Když se seznámíte s biologií brouků podčeledi Scolytinae, nemůžete nežasnout nad tím, jak dokonale dovedou kůrovcovití využít příležitosti, které jim klimatická změna připravila. Mazaní jak Čingischán a stejně tak připravení dobýt svět. Proti nim stojíme my a nejsme na tom líp než národy v raném středověku marně čelící invazi jezdců z mongolských stepí.
Toto přirovnání není až taková hyperbola. Za obojím totiž stojí změna klimatu, akorát že na přelomu 12. a 13. století jí nikdo nepřipisoval antropogenním faktorům. Tehdy totiž po velmi suchých létech s extrémně studenými zimami, které nomády závislé na pastvě musely decimovat, přišla období s vysokými srážkovými úhrny, díky nimž se zazelenaly i do té doby vyprahlé oblasti. Zatímco sucho a hlad Mongoly vystavily mimořádnému stresu, následná šťavnatá léta umožnila jejich jízdě pohyb na dlouhé vzdálenosti, aniž by museli složitě řešit základní logistické potíže armád té doby: kde sehnat vodu a krmení pro koně.
Jsou všude
Klimatická změna nahrává hmyzím škůdcům, houbám a bakteriím a stojí za masovým vymíráním lesů nejen v Česku, nejen v Evropě, ale také na Sibiři, v Austrálii nebo třeba na západě Severní Ameriky. Zvláštní kapitolu představují nepůvodní invazivní druhy, které se působením člověka (obchod komoditami včetně dřeva, obaly) dostávají do různých částí světa, kde nalézají prostřený stůl v podobě nových hostitelů, jež nemají proti invazivním organismům vyvinuté obranné mechanismy. Jenže masové odumírání lesů mají často na svědomí druhy, které se vyvíjely spolu se svými hostiteli odnepaměti a periodicky při vhodných podmínkách dokázaly zdecimovat část populace jednotlivých dřevin.
Výkyvy klimatu včetně dlouhých suchých nebo naopak vlhkých období nejsou v dějinách ničím výjimečným (viz příklad mongolského vpádu) a přirozené ekosystémy se s nimi dokázaly popasovat právě díky často velmi bohaté druhové skladbě, kdy každý chvilku tahal pilku. Kůrovci, ale i motýli, dřevokazné houby a mikroorganismy byli součástí evoluce přírodního lesa, na níž se podílejí nejen živé organismy a období s měnícím se klimatem, ale i požáry, vichřice a další jevy.
Sucho i na sněhu. Voda schází obcím už i během zimy
V pásmu od Nového Mexika až po kanadskou provincii Britská Kolumbie invaze lýkohuba Dendroctonus ponderosae zlikvidovala borové lesy s násobně větší rozlohou, než je celé území České republiky. Teplé zimy a sucha v posledních dvaceti letech velmi rozšířily areál jeho původního výskytu, zanechal za sebou desítky milionů hektarů lesů se stojícími mrtvými stromy, které se ani nikdo nepokouší odklízet. V Britské Kolumbii dosáhla úmrtnost dospělých porostů borovice pokroucené Pinus contorta, která je hospodářsky důležitou dřevinou, 80 procent. „Celé hodiny můžete letět malým letadlem a pod sebou neuvidíte nic jiného než mrtvý les,“popsala tamní situaci v rozhovoru pro e-časopis YaleEnvironment360 entomoložka Diana Sixová. Podle jejího názoru se na tak rozsáhlých územích a při tak mohutných invazích nedá aktivními zásahy kromě utrácení peněz nic dokázat.
„Bude to pokračovat do té doby, dokud všechno nesežerou nebo dokud nepřijdou tvrdé zimy a neskončí sucho,“ tvrdí Sixová. Co se tedy dá vůbec dělat? Přijít na kloub genetice jednotlivých stromů, které kalamitu nejen přežily, ale dokonce prosperují, zatímco skoro všichni příslušníci stejného druhu podlehli. To je ale pravý opak záchranných velkoplošných akcí - pomalá, trpělivá práce, jejíž výsledek bude vidět tak za dvě generace.
Narušený koloběh
Proměny lesa je možné studovat jak z letokruhů starých stromů, ale třeba i z analýzy pylových zrn v rašeliništích nebo sedimentech jezer třeba na Šumavě, až do doby před nějakými čtyřmi a půl tisíci lety, kdy ještě byla zcela prosta lidského osídlení. Druhová skladba se měnila i bez lidského přičinění, s jeho příchodem však mnohem rychleji. Třeba středověké šumavské sklárny potřebovaly obrovské množství dříví nejen kvůli sklářským pecím, ale i kvůli potaši, vyráběnému z popela tvrdých dřevin, většinou buku. V kdysi převládajících bukovojedlových lesech se začala měnit skladba, postupem času získal navrch smrk. Rychle rostoucí smrkové dřevo bylo minimálně v posledních sto letech vysoce preferované, protože dávalo nejlepší finanční výnos, a tak byly smrky vysazovány v podstatě v monokulturách i tam, kam nepatřily.
| Kůrovci - dokonalí stratégové |
|---|
| Larvy kůrovce dokážou vydržet pod kůrou svých hostitelů dost silný mráz, protože si produkují vlastní glykol, obdobu fridexu. Uzavírají velmi pevná účelová spojení s jinými organismy, například si pěstují houby, které používají jako „trójany“ - jejich sporami naočkují stromy a houby pak oslabují organismus stromů, které se napadení brání pryskyřicí či mízou obsahující řadu toxických látek. Do této skupiny agresivních lýkožroutů patří také lýkožrout smrkový. Druhá velká skupina pak vyvinula s houbami dokonale symbiotický vztah, brouci i jejich larvy se totiž neživí lýkem, ale „nektarem“ produkovaným houbami. K těmto ambróziovým lýkožroutům patří i náš dřevokaz čárkovaný (Trypodendron lineatum), který jak avizuje jeho rodové jméno, spolehlivě kazí dřevní hmotu tím, že pro své houby vrtá díry hluboko do kmene, zatímco lýkožrout zůstává pod povrchem.
Zeptáte se, co z toho má ta houba? Toto je perfektně reciproční vztah - kůrovci jak přelétají, tak s sebou přenášejí spory hub, a to nikoli nahodile, ale ve speciálně uzpůsobeném orgánu zvaném mykangium, aby se sporám nic nestalo. Jejich reprodukční strategie jsou právě tak různorodé, jako účinné. U některých druhů kůrovců samice kromě oplozených vajíček, z nichž se líhnou její dcery, klade i neoplozené vajíčko, z nějž se vylíhne samec (s polovinou chromozomů), který se spáří se svými sestrami. Pokud se na některou nedostalo, tak naklade svá neoplozená vajíčka, aby se spářila s jedním ze svých vlastních synů a posvačila všechny ostatní. |
Stačila série po sobě jdoucích suchých a horkých letních období, aby mělce kořenící a na nedostatek vláhy citlivé smrky začaly chřadnout. Tytéž podmínky, tedy mírné a pozdě přicházející zimy, brzká jara a horká léta pomohla lýkožroutu smrkovému Ips typographus, aby se neuvěřitelně namnožil díky opakovanému rojení během jedné vegetační sezony. Ve spolupráci s houbou Ceratocystis polonica (to od ní má napadené dřevo modrou barvu) začal atakovat smrkové lesy v celém regionu.
Ekolog Josef Fanta: Přestali jsme uvažovat selským rozumem
Pokud přihlédneme k tomu, co se stalo v Kanadě a USA s lýkohubem a borovicemi, tak každý další rok s těmito charakteristikami znamená, že početnost „kůrovce“ bude dál raketově stoupat. Porosty s dominantním zastoupením smrků, zvláště na nevhodných stanovištích, téměř nemají šanci.
To, co byl vyrovnaný souboj, který probíhal odnepaměti, se vinou změny podmínek zvrátil a napomohl invazím, jejichž intenzitě se ani les, ani lesníci nedovedou a v podstatě ani nemohou ubránit. Můžeme vyhazovat jednoho ředitele Lesů ČR po druhém, ale to jsou jen rituální oběti, které ovšem nepřivolají opravdu tuhé zimy s bohatou sněhovou nadílkou a léta s dobrými srážkami.
Jedle si ani neškrtnou
V nepoměrně hustěji zalidněném Česku ovšem nejde jen tak čekat s rukama založenými do klína. Takže nově napadené porosty budeme kácet, seč budou síly stačit, zatímco ty mrtvé už z důvodu kapacitních (lidi nejsou) bude lepší „nechat v zásobě nastojato“. Poučeni budeme zalesňovat s podstatně větším podílem listnáčů včetně pionýrských dřevin (jeřáby, břízy). Obnova bude stát miliardy, proti nimž nepůjdou skoro žádná inkasa, protože trh s kůrovcovým dřívím bude ještě dlouho zahlcen. Samostatným faktorem, který bude obnovu hodně komplikovat, jsou neuvěřitelně vysoké stavy spárkaté zvěře, včetně nepůvodních druhů. Bez „oplocenek“ si jedle nebo listnáče, zvěří preferované, ani neškrtnou a velkoplošné holiny třeba zrovna jelenům vyhovují. Vlky, kteří by mohli jejich stavy regulovat, protože to dělají odjakživa, tady myslivci a chovatelé ovcí nesnesou.
Na pozadí přibývajících desítek tisíc hektarů mrtvých porostů zkrátka nebude snadné dosáhnout racionálního kompromisu mezi lesníky, laickou veřejností, ochranáři, nájemci honiteb, myslivci, vlastníky i politiky. Kolektivní hysterie ale návrat odolnějšího, protože přírodě blízkého, druhově pestřejšího lesa nepřinese, bude ještě mnohem komplikovanější.
Náš původní druh patřící do zdejších ekosystémů odnepaměti se zanedlouho chystá k prvnímu rojení, aby sežral další porci (nejen) českých smrčin. Bude-li teplo, nespokojí se s málem.
| Co řekne mrtvý strom? |
|---|
Letokruhy kanadské borovice pokroucené Pinus contorta prozrazují nejen požáry a napadení hmyzem, s nimiž se dokázala vypořádat, ale že nakonec boj s lýkohubem Dendroctonus ponderosae a houbou Grosmannia clavigera, kterou roznáší (modré skvrny), prohrála. Uschlé stojící stromy jsou použitelné nejen pro papírenský průmysl, ale dají se zpracovávat i na pilách. Modré zbarvení, které dříve kulatinu z napadených stromů v očích pilařů i spotřebitelů zcela znehodnocovalo, začíná v hodně „ekologickém“ státě Colorado spotřebitele naopak přitahovat. Nákupem řeziva i nábytku či bytových doplňků dávají najevo, že jim není využití uschlých stromů lhostejné, a přispívají tak k jejich postupnému odtěžení.  |
Přečtěte si také:
Největší kůrovcová kalamita v historii: letos bude napadeno až 15 milionů metrů krychlových dřeva
Babiš: Stát dříve podcenil boj s kůrovcem, utlumení následků potrvá až 20 let
Lesům ČR klesl zisk o čtvrtinu, také kvůli nižším cenám dřeva
