„Kde jste? V centru? Tak to tu budete rychle. Za patnáct minut v Bergu,“ uklidňuje mě po telefonu Dalibor Trebichalský. Jsme zrovna u prezidentského paláce v centru Bratislavy, je pátek odpoledne, doprava houstne. Za patnáct minut že budeme v rakouském vinařském ráji? Nechce se mi věřit. Startujeme z podzemních garáží, po chvilce bloudění uličkami bratislavského Starého Města najíždíme na Most SNP a už jsme v Petržalce, kdysi největším sídlišti v Československu.
Z Bratislavy mizíme o dost rychleji než Dunaj pod námi. Za minutu projíždíme bývalým hraničním přechodem a krajina se začíná pomalu zelenat. Už jsou vidět první vinice. V Bergu, jedné z prvních obcí na rakouském „předměstí“ Bratislavy, nás čeká Dalibor. Sedí na zahrádce místní útulné vinárny. Jak je hned vidět, čas tu plyne o poznání pomaleji. V tu chvíli přemýšlím, kam se tak asi za patnáct minut dostanu z centra Prahy…
Přichází číšnice, jsem připraven si objednat německy. „Čo vám prinesiem?“ zvolá. Dalibor se jen usmívá. Vinárna patří Slovákovi Michalu Poláčkovi, kromě místního vína tu podávají také točenou plzeň. Dalibor pracuje jako obchodní ředitel v jedné z bratislavských stavebních firem. Nebydlí přímo v Bergu, ale v kilometr vzdáleném Edelstalu, a to už sedmým rokem. Loni na podzim byl jako jediný Slovák zvolen do obecní rady. Z celkového počtu necelých 700 obyvatel tvoří Slováci v Edelstalu zhruba čtvrtinu, podobně jako v o něco větším Bergu, kde jich žije kolem čtyř stovek.
Edelstal. Rakouskou vinařskou vesničku dělí od centra Bratislavy asi 20 minut jízdy autem. Z rušné metropole se rychle dostanete do vinařského ráje a kraje větrných elektráren. Kdysi chudé Burgenlandsko patří dnes mezi rakouské premianty v růstu HDP. Spolková země už dnes dokáže pokrýt celou svoji spotřebu energie jen z obnovitelných zdrojů.
„Přišli jsme sem jako jedni z prvních Slováků. Koupili jsme byt v jedné ze dvou družstevních bytovek,“ vypráví Dalibor a připomíná, že družstevní výstavba má v Rakousku na rozdíl od Česka nebo Slovenska nepřerušenou tradici. Až poté se do Bergu začali stěhovat lidé do nově postavených rodinných a řadových domků. Ačkoli se malá vinařská obec díky Slovákům významně rozrostla, rozhodně nepůsobí jako klasický satelit. Místní vedení si pozorně hlídá, aby se i přes prudký nárůst počtu obyvatel udržel tradiční ráz obce. Původní rakouští obyvatelé také hodně dbají na společenský život, na což Slováci přicházející z anonymních bratislavských sídlišť rozhodně nejsou zvyklí.
Dalibor vyrostl v nedaleké Petržalce a pád železné opony sledoval ve čtrnácti letech přímo z oken svého panelákového pokojíčku. Život na rušném sídlišti najednou vyměnil za klid v blízkosti vinných sklípků. Ale od svých krajanů se v něčem liší: jeho angažmá v obci nezůstalo jen u pouhého členství v místním zastupitelstvu. Stal se členem dobrovolných hasičů, působí ve farní radě a na místním pažitu kope do mičudy jako důrazný obránce místního klubu SC Edelstal. „Snažím se co nejvíce angažovat. I kvůli tomu, abych se naučil plynně německy,“ vysvětluje. Mezi tamními Slováky je výjimka. „Některé Slováky, kteří tu žijí, ani neznám. Ráno se jen otevře garáž, vyjede zní auto a večer se zase do garáže vrátí. Znáte film Můj soused zabiják?“ směje se Dalibor.
Po práci do dědiny
Člověk už si pomalu zvyká na to ospalé páteční odpoledne u sklenky veltlínského z místních hroznů. Chvíli to ale trvá. Vždyť ještě před pár desítkami minut jsme čekali v dopravní zácpě na Hodžově náměstí. Bratislava a její rakouské předpolí jsou dva odlišné světy. A to nejen kvůli tomu, že život na obou stranách Dunaje plyne úplně jiným tempem. V rakouských obcích žijí hlavně sedláci nebo dělníci z místních továren. Lidé, kteří přicházejí za čerstvým vzduchem z Bratislavy, naopak pracují převážně hlavou v prosklených kancelářích nebo podnikají. Patří mezi nejlépe vydělávající Slováky.
„Slováci mají jiný životní rytmus. Žijí i pracují především ve městě a po práci přijdou do naší dědiny,“ říká plynulou slovenštinou Gerhard Schodinger, starosta Wolfsthalu, obce, kterou dělí od Bratislavy pouhých osm kilometrů. Kde se naučil tak dobře slovensky? „No v práci,“ směje se místní burgermeister. Wolfsthal vede už čtrnáct let, a zažil tak největší vlnu slovenské imigrace. Dnes má jeho „dědina“ více než tisíc obyvatel. Za posledních deset let se rozrostla zhruba o čtvrtinu, a to hlavně díky Slovákům. „Naši lidé v obci vědí, že se mnou mohou případně promluvit slovensky, a to je dobrý pocit, ne?“ vysvětluje Gerhard.
Nekompromisní obránce. Člen obecní rady rakouské obce Edelstal Dalibor Trebichalský patří mezi opory místního fotbalového klubu. V obci se angažuje, jak jen může. Vyrostl v paneláku na Petržalce, teď chce splynout s rakouskými vinaři.
Když se stal starostou, obec začala prodávat první stavební pozemky. Zájem měli téměř výhradně Slováci. „Říkal jsem jim: Těším se, až přijdete,“ vzpomíná starosta, který je dodnes pyšný na to, že Slováky do obce osobně pozval. Za pár let vytvořili tak silnou komunitu, že dnes ve Wolfsthalu tvoří více než třetinu obyvatel. A stavební pozemky se prodávají dál. Jejich cena ale nezadržitelně stoupá. Ještě před osmi lety, když nová výstavba začínala, jste si tu mohli koupit metr čtvereční stavební parcely za pouhých 40 eur. Teď jsou ceny už úplně někde jinde, vzrostly až pětinásobně; běžně tu za metr zaplatíte kolem 200 eur.
Pozemky ve Wolfsthalu nebo třeba v Kittsee, kde dnes žije už skoro polovina obyvatel slovenské národnosti, přesto stále vyjdou levněji než parcely na slovenské straně hranice. V Karlově Vsi, kterou od Wolfsthalu odděluje jen Dunaj, dnes už metr čtvereční za 200 eur koupíte jen těžko. Pozemky tu většinou vyjdou o polovinu dráž. Za stejnou cenu jako na slovenském předměstí Bratislavy můžete pořídit luxusní parcelu přímo na břehu jezera Kittsee s prvotřídním výhledem na bratislavské panorama s hradem a rozhlednou UFO. Na druhé straně, pokud chcete dosáhnout průměrné ceny pozemku na rakouské straně vzdálené od centra jen 15 minut, musíte na Slovensku z Bratislavy jet minimálně půl hodiny například až do obce Limbach na úpatí Malých Karpat. Ale kdo chce opravdu ušetřit, hledá v maďarské Rajce vzdálené 20 minut od centra Bratislavy. Stavební pozemek se tu i dnes dá pořídit za 70 eur za metr.
Lze předpokládat, že ceny na rakouské straně i dál strmě porostou. Nejde jen o výhled, čistý vzduch či kvalitní infrastrukturu, které zvedají ceny. Rakouské obce už si začínají stanovovat limit počtu obyvatel, nad který se nechtějí rozšiřovat. Více než třítisícové Kittsee se chce včetně okolí zastavit maximálně na pěti tisících obyvatelích. Tisícový Wolfsthal jen na 1500.
Za stejnou cenu jako na slovenském předměstí Bratislavy můžete pořídit luxusní parcelu přímo na břehu jezera u Kittsee.
„Už nepovolujeme nové stavební pozemky, rozhodli jsme se tak v územním plánu,“ popisuje Gerhard Schodinger. Dnes má každé dítě žijící ve Wolfsthalu garantované místo ve školce a ve škole. Pokud by se obec rozrůstala dál, musela by se postavit nová škola. Už teď vznikly v obci nové jesle, hlavně kvůli mladým slovenským rodinám s malými dětmi. „Slováci celou obec velmi oživili. Budoucí generace, která teď chodí ve Wolfsthalu do školky a do školy, hovoří stejně dobře slovensky jako německy,“ pochvaluje si starosta.
Nejde jen o jazykovou rozmanitost, Slováci do kdysi zapomenuté oblasti přinesli hlavně peníze. Kupují od obcí i od starousedlíků pozemky i celé domy, využívají nově obnovené služby, navštěvují nedávno postavená obchodní centra. Spolková země Burgenland, kam patří například Berg či Edelstal, byla tradičně nejchudší rakouskou oblastí. Dnes i díky blízkosti dynamicky se rozvíjející postkomunistické Evropy vykazuje mezi rakouskými zeměmi nejvyšší růst.
Německy, bitte
Přirozeně není vše úplně idylické. Někteří starousedlíci ve Wolfsthalu se těžce smiřují s návalem lidí hovořících jiným jazykem a vyznávajících trochu odlišné zvyky. Podle některých svědectví vychovatelky v místních školkách a učitelky či učitelé ve školách neradi vidí, když se slovenské děti mezi sebou baví slovensky. Ve školách se sice slovenština učí, ale hlavním vyučovacím jazykem zůstává němčina. Slovensky hovořícím dětem tak někteří učitelé nerozumějí.
Nicméně lidé ve vedení obcí, a to včetně Slováků, se snaží tyto problémy řešit a hlavně je nezveličovat, protože mohou být záminkou ke zbytečným emocím. „Vše funguje bez problémů. Ti, kdo u nás žijí, jsou především Wolfsthálčané, nikoli jen Slováci nebo Rakušané,“ říká starosta Schodinger. Podobně to vidí i Martin Ondrejka, člen obecní rady v Bergu, který má v gesci integrační otázky. Nechce mezi Slováky a Rakušany rozlišovat ani při dotazu, kolik Slováků aktuálně v Bergu žije. „My u nás nerozlišujeme, kdo má jaký pas,“ tvrdí Ondrejka.
Zu verkaufen. S přicházejícími Slováky chce vedení Edelstatu nastartovat nový rozvoj. Na prodej jsou tu kromě domů i místní vinné sklípky. Velké vinice se táhnou hned od hranice obce.
Všichni slovenští komunální politici v rakouských obcích u Bratislavy mají jedno společné: ke kandidatuře do zastupitelstva je vyzvali sami starostové. Tak to bylo i v případě Zuzany I Ondrisové,jediné Slovenky ve wolfsthalské obecní radě. „Starosta mě oslovil zřejmě kvůli tomu, že už jsem se předtím v obci hodně angažovala. Snažila jsem se například založit nové kroužky pro děti, teď pořádám i slovensko-rakouský ples v Bratislavě, kterého se zúčastňují hlavně Wolfsthálčané, ale i obyvatelé jiných pohraničních vesnic,“ popisuje Zuzana, která se v Bratislavě živí jako cvičitelka obličejové jógy.
Současné snahy o pokojné soužití dvou podunajských etnik mohou podle jejího názoru zkazit jen zbytečné požadavky jedné ze stran. Slováci by díky své početné komunitě mohli snadno žádat po radnicích dvojjazyčné cedule, ale pravděpodobně to neudělají. Dobře vědí, že by to nikomu nepomohlo, jen by to zvýšilo napětí. „Přijde mi to zbytečné a zcela nepotřebné,“ tvrdí Zuzana Ondrisová. Většina Slováků se podle ní domluví německy. „Pokud by to chtěl někdo prosadit, půjde mu jen o to obě skupiny rozdělit. To už je takové vnášení politiky, nemá to žádný reálný dopad,“ souhlasí Dalibor Trebichalský z Edelstalu, který sám chce co nejvíce splynout s původní rakouskou komunitou.
„My nechceme pořád žít na hranici, nechceme být na dvou místech. Žena chce pracovat v Rakousku a naše děti vyrostou tady, chodí tady do školy. Chceme žít tady se vším, co k tomu patří,“ vysvětluje Dalibor. A komu bude edelstalský radní a vášnivý fotbalista fandit, až se na trávníku střetne Rakousko se Slovenskem? Dalibor chvíli přemýšlí. „Těm lepším,“ odvětí nakonec diplomaticky.
| Cestující hranice |
|---|
 Hraniční čára mezi Uhrami (posléze Československem) a Rakouskem se u Bratislavy v posledních 100 letech několikrát hýbala. Po roce 1918 si Československo u západních spojenců prosadilo zabrání Petržalky (do té doby většinově německy hovořící Engerau), a to z bezpečnostních důvodů jako ochranu bratislavského přístavu. Před druhou světovou válkou vznikla právě v Petržalce jedna z nejhustších sítí československého opevnění, která ale hned v roce 1938 připadla Německu. Kvůli většinově německé populaci byla Petržalka připojena k třetí říši. Po válce se opět vrátila do československých rukou a mezi Petržalkou, Kittsee a Bergem vznikla neprostupná železná opona. Dnes je celá oblast na levém břehu Dunaje opět alespoň symbolicky spojená. V posledních letech v oblasti začal poprvé v historii převládat slovenský živel. Jen na sídlišti v Petržalce žije zhruba sto tisíc Slováků a v rakouských příhraničních obcích další tisíce nových přistěhovalců se slovenským pasem. |
Dále čtěte:
Dejčmarův luxus na Zanzibaru: s Čechy se nepočítá, týden stojí 400 tisíc
Zanzibar, Hvar či Maledivy. Bohatí Češi investují do turistiky pro radost i pro peníze
Trampoty se sídlem Schwarzenbergů. O využití vídeňského paláce se vede rodinný spor
