahraničí. Nedávná americká studie zjistila, že klimaskeptické zveličování nejistot vědy sice nemizí, ale zesilují tendence líčit „skryté úmysly“ vědců a snahy dokládat domněle negativní dopady environmentální legislativy na příkladech běžných spotřebitelů. Už se tedy nepracuje s iluzorní představou „trhu“, ale dopadem na běžného Američana.
Jakou roli v debatě o změnách klimatu hrají konspirační teorie a weby, které tyto teorie podporují?
Vlastně obdobnou, jako u jiných výrazně polarizovaných témat, typu diskusí o očkování, uprchlících, Evropské unii apod. Lidé s vyhraněnou orientací zde hledají podporu pro své názory, nechtějí si je nechat vyvracet. Řada konspiračních webů postupem času absorbuje nově přicházející témata, ale občas se vrací i k těm starším. Pro některé konspirační weby je téma klimatu jen okrajové, byť samozřejmě dokládající údajné spiknutí elit při budování „Nového světového řádu“. Tak argumentuje například dnes otevřeně proruský web NWOO, který už se ale ke klimatu vyjadřuje mnohem méně než dřív. Vypustit hoax na sítích je dnes velmi snadné, ale myslím, že z toho musí být v rozpacích i ti inteligentnější klimaskeptici: vyložené hlouposti totiž diskreditují i je samé.
Proč lze českou společnost považovat za klimaskeptičtější než například německou nebo rakouskou, případně i slovenskou?
Je třeba říct, že většina české veřejnosti si uvědomuje rizika plynoucí ze změn klimatu, třetím rokem narůstá vnímání závažnosti tohoto problému, za závažný jej považuje zhruba 74 procent populace, což je ale méně než třeba před deseti lety. Česká skepse se projevuje ve vícero rovinách. Lidé jsou si vědomi hrozeb, jako sucha a rizika povodní, ale málo se obávají dopadů na svůj vlastní život, stále ta rizika vnímají jako časově nebo prostorově vzdálená. Taky se domnívají, že jako jednotlivci s problémem málo zmůžou, podle nich by měly řešení najít průmyslové podniky nebo Evropská unie.
Češi rádi třídí odpad:
Den boje proti plastům: Češi odpad třídí zodpovědně, často ale zbytečně
Obecně v Evropě patří Češi ke skeptičtějším národům. Podle Eurobarometru dokonce ke čtyřem nejskeptičtějším, spolu s Portugalskem, Řeckem a Polskem. Z mezinárodních srovnání je znát, že velkým konkurentem klimatu v žebříčku priorit Čechů je obava z terorismu. Na Slovensku je situace srovnatelná, ale historicky v tamních médiích dostávali větší prostor spíš klimatologové než politici.
Hovoříte o dlouhém stínu Václava Klause. Jak to lze chápat?
Vnímám to tak, že Václavu Klausovi se podařilo na několik let znejistit nezanedbatelnou část veřejnosti a přesvědčit ji, že klima není problém. Podle nedávného výzkumu Katedry environmentálních studií v Brně se třeba ukazuje, že 35 procent populace se domnívá, že mezi vědci panuje mnoho neshod ohledně klimatické změny a 27 procent míru shody nedokáže posoudit.
Přitom reálně se vědecký konsensus odhaduje na více než 90 procent. Vytváření obrazu klimatologie jako nejisté a nespolehlivé vědy je hlavní zbraní klimaskeptiků a během let prostě nese ovoce. Díky tomu se různým zájmovým organizacím daří tlačit na politiky, aby se nutná opatření nepřijímala nebo se přijímala později.
Je popírání antropogenních vlivů člověka na klima stále mezi českými politiky živé téma?
Řekl bych, že čeští politici si dnes nesnaží hrát na odborníky na klima jako kdysi Václav Klaus, spíše to téma bagatelizují. Bylo to vidět například při parlamentních diskusích o Pařížské dohodě o klimatu, kterou ČR ratifikovala jako poslední v EU. Na strunu populismu se hraje i tady, politici nejsou schopni odhlédnout od krátkodobých zájmů a nedívají se dostatečně kupředu.
Adaptační opatření, například pro případ povodní, se řeší i na lokální úrovni, ale na skutečné příčiny a velké znečišťovatele se politici ukázat bojí. Výmluvně se to ukázalo minulý měsíc na krachu novely zákona omezující výjimky z evropských limitů znečištění ovzduší pro velké elektrárny; proti se postavili vlastně politici napříč stranami.
Čtěte, jak plánovat výsadbu na 40 let dopředu:
V první linii: farmáři v Kalifornii hledají svatý grál pro boj s klimatickou změnou
Jaké jsou argumenty klimaskeptiků, které berou environmentalisté jako relevantní?
Vůbec se neshodnou na příčinách, protože skeptici tvrdí, že za změny klimatu člověk nemůže. Dokážu si ale představit, že by se environmentalisté dokázali shodnout s některými klimaskeptiky, kteří tvrdí, že je třeba se na oteplení především adaptovat. Potíž je, že skeptici ten potenciál adaptace na nové podmínky přeceňují.
Proč je kritika klimatologů spojována s kritikou Bruselu a Evropské unie?
Klimatologové a ekologové pochopitelně upozorňují na rizika stávajícího důrazu na nekončící ekonomický růst. Některé z těchto úvah byly přetaveny i do unijních dokumentů. Jde hlavně o princip předběžné opatrnosti a názor, že ekologická inovace nejen napomůže životnímu prostředí, ale stane se i konkurenční výhodou v globálním měřítku. To samozřejmě skeptici nemohou skousnout.
Podle nich EU vlastně české vědce korumpuje prostřednictvím grantů, které jim poskytuje a předepisuje jim, k jakým výsledkům mají dojít. Klimatická centra, jako například brněnský CzechGlobe, proto považují za prostředek jakéhosi ideologického importu z Bruselu.
Je otázka klimatu a jeho změn atraktivní pro české novináře?
Tématu se věnují výrazně méně než před deseti lety, kdy Klaus vydal svou první knihu o klimatu a bylo to pro ně atraktivní téma, protože bylo zhmotněno ve šťavnatých přestřelkách Klause s Martinem Bursíkem. Dokonce se v roce 2008 objevilo v agendě prezidentských voleb.
Mám pocit, že čeští novináři se ke klimatu vracejí spíš epizodicky, v případě povětrnostních extrémů nebo sucha, ale často chybí zasazení do kontextu, hlubší analýza. Je to i tím, že redakce českých deníků postrádají dostatek novinářů zaměřených na popularizaci vědy obecně.
Jak nakrmit lidstvo v roce 2050?
Jak nasytit miliardy: pšenice pro Afriku roste i ve 40 stupních
Proč mají dezinformace v oblasti klimatických změn tak dlouhou životnost?
Možná proto, že lidé mají tendenci vyhledávat informace, které podporují jejich přesvědčení. Hoaxy ohledně oteplování používají v zásadě podobné argumenty jako před pěti lety, ale pořád je tu dost lidí, kteří si rádi zanadávají na ekology nebo Evropskou unii a hledají k tomu podpůrné, rádoby vědecké argumenty. A ty jim jako na klíč klimaskeptici nabízejí. Budou to mít ale těžší, protože sucho a extrémy počasí dnes pociťují i laici.
Uvádíte, že čeští klimatologové a přírodovědci příliš s klimatickými mýty nebojují. Proč?
Část z nich uznává, že na veřejnou aktivitu rezignovali, protože dlouhodobější diskuse na sociálních sítích a podobně jsou prostě vysilující, nebo měli pocit, že reakcemi na každý výrok Václava Klause mu spíš dělají zbytečnou reklamu. Někteří ze mnou oslovených klimatologů také přiznávají, že jsou zkrátka opatrnější než dřív, protože je tady skeptici chytají za každé slovíčko. Může se to ale měnit, věřím, že je to i generační záležitost.
Plocha ledovců v Alpách se rychle zmenšuje:
Ledovce v Alpách umírají, proces se už nedá zvrátit
Jsou některá témata související se změnami klimatu v českém veřejném prostoru tabuizována?
Na nedávné diskusi se zástupci nevládních organizací, sdružených v Klimatické koalici, se mi někteří z nich snažili vysvětlit, že takovým „tabu“ v české debatě je problém klimatické migrace a klimatické (ne)spravedlnosti.
Ačkoli klimatické migraci se na Západě věnují zcela vážně odborníci i nevládní organizace, u nás se o něm prakticky bojí mluvit, protože zde stále pociťujeme hysterii z doznívající migrační krize. Přitom i seriózní instituce typu Světové banky zdůrazňují, že dopady klimatických změn budou v některých oblastech tak dramatické, že se v nich dají na pochod miliony lidí.
Dále se českým ekologickým organizacím ještě moc nedaří vysvětlovat provázanost ekologických a sociálních otázek; že příjmově slabší skupiny se nemohou „vykoupit“ ze znečištění v dané lokalitě nebo putovat do klimaticky příznivějších oblastí, protože na to zkrátka nemají.
Petr Vidomus absolvoval doktorská studia sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kurs o sociálních hnutích vyučuje na své domovské katedře sociologie. Zabývá se teorií a výzkumem sociálních hnutí, jeho specializací je problematika konzervativních hnutí a antienvironmentalismu. V únoru 2018 mu vyšla v Sociologickém nakladatelství (SLON) kniha s názvem Oteplí se a bude líp: Česká klimaskepse v čase globálních rizik, jež je první sociologickou studií české klimaskepse. Pracuje v Českém rozhlase jako redaktor.
Související články:
Trumpovo městečko. Hrozí jim zaplavení mořem, na oteplování stejně nevěří
Jak zastavit oteplování: vesmírné zrcadlo a další šílené plány
Komu smrdí uhlí? Odklon od fosilních paliv zdraží elektřinu
Žolík v boji proti klimatickým změnám: Američané slibují fúzní reaktor do 15 let
Průlom u amerických meteorologů: Člověk si za klimatické extrémy může sám
