„Dnes už v Kolumbii nemáme žádnou figuru srovnatelnou s Pablem Escobarem. Ukázalo se, že proslulost dlouhodobě úspěšnému narcobyznysu spíše škodí,“ tvrdí historik Oscar Calvo Isaza v Medellínu. Právě odtud, z druhého největšího města země, vládl v 80. letech světovému obchodu s kokainem nelítostný mafián, který se svým podnikáním otevřeně chlubil. Kvůli tomu, aby nebyl vydán k soudu do USA, vyhlásil státu svoji soukromou válku, v níž se neštítil ani teroristických útoků.
Z Medellína, kde „šéf zla“ za každého zabitého policistu či vojáka vypsal odměnu dle jeho hodnosti, udělal nejnebezpečnější město planety. V prosinci 1993 se po několikaměsíčním honu podařilo Escobara zastřelit na střeše jeho dočasného úkrytu při posledním pokusu o útěk.
Jeho síť přebral konkurenční kartel z Calí, který se na odstranění svého úhlavního konkurenta podílel v tajné spolupráci s ozbrojenými složkami Kolumbie. Ty si však dva roky po odstranění Escobara došláply i na představitele calíského kartelu. „Na první pohled je jejich likvidace velký úspěch, ale ten pohled klame. Problém je, že žádná válka proti drogám se nedá vyhrát. My tu sice v Kolumbii nyní nemáme jako v 90. letech jasně danou hierarchii organizovaného zločinu, existuje tu ale spousta malých skupinek, které dohromady do ciziny vyvážejí více kokainu než Escobar,“ směje se historik Calvo, který vedení své země vyzývá k tomu, aby se pochlapilo a spolu s dalšími latinskoamerickými politiky začalo prosazovat legalizaci návykových látek.
Srovnání cen marihuany ve 120 městech světa:
Marihuana ve světě: nejdražší je v Tokiu, nejvíce se spotřebuje v New Yorku
Podsvětí v Kolumbii se rozpadlo. Ne že by zmizelo, ale mafie jsou tak malé, že se jim říká butikové nebo rodinné kartely. Proto na rozdíl od slavných předchůdců z Medellína nebo Calí, už nemají sílu ani ambice na to, aby zajistily celou cestu kokainu od zasazení koky přes výrobu, pašování přes několikery hranice až na maloobchodní prodej koncovým zákazníkům především na tom nejlukrativnějším americkém trhu. Staly se pouhými dodavateli základní suroviny, kterou od nich vykupuje a pak dále výrazně zhodnocuje mexická galerka.
Ta vstoupila na scénu v 90. letech, kdy se Američanům podařilo zablokovat většinu leteckých i námořních tras, kterými se kokain z Kolumbie dostával přes Karibik do Miami. Kartely hledaly novou cestu a ta se logicky nabízela přes pozemní hranici v poušti, kde byly pašerácké stezky po desetiletí „vyšlapány“ při převážení mnohem méně výdělečné marihuany. Na přelomu tisíciletí už mělo mexické podsvětí v globálním obchodu s kokainem hlavní slovo.
Vypovězený pax narcotica
„V Mexiku dlouho panoval jakýsi pax narcotica. Státostrana PRI, která vládla republice desítky let, nechávala kartely volně pracovat pod podmínkou, že se budou věnovat výhradně drogám,“ vysvětluje po skypu historik Sanho Tree, který se ve washingtonském Institutu politických studiích zabývá dějinami omamných látek. PRI z toho těžila finance na svou volební kampaň. Jenže s tím, jak se v 90. letech drobil její monopol na moc v prospěch opozice, která na svou stranu získávala nejprve jednotlivé státy a v roce 2000 celou federaci, přestaly staré nepsané dohody platit.
V zemi se zvyšovala kriminalita a zločinci uzavírali dohody s politiky na lokální úrovni, takže se zdálo, že centrální moc ztrácí nad situací kontrolu. Když se v roce 2006 prezident Felipe Calderón rozhodl, že kartelům vypoví válku, veřejnost mu tleskala. O dvanáct let později ho za to proklíná a ráda by přivítala návrat pax narcotica. Zatímco před vyhlášením Calderónova tažení docházelo v Mexiku k devíti vraždám na 100 tisíc obyvatel, v roce 2017 už jich bylo 24. A nevypadá to, že by se krvavé řádění mělo zastavit nebo aspoň zbrzdit.
Podsvětí v Kolumbii se rozpadlo. Ne že by zmizelo, ale mafie jsou tak malé, že se jim říká butikové nebo rodinné kartely.
Mexickým strážcům zákona se sice podařilo zatknout či zabít většinu hlavních představitelů největších mafií, ale odstraněním vůdců drogy nepřestanou proudit. Mrtvé či zatčené vždy někdo nahradí, byť si místo na vrcholu musejí vystřílet v konkurenčním boji proti jiným zájemcům o šéfovské místo. Často to vede k rozpadu existujících struktur a vytváření nových, které mezi sebou chaoticky bojují o poklad v podobě 700 tun kokainu, které každoročně vyprodukují andské státy. Kromě bojů mezi jednotlivými chapadly chobotnice a jejich střety s armádou či policií je problémem „normalizace násilí“, což vedlo ke zvýšení pouliční kriminality včetně přepadení a únosů, jež mají na svědomí jednotliví lapkové. „Je jen jedna věc horší než organizovaný zločin: zločin neorganizovaný,“ glosuje to Tree.
Mexiko tedy hledá, jak se z této prekérní situace dostat. Nabízí se mu příklad Kolumbie, která dříve děsivá čísla vražednosti dokázala srazit na latinskoamerický (z evropského hlediska stále hrůzný) průměr. Majorka Liz Cuadrosová Velozová z kolumbijského policejního antidrogového oddělení Mexičanům například radí, aby pro boj s narcos sjednotili svoji policii rozdrobenou na 32 státních oddělení, jejichž šéfové často svévolně jednají bez ohledu na centrum. „Jednotné vedení policie bylo v 90. letech klíčem k tomu, aby se z naší republiky nestal ‚failed state‘,“ říká hrdě důstojnice.
Pustit na to gringy
„Také je potřeba využít podpory USA, které správně pochopily svoji zodpovědnost jako závěrečný článek kokainového řetězce. Jejich především technologická a zbrojní pomoc hrála klíčovou roli při rozbití nejmocnějších kartelů,“ dodává něco, co v Mexiku neradi slyší. Jeho historie je totiž na rozdíl od té kolumbijské formována neustálými třenicemi se severním sousedem.
Národ dodnes cítí ke gringům nechuť za to, jak ho ve válce před 170 lety připravili o polovinu území. Pozvat na domácí půdu americké vojáky či policisty se zbraněmi by byla politická sebevražda. Příslušníci DEA (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami) si v Mexiku musí počínat mnohem opatrněji než jejich kolegové v Andách.
Čtěte také:
Kratom má pomáhat při léčbě závislosti na opiátech. Americký úřad varuje před opakem
Pro národní hrdost potomků Aztéků už je dost těžké skousnout to, že zatčené bossy podsvětí po vzoru Kolumbie co nejrychleji odesílají do věznic v USA. I nejhlídanější kriminál v zemi se kvůli obří korupci stal pro kmotry vcelku slušným hotelem, ze kterého je možné pláchnout, kdykoliv se vám to zrovna hodí. To hned dvakrát svými spektakulárními útěky předvedl šéf Kartelu ze Sinaloy, který dosud v galerce patří k nejsilnějším hráčům. Joaquín „El Chapo“ Guzmán nyní po dalším zatčení čeká na proces v New Yorku, kde prokopání tunelu přímo do cely určitě nebude tak snadno proveditelná záležitost jako ve vlasti.
Kolumbijský ekonom Ricardo Rocha García, který se nelegálním obchodem zabývá jako vědec, ve vzestupu drogového násilí v Mexiku a jeho poklesu ve své domovině vidí přirozený dopad zákona poptávky a nabídky. „Kolumbijci jsou už jen dodavatelé nepříliš drahé suroviny, kvůli níž není potřeba vraždit. Mexičané kokain drží do doby, než ho prodají do maloobchodní sítě dealerů v USA, a za tu dobu jeho cena mnohonásobně stoupne,“ vysvětluje s tím, že pohádkové příjmy zvyšují chuť mafiánů urvat si co největší kus trhu.
Ceny kokainu se rychle mění nejen podle sklizně koky, ale také podle toho, jak úspěšné zátahy proti kontrabandu se daří mužům zákona. Svou roli tu hraje také spotřebitelská móda mezi uživateli návykových látek. V roce 2012 zpracovala Andská univerzita v Bogotě studii o tom, jak se mění cena kokainu v jednotlivých stadiích jeho nelegální cesty z pralesa až na stůl, kde si ho zákazník kreditkou srovná do „lajny“. V džungli má jeden kilogram hodnotu nejméně 2500 dolarů. Na kolumbijském pobřeží stál už šest tisíc dolarů, při vstupu do Mexika 15 tisíc a při překročení hranice do USA 35 tisíc. Při rozdělení na dávky a prodeji koncovým zákazníkům už stál jeden kilogram 150 tisíc dolarů. Dané sumy představují dle výzkumníků ty nejnižší odhady.
Přestože se násilí v Kolumbii podařilo za poslední dvě desetiletí výrazně utlumit, stále tu podle statistik připadá 27 vražd na 100 tisíc obyvatel, což je o tři více než v Mexiku, které právě zažívá nejkrvavější rok ve své historii. Jenže to je kvůli blízkosti k USA a pozornosti, které se „těší“ i díky křiku prezidenta Trumpa, jenž Mexiko označuje za nejnebezpečnější zemi planety, více vidět.
Vysoká kriminalita je problém číslo jedna, který Mexiko trápí. Kromě pochopitelných bezpečnostních dopadů na život obyvatel má i svoje hospodářské důsledky - například v tom, že násilí odrazuje cizince od návštěvy tamních památek. Přitom příjmy z turistického ruchu plní státní kasu jen o něco méně než prodeje ropy.
Zatímco Mexiko se třese, aby případy vražd v Acapulcu nebo Cancúnu nezaujaly globální média, Kolumbie si užívá reputaci „dosud neobjevené destinace“. Chytrým marketingem svoji doposud špatnou pověst využívá ve sloganu: „Jediné nebezpečí, které vám u nás hrozí, je, že už nebudete chtít odjet.“ Pomáhá jí i to, že kulturně a klimaticky podobná Venezuela jí nyní kvůli svému politickému a hospodářskému chaosu přepouští všechny potenciální návštěvníky.
Povstanou noví Escobarové
Escobar je mrtev, El za mřížemi, ale jejich osudy, které se dočkaly a ještě dočkají mnoha uměleckých ztvárnění, nemají na cirkulaci drog žádný vliv. Kokain dál z And proudí do světa, kde je po něm neutuchající poptávka. Noví Escobarové si vždy najdou způsob, jak svůj „produkt“ k dobře platícímu zákazníkovi dostat, a vysoké zisky v jejich očích ospravedlňují všechna rizika a prolitou krev. Mladí Latinoameričané stále cítí, že připojením se ke kartelu si výrazně zvyšují svoje sociální postavení, byť vědí, že budou páchat zločiny a že je se vší pravděpodobností čeká jen krátký život. Ale jak říká v Mexiku oblíbené přísloví: „Lépe žít pět let jako král než celý život jako vůl.“
„Čím více se proti kšeftování s drogami činí, tím více se zdražuje koncový produkt a tím lákavější je to pro mafiány,“ říká výše citovaný Sanho Tree, který kritizuje snahy o řešení problémů navázaných na obchod s narkotiky, pokud se nezváží jejich alespoň částečná legalizace.
„Naše současná politika připomíná v tomto ohledu přístup klienta, který dopraví auto do servisu a chce ho opravit. Jenže mechanikům zakáže, aby otevřeli kapotu, pod kterou je motor. Motorem drogového byznysu je prohibice, pokud ji rozumně neopravíme, bude mít náš boj proti narkotikům neustálé poruchy,“ glosuje se smutným úsměvem.
Autor je spolupracovníkem redakce
Dále čtěte:
Svět suší, drtí, balí, pálí. Marihuana získává na přijatelnosti
Pohoda za volantem. Colorado po legalizaci konopí trápí řidiči pod vlivem
Řecko má zachránit marihuana. Tsipras si slibuje miliardy, Brusel ho nebere vážně
Gates rozčílil kryptokomunitu: Bitcoin zabíjí, lze za něj koupit drogy
