Nizozemská vláda se obrátila na nejvyšší soud s žádostí, aby zrušil již pravomocné rozhodnutí soudů, podle něhož nizozemský stát nese část viny na masakru bosenských Muslimů ve Srebrenici v roce 1995. Informovaly o tom dnes tiskové agentury s odvoláním na mluvčího nizozemského ministerstva obrany Klaase Meijera.
Nizozemský odvolací soud 27. června potvrdil odsuzující rozsudek prvoinstančního soudu. Ten dospěl k závěru, že stát je odpovědný za smrt asi 300 muslimských (nyní bosňáckých) mužů, protože nizozemští vojáci umožnili jejich deportaci z takzvané bezpečné zóny OSN do rukou bosenskosrbských jednotek.
„Nesdílíme názor soudců, že nizozemští vojáci mírových sil OSN jednali nezákonně, a nechápeme, jak soud k tomuto rozhodnutí dospěl,“ řekl podle agentury Reuters Meijer s odkazem na červnové stanovisko odvolacího soudu potvrzující prvoinstanční verdikt.
Přečtěte si také:
Demolice paměti. Reportáž z města, kde si potomci vrahů a obětí dodnes nakukují do oken
Nejvyšší nizozemský soud, pokud se bude mimořádným opravným prostředkem vlády zabývat, nebude rozhodovat ve věci samé. Může však rozsudek soudu nižší instance zrušit, dojde-li k závěru, že byl porušen zákon nebo procesní pravidla.
Srebrenický masakr. Jeden z tragických vrcholů občanské války v Bosně a Hercegovině
Vojáci pod velením generála Ratka Mladiče vstoupili do Srebrenice 11. července 1995. Sám Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je „v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar“. Uprchlíkům jen o pár hodin později rozdával chléb a říkal: „Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás - nejdřív ženy a děti - do bezpečí.“
Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 tisíc lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.
Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.
Nizozemci jako lidské štíty
Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním a Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.
Srbské jednotky vstoupily do samotném města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina z obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 tisíc lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli pryč.
Muži, vojáci a civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 tisíc lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí padla, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A později zabili, a to - jak se později prokázalo - podle předem připraveného plánu.
Přesný počet obětí není znám
Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen dohaduje, nejčastěji se hovoří o osmi tisících mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř sedm tisíc obětí vraždění. Na výročí masakru se pak každoročně u Srebrenice konají nové pohřby.
Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské se poprvé přiznala k masakru v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.
V Haagu padly mnohaleté tresty
Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Až na 20 let skončili ve vězení například členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří čelili spravedlnosti poté, co se záznam jejich činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Dva muži považovaní za hlavní strůjce genocidy - Ratko Mladič a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) - se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).
Karadžić byl v loňském roce odsouzen ke 40 letům vězení, soud ho uznal vinným v deseti z jedenácti bodů obžaloby, včetně genocidy. Karadžić se proti rozsudku odvolal. Mladičovi žalobce ICTY loni v prosinci navrhnul doživotní trest. Verdikt soudu se očekává letos.
