Jenom ve Španělsku se počet vylidněných vesnic odhaduje na skoro tři tisíce a v Itálii je podle průzkumů tamní daňové správy přes jeden a čtvrt milionu opuštěných, neregistrovaných domů. A co není v katastru, nemůže být ani daněno. Na internetu najdete specializované stránky, které nabízejí opuštěné domy ve vylidněných dědinách či městečkách někde v oblasti Abruzzo či na Sicílii za pár set euro. Přitom nejde o důsledek nějakého válečného konfliktu a násilného přesunu obyvatelstva, ale postupného „stahování rolet“.
Stárnutí a depopulace té části venkova, která se nestala bližšími či vzdálenějšími předměstími prosperujících městských aglomerací, je globální fenomén. Ať už se mu říká rural exodus nebo Landflucht, postihnul všechny vyspělé země - od Japonska přes americký Středozápad až po Itálii, Francii nebo Švédsko. Samostatnou dimenzi stejného problému pak představují postkomunistické země, a to bez ohledu na to, zda jsou v EU, jako je Bulharsko, nebo stojí mimo ni, třeba v Ruské federaci.
Červení v Thajsku
Nejde jen o vyspělé země - všude, kde se vyskytla trojkombinace rychlé ekonomické a sociální transformace a demografické změny, dochází k pnutí a k jakési bipolární poruše, a to i v případě, že na agregované úrovni můžeme hovořit o hospodářském vzestupu, historicky bezprecedentním.
V preindustriální éře, kdy většinu populace živilo obdělávání půdy, chov dobytka, lov či sběr, znamenal vysoký počet potomků ekonomickou výhodu a životní pojistku zároveň. To se dramaticky mění, jakmile nastupuje placená práce v násobně produktivnějším průmyslu, který je místně koncentrovaný, mechanizuje se zemědělství a lidé se stěhují za lepšími možnostmi do měst. Prodlužování všeobecné školní docházky zahrnující i dívky je velmi významnou součástí vzestupné spirály ekonomického rozvoje. Všude, kde k němu došlo, netrvalo dlouho a začala klesat porodnost.
Přečtěte si: Investice daleko od hlučícího davu aneb Tipy, kde začít nový život
Thajské království nepoznalo jako jediná země v jihovýchodní Asii ani kolonialismus, ani komunismus, ani ukrutné války, ani bůhvíjaké experimenty sociálního inženýrství. Přesto tady klesla celková plodnost z 6,1 dítěte na ženu v letech 1965 až 1970 na dnešních 1,5 dítěte, tedy pod úroveň Česka (1,6) a průměru EU. Thajsko je přímo vzorovou případovou studií pro politology na téma, jak se rychlá sociálně-ekonomická změna při vysoké sociální nerovnosti dovede promítnout do politiky. Thajských horních deset procent je dodnes z hlediska průměrného příjmu 12,6krát bohatších než spodních deset procent, což je někde na půli cesty mezi Spojenými státy a Českem, průměrný HDP na obyvatele megapole Bangkoku je trojnásobný oproti severovýchodu země (tzv. Isán, kde žije třetina populace, lidé tady hovoří „buranským“ dialektem, který se víc podobá laoštině než thajštině).
Na pozadí asijské krize (1997) a thajské bipolarity se vynořil dolarový miliardář Tchaksín Šinavatra, který založil novou politickou stranu s případným názvem „Thajci milují Thajsko“ s programem, jenž zadlužené farmáře oslovil dlužnickým moratoriem, zavedl dostupnou zdravotní péči, podpořil rozvoj venkovských malých a středních podniků a masivně investoval do infrastrukturních projektů.
Dohody o volném obchodu uzavíral jak na běžícím pásu a privatizoval státní podniky. Tato populistická směs keynesiánského poptávkového stimulu kombinovaná s redistribucí směrem k spíše chudším vrstvám a rozumných pobídek na nabídkové straně se ukázala být z politického hlediska vítězným receptem - Šinavatra dvakrát vyhrál volby, podruhé drtivě, zakrátko nato byl vojenským převratem svržen. Předběhl Donalda Trumpa asi tak o patnáct let a jako předzvěst populistických revolt ve světě je dosud hrubě nedoceněný.
Neumřít v práci: kolik milionů je třeba na předčasný důchod?
Nedaleký Vietnam zažil kolonialismus, ukrutnou válku a komunismus včetně velkých sociálních experimentů. Porodnost v podstatě s jistým časovým zpožděním kopíruje vývoj v Thajsku, dnes je 2,04, pod hranicí prosté reprodukce. Mediánový věk je v Thajsku s 37,7 roku nižší než v Česku (42,1), ale mnohem vyšší než ve Vietnamu s 30,5 roku. Vietnam s HDP pod 2500 dolarů na hlavu má tedy k dobru nějaký čas, aby dohnal Thajsko s 6600 dolary, poháněn mimo jiné demografickou dividendou a zájmem zahraničních investorů, hledajících levnou náhradu za Čínu.
Zda se ale obě země dostanou na úroveň, kterou má dnes Česko (něco přes 20 tisíc dolarů) dřív, než zestárnou, to je docela dobrá otázka. Co by za to tamní národohospodáři a ekonomové dali, kdyby na ni znali kladnou odpověď.
Na odstředivé dráze
Celosvětově se hledá recept, jak dosáhnout rozumné rovnováhy mezi gravitační silou velkých aglomerací na straně jedné a regiony mimo spádové oblasti se špatnou infrastrukturou, kterou se nevyplácí ani udržovat, natož pak do ní investovat, na straně druhé. Na odstředivé dráze se přitom ocitnete z „objektivních důvodů“: moderní zemědělství má sice fantastickou produktivitu, ale pak také logicky zaměstnává velmi málo lidí, a další technologie zvedající produktivitu jsou na obzoru (například v podobě autonomních vozidel, plně automatizované živočišné výroby atd.). Tam, kam nepřijde nějaký jiný byznys, který by výpadek pracovních příležitostí nahradil, se venkov rychle vylidňuje.
Jsou lidé, kteří toto cílevědomě vyhledávají dobrovolně, aby se ocitli daleko od hlučícího davu, ty lze nabídkou levných nemovitostí, často v malebné krajině, přilákat. Ale takových „venkovanů“ je menšina, ani zdaleka jimi nejde na většině míst vykompenzovat odchod mladých do měst. Vysoce převládají ti, kteří „zůstali“, mají nižší příjmy, horší přístup k sociálním službám a připadají si odstrčení. Jaký div. Tam, kde se mohou projevit prostřednictvím svobodných voleb, se tato polarizace promítne, ať už je to v thajském Isánu, Díře u Hanušovic nebo v Youngstownu.
Robot místo zaměstnance? V Česku je čtvrtá průmyslová revoluce zatím jen evolucí
To je samo o sobě špatná zpráva i pro bohaté země, pro ty dodnes zcela nerozvinuté je to ještě trochu jinak. Není totiž vůbec snadné naskočit do nějaké afrikanizované verze „východoasijského rozvojového expresu“. Kupříkladu průmyslová odvětví náročná na pracovní sílu také procházejí nahrazováním lidí stroji. Co jiného znamená Průmysl 4.0 než fakt, že klasický model ekonomického rozvoje přes industrializaci a urbanizaci v rozvojových zemích začne ztrácet svoji hlavní přednost - absorpční kapacitu. Jinak řečeno, kdo se v předchozím industrializačním příběhu nenašel, už jej s podobnými výsledky neokopíruje. Řeč je samozřejmě o skoro celé subsaharské Africe, kde se třeba v takovém Nigeru pořád rodí šest sedm dětí na ženu.
Ekonomická geografie a demografie nepřestanou nudit ani v budoucnu. V relativně vyspělých a bohatých zemích bude venkov pustnout a zarůstat, hospody zavírat a rolety obchodů stahovat. Polovina Francie má dnes průměrnou hustotu obyvatel menší než 30 lidí na kilometr čtverečních, což je méně než sedmina průměrné zalidněnosti Ugandy nebo Nigérie.
