Sucho a obavy z budoucnosti, kdy bude voda na příděl, jsou ve skutečnosti až třetím nečastějším spouštěčem debat o tom, že by se vodárenství mělo vrátit zpátky do rukou měst a obcí. Druhým jsou zprávy o vyplácených dividendách a příjmech manažerů a na prvním místě jsou samozřejmě složenky a ohlášené zvyšování cen. Tak je to všude na světě, kde se do vodárenství tak či onak zapojil soukromý kapitál. Pokud máte pocit, že Česko je jedinou zemí, kde se vedou debaty o „remunicipalizaci“, tedy o vypovězení smluv se soukromými provozovateli nebo o vykoupení jejich podílů, pak jste na velkém omylu. Všude je to velká politika.
Berlín, Paříž i Buenos Aires
Pamatuji doby, ano byla to 90. léta, kdy kdo vodu neprivatizoval, jako by nebyl. Mezinárodní finanční korporace (IFC) ze skupiny Světové banky si na privatizaci vodáren postavila celou divizi, byl to jeden z důležitých pilířů její strategie a najala se spousta lidí. Vlajkovou lodí bylo třeba Buenos Aires, ale to už má mezitím remunicipalizaci za sebou, stejně jako La Paz a IFC potichu vyklidila prostor. Hlavním důvodem byly rychle rostoucí ceny vody, což samozřejmě vyvolalo nespokojenost voličů, zejména když se dozvěděli, že investoři vydělávají.
Zdaleka nejde jen o rozvojové země, ale cestu tam a zase zpátky absolvovaly i významné světové metropole, ve Spojených státech třeba Atlanta.
Mýtus o navyšování cen vody: Babiš věří na hastrmany
Nám nejbližší je příklad Berlína, který nejdříve v roce 1999 velmi komplikovaným způsobem zprivatizoval, což vyústilo v roce 2011 v referendum o zveřejnění smluvních dokumentů. V roce 2013 město znovu 49,9procentní podíl od RWE a Veolie vykoupilo, což vzhledem k vysoké zadluženosti Berlína není jen tak.
Francie, která je kolébkou modelu, jenž se uplatnil i v Česku, kdy je majetek oddělen od jeho soukromého provozování, a porodila globální vodárenské hráče, má také příklady návratu vodárenství pod městská křídla. V Paříži zajišťuje služby poskytované dříve Veolií a Suezem od roku 2010 komunální podnik Eau de Paris, ale v tomhle případě nešlo o odkup, nýbrž o neprodloužení smlouvy. Po více než 120 letech zajišťuje vodu pro Nice komunál, ne soukromá firma.
Anglie vyprahlá jak Paňdžáb před monzunem
V Anglii se vodárenské společnosti zprivatizovaly koncem 80. let za Margaret Thatcherové, i když Skotsko se soukromníkům ve vodě vyhnulo obloukem. Vzhledem k letošním vedrům a nebývalému suchu je nadávání na privátní vodárny oblíbené téma, přičemž zvláštní místečko v mediálním pekle samozřejmě náleží Thames Water. Ta zásobuje vodou patnáct milionů lidí včetně Londýna a dostává periodicky různé sankce za vysoké ztráty vody, úniky splašků a další prohřešky. Naposledy letos v červnu „vyfasovala“ od regulátora Ofwat pokutu 65 milionů liber, kterou ovšem musí zaplatit formou vratky spotřebitelům v průběhu dvou let. Firma už deset let nezaplatila na dani z příjmu ani libru, protože využívá možnosti odložené daně, pokud a dokud investuje do infrastruktury. Tato daňová úleva kupodivu není podmíněna omezením výplaty dividend, loni šlo akcionářům, mezi nimiž jsou například čínské nebo blízkovýchodní státní investiční fondy, sto milionů liber. Pod vlnou kritiky společnost výplatu dividend a bonusů pro generálního ředitele na tento a příští rok suspendovala.
Ostatní vodárenské společnosti si vyplácejí dividendy, jako by se nechumelilo. Podle jedné interpretace tak v souladu s péčí řádného hospodáře vlastně dělat musejí, když akcionáři čelí možnému riziku vyvlastnění. Třeba United Utilities, zásobující severozápad Anglie, letos ohlásila výplatu rekordní dividendy (181 milionů liber) a zároveň pohrozila zákazem kropení. Tohle když uděláte Angličanovi, lpícímu na své zahrádce a trávníku, tak zuří. Kolik takových píáristických katastrof potřebujete, než vás někdo vezme kladivem přes prsty? Každé další protržené potrubí a odstávka dodávky vody pak jenom posilují přívržence „renacionalizace“ na čele s vůdcem labouristů Jeremym Corbinem. S tímhle nápadem už dávno není za exota: podle průzkumů veřejného mínění, který loni v létě udělal Legatum Institute, se tato myšlenka chytla a podporovalo ji 83 procent respondentů. A to byla loni Anglie normálně svěže zelená a nepodobala se Paňdžábu před příchodem monzunu.
Návrat pod státní či obecní křídla?
Čistě z hlediska investiční analýzy porovnáte dividendový výnos nebo ziskové marže vodárenských společností s výnosy z municipálních nebo vládních dluhopisů, přičemž u dobře hospodařících velkých měst nebývá rozdíl oproti výnosu státních bondů velký. Vcelku nepřekvapivě vám pak vyjde, že přechod na „neziskový model“ by nemusel být finanční katastrofou, protože úrokové náklady na získání prostředků pro odkup jsou velmi nízké. Takže najdete spoustu přívrženců, kteří budou argumentovat, že při stejných cenách by bylo možné podstatně více investovat do obnovy a rozvoje infrastruktury, případně investovat stejně a vodné a stočné zlevnit.
Jak se změní Česko? Teplo jako na Jadranu a pořádné sucho, na citrony ale zapomeňte
Tady je ovšem ten háček: typický volič typického politika nechválí za zvýšení investic a snížení ztrát vody v potrubí, spíše vyvolá stížnosti na to, že se zase všude kope, v zemích s vyšší korupcí pak podezření, kolik z hodnoty zakázek si zúčastnění rozdělili mezi sebe. Naopak zlevnění vody je mnohem populárnější, dokud síť jakž takž funguje, je to politicky preferovaná varianta.
Proč se s privatizací začalo
Stárnoucí infrastruktura a ceny vodného a stočného nepokrývající ani náklady na nezbytnou údržbu byly tím hlavním motivem privatizace, nikoli snaha doplnit rozpočet mimořádnými příjmy z ní.
Přesvědčení, že soukromý sektor dovede zajišťovat služby efektivněji, a to i po započtení odměny pro soukromé provozovatele, bylo ve své době nepoměrně silnější než dnes. Jestliže se ukázalo, že regulace je „docela“ komplikovaná, že samotní regulátoři nejsou vůči tlaku vysoce motivované lobby „zcela imunní“ a samotní provozovatelé myslí především na své zisky, pak druhý extrém je rovněž dobře popsaný.
Nejlíp jej shrnuje legendární citát někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to nejlepší, dopadlo to jako obvykle.“
Dále čtěte:
Opatření proti suchu: desítky obcí omezily nakládání s vodou
V prach se obrátíš. Startovní čárou pro řešení sucha je záchrana půdy
Jak bojovat se suchem? Propojením vodovodů za 22,7 miliardy
Přestali jsme uvažovat selským rozumem, říká ekolog Josef Fanta
