Zlatá hlava bolavá aneb Jak vznikl moderní farmaceutický průmysl

9. 2. 2019

Díky lékům na „rýmičku“ a bolení hlavy vyrostl na konci 19. století moderní farmaceutický průmysl.

Vypořádat se s obyčejnou bolestí hlavy byl ještě před necelými 150 lety nadlidský úkol. Čtvrté vydání knihy Domácí lékař z roku 1877 je vyloženě skeptické. Bolení hlavy je podle ní „vždycky znamením jisté nemoci“, jejíž původ „může jen lékař vypátrati“, ovšem „mnohdykát se to nepodaří ani nejzkušenějšímu“.

Ovšem pár praktických rad nakonec přidal i Domácí lékař. Tak například když šlo o bolest zaviněnou přílišnou „popudlivostí mozku“, byl třeba naprostý klid: „Nemocný nechť leží a střídmě jí a pije, nechť hledí na pořádné vyprazdňování a neužívá nic, to je hlavní lék.“ Jindy, obzvláště když se člověk přejedl, mohl se napravit „hojným pitím studené vody a po vytrávení řádnou procházkou“. Pomoci mohly rovněž studené obklady či chlad.

Z medikamentů jsou - a to až v samém závěru třístránkového pojednání - letmo zmíněny chinin a morfium. Jenže po morfiu si člověk připadal řekněme poněkud nekompetentně a chinin sice zabíral na malárii, ovšem s obyčejnou bolestí hlavy nebo horečkou toho moc nenadělal. Nic lepšího ale tenkrát zkrátka nebylo.

Hladový systému nevěří. Po vzniku Československa přišla na lid bída

Netýkalo se to samozřejmě jen střední Evropy. Jan R. McTavish, autor knihy Pain and Profits: The History of the Headache and Its Remedies in America například popisuje soužení unionistického generála Granta, který se ráno 9. dubna 1865, tedy zrovna ve chvíli, kdy velel unionistickým armádám v bitvě u Appomattoxu, marně pokoušel zbavit úporné bolesti hlavy. Na krk a zápěstí si lepil hořčičné náplasti a nohy si máchal v hořčičné koupeli, jenže ještě pár minut před polednem „strašlivě trpěl“. Naštěstí zrovna v tom okamžiku dorazil posel s kapitulací od jižanského generála Leeho, a tak se den nakonec vcelku vydařil: „Jakmile jsem si přečetl obsah zprávy, byl jsem vyléčen,“ vzpomínal Grant.

O pouhé čtvrtstoletí později se svět dokonale změnil. Německé chemičky naservírovaly pacientům z celého světa hned několik skutečně účinných prášků, léky se začaly vyrábět v továrnách a z nového oboru se stal přes noc lukrativní byznys.

Léky z uhlí

Když pomineme kyselinu salicylovou a Kairin, které se nikdy kvůli příšerným vedlejším účinkům neujaly, byl prvním synteticky vyráběným lékem Antipyrin (fenazon). Poprvé ho roku 1883 připravil -z uhelného dehtu - asistent Ludwig Knorr na univerzitě v Erlangenu. Patentoval si ho a nabídl velkému frankfurtskému výrobci barev společnosti Hoechst. Během klinických zkoušek se potvrdilo, že Antipyrin tlumí bolest a snižuje horečku. Už příští rok se proto rozběhla výroba a až do éry aspirinu šlo o nejprodávanější lék na světě.

V roce 1886 následoval Antifebrin (acetanilid) s podobnými účinky. Vyráběla ho malá společnost Kalle, kterou však posléze ovládl úspěšnější Hoechst. Ten mimochodem stále existuje. V roce 1999 se po spojení s firmou Rhone-Poulenc přejmenoval na Aventis a dnes je součástí jedné z nejsilnějších farmaceutických skupin Sanofi.

Úspěch obou léků byl fenomenální. Skutečně fungovaly a nadšení lidé jim rádi odpouštěli nepříjemné vedlejší příznaky: Antifebrin poškozoval hemoglobin, játra i ledviny, zatímco Antipyrin proslul nečekanými alergickými reakcemi, které sem tam končily smrtí. Gram Antipyrinu stál u nás 15 krejcarů, tedy dvakrát víc než chinin, ovšem v případě nutnosti si ho mohl dovolit i dělník. Není divu, že užívání syntetických léků se brzy stalo módou.

Zázračný prostředek

Už v listopadu 1888 uveřejnily Plzeňské listy fejeton „Antipyrin a Antifebrin, soupeři chininů“, ve kterém autor jakoby píše „ctěné přítelkyni“ a stěžuje si, že kvůli oběma práškům už nemá klid ani v kavárně: „Sednětež si ku mramorovému stolu se snahou píti dobrou kávu a čísti časopis - zkuste to a Vy uvidíte, že nepřečtete ani půl úvodního článku, abyste nebyla desetkrát vyrušena. Dovolte, pane, ten Antipyrin… Příteli dovol, co jest to acetanilide… Pane doktore, já bych se rád zeptal skrz ten Antipyrin.“

Rok poté sevřela svět „ruská“ chřipka (celkem zahubila snad až milion lidí) a nové léky se prodávaly jak o život. Na rakouské úřady už toho bylo moc a od 1. ledna 1890 zakázaly volný prodej Antipyrinu, takže do budoucna ho podle Národních listů mohl člověk sehnat „i v nejmenších dávkách jen na základě lékařského předpisu“. Deník takové opatření chápal vzhledem k„nemírnému požívání prostředku“ některými „slabými osobnostmi“, ale zároveň litoval obyčejné lidi, kteří budou mít ztížený přístup „k novému tomuto léku, jenž stal se v krátké době všeobecně oblíbeným, čivy utišujícím, téměř zázračným prostředkem“.

Ohrozit celosvětový komerční úspěch Antipyrinu to však mohlo jen stěží. Ostatně v lednu 1890 Plzeňské listy odhadovaly, že společnost Hoechst na něm dosud díky zanedbatelným výrobním nákladům vydělala 240 tisíc zlatých. Z dnešního pohledu to nevypadá nijak závratně, jenže pokud si člověk uvědomí, že dobře placený dělník tehdy nebral ani zlatku denně, šlo o velmi kulatou sumu. Na Antipyrinu navíc v minulosti dokázaly profitovat i další firmy, například předchůdce dnešního farmaceutického obra Sandoz/Novartis.

Soudce Bayer

Ještě lépe než Hoechst uměla peníze na lécích vydělat další dodnes existují firma Bayer z Wuppertalu. Její Aspirin (kyselina acetylsalicylová neměla ani zdaleka tak nepříjemné vedlejší účinky jako starší arkyselina salicylová) se začal vyrábět v roce 1899 a jde o historicky nejprodávanější lék na světě. Ovšem už 12 let před tím firma skvěle uspěla díky svému staršímu léku na „rýmičku“ - Phenacetinu.

Právě díky němu se Bayer naučil prodávat léky a svět poznal, že porušovat patentová práva německé firmy není jen tak. Až do 80. let předminulého století se podle již zmíněné McTavishovy knihy považovala důsledná patentová ochrana léků za cosi nepatřičného a ve své podstatě nemorálního. Německé chemičky, které se bez jakékoli předchozí tradice či zkušenosti vrhly na tovární výrobu medikamentů, ovšem žádné takové skrupule neměly.

Aspirin se začal vyrábět v roce 1899 a jde o historicky nejprodávanější lék na světě.

Bayer si v případě Phenacetinu patentoval účinnou látku, právně chránil obchodní jméno, nasadil patřičně vysokou cenu, spustil reklamní kampaň a hlavně - kohokoliv, kdo nectil pravidla, bez milosti vyřídil. Lékárníky prodávající falšovaný či z Kanady pašovaný Phenacetin hledali ve Spojených státech najatí detektivové a po nich nastoupili právníci. Jen v letech 1895 až 1906 hrozil Bayer právními následky sedmi tisícovkám amerických lékárníků a zhruba 800 případů skončilo před soudem. Lékárníci za to firmu nenáviděli, ale finančně se to vyplatilo. Když v roce 1906 patent ve Spojených státech vypršel, snížil Bayer cenu Phenacetinu na čtvrtinu, přičemž generika, která konečně mohla začít konkurence legálně vyrábět (ovšem pod jiným jménem), se prodávala za zlomek této ceny.

S Aspirinem to bylo úplně to samé, přičemž ozvěna „patentových válek“ dolehla až k nám. „Já, Emil Šedivý, lékárník v Praze, vyráběl jsem od léta 1908 acidum acetylo-salycilicum v tabletách, které jsem ve své lékárně prodával a do oběhu dával ve skleněných rourkách, na nichž byla známka Aspirin,“ musel v červnu 1909 zveřejnit v Národních listech jeden z lékárníků chycených při prodeji falešného Aspirinu. Kromě ostudy musel Bayeru zaplatit škodu a navrch ještě přidat pět tisíc korun.

Takových případů lze ve starých novinách - a to ještě v průběhu 30. a 40. let -najít desítky. Bayeru se díky Aspirinu dařilo, a kdyby kvůli jakési nepochopitelné chybě „nezazdil“ v roce 1887 výrobu dnes tak populárního paracetamolu, mohlo být ještě veseleji.

Revoluce v medicíně

Velkým německým farmaceutickým firmám se dařilo stále lépe. Už v roce 1910 přišla firma Hoechst se Salvarsanem, prvním účinným lékem proti syfilidě, který při pokusech s arsenem (šlo o jeho 606. vyzkoušenou sloučeninu, a tak se Salvarsanu někdy říká „látka 606“) objevil německý chemik Paul Ehrlich. Ve 30. letech pak zaměstnanec Bayeru Gerhard Domagk vyrobil Prontosil. Dostal za něj Nobelovu cenu a sulfonamidy se nakrátko - než medicínu nadobro změnil penicilin - staly nejpoužívanějším prostředkem používaným proti bakteriálním infekcím.

Dále čtěte: