Právě před čtyřmi lety chtěla náměstkyně mosteckého primátora Hana Jeníčková zmanipulovat obecní volby. Zašla na sídliště Chanov a pokusila se přimět tamní Romy, aby na kandidátce zakroužkovali její jméno, za což - jak rozhodl soud - slíbila „uspořádat zábavu s občerstvením zdarma“. Jenže se to provalilo a Jeníčková dostala za maření voleb „podmínku“ - osm měsíců podmíněně odložených na rok. Krajský soud nicméně podmínku zrušil a Jeníčkové „pokrokově“ uložil peněžitý trest ve výši 50 tisíc korun. Nejvyšší soud toto rozhodnutí před několika týdny posvětil.
Ještě před pár lety ukládali soudci peněžité tresty výjimečně. Věci se ale začínají měnit a za pouhé dva roky - od roku 2015 do loňska - stoupl jejich počet víc než dvojnásobně, z 3629 na 8065. A ještě jinak: Každý sedmý uložený trest byl loni peněžitým, byť v části případů šlo o doplněk jiného trestu. Oproti západní Evropě je to stále málo - v Rakousku je takto potrestán každý třetí odsouzený, v Nizozemsku každý druhý a v Německu dokonce 85 lumpů ze sta -, přesto jde o dobrý začátek.
O tom, jestli je 50 tisíc korun za pokus koupit si hlasy voličů hodně, nebo málo, můžeme sice diskutovat, přesto obecně platí: peněžité tresty odsouzené bolí, navíc jsou pro stát levné, popřípadě dokonce mohou rozpočet vylepšit.
| Co je to peněžitý trest |
|---|
| Peněžitý trest není pokuta. Pokuta se dává za přestupky, peněžitý trest ukládá za trestné činy soud. Každý peněžitý trest má dvě složky - denní sazbu a počet (jakoby) dní, za které je třeba platit. Soud nejdřív dle závažnosti trestného činu rozhodne o počtu denních sazeb, kterých může být 20 až 730, poté - na základě příjmů „zloducha“ - určí výši denní sazby, která se může pohybovat od 100 do 50 tisíc korun. Jinak řečeno, nejchudší drobný hříšník může celkem zaplatit jen 2000 korun (20 krát 100), kdežto zazobaný velký darebák až 36,5 milionu (730 krát 50 tisíc). Pokud odsouzený nezaplatí, je mu peněžitý trest „přeměněn“, a to nejčastěji na vězení. Většinou je to tak, že za každou nezaplacenou denní dávku následují dva dny vězení. Loni takto selhalo jen 176 odsouzených. |
Drahé vězení
Trestat lze chytře, ale také hloupě. Česká republika, bohužel, desítky let patřila a ještě stále patří k těm státům, které v tomto ohledu zrovna moc chytré nejsou. Víc než polovina všech odsouzených dostává - stejně jako zmíněná politická podvodnice Jeníčková u prvoinstančního soudu - podmínku, často se také ukládá vězení „natvrdo“. Alternativní tresty, ať už jde o peněžitý trest, zhruba stejně frekventované obecně prospěšné práce, zcela marginální domácí vězení (zatím ho dostalo 115 lidí), či různé zákazy činnosti, jsou sice na vzestupu, nicméně stále hrají druhořadou roli.
Je to škoda. V počtu vězňů na počet obyvatel patříme mezi absolutní evropské šampiony a pobyt více než 22 tisíc zločinců za mřížemi loni Českou republiku vyšel na skoro deset miliard korun. Vězni navíc za mřížemi přicházejí o pracovní a sociální vazby, což znamená zvýšenou recidivu. Podmíněné tresty sice pro stát drahé nejsou, jenže „podmínka“ jaksi zase postrádá patřičný výchovný efekt. „Lidé odcházejí od soudu s pocitem, že se nic nestalo, že je trest nebolel,“ vysvětluje ekonom Libor Dušek, který již léta analyzuje trestní politiku státu statistickými nástroji.
Trest pro soudce
Ke kvalitativní změně došlo předloni, kdy na častější ukládání peněžitých trestů začaly tlačit Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství. Na nynějším nárůstu mají obě instituce nepochybně zásluhu, otázkou je, jak to bude vypadat v příštích letech, protože odpor části soudců proti peněžitým trestům byl ještě nedávno velmi tvrdošíjný a zásadní.
Skrovné ukládání peněžitých trestů mělo (a stále má) podle Duška dva hlavní důvody: ideologický a praktický. Ten ideologický je uložen hluboko v hlavách soudců a souvisí s tím, že jako jediný - správný a tradiční - trest je u nás dlouhé desítky let vnímáno vězení, případně podmínka: „Mělo by to přitom být naopak - říkat si, že nejjednodušší sankcí je peněžitý trest, protože je jednoduchý, laciný a teprve, když by v nějakém případě neplnil svůj účel, by se mělo uvažovat o něčem jiném.“ Praktický důvod podle Duška spočívá v tom, že si soudci uložením peněžitého trestu sami přidělávají práci, protože ho soud poté musí vymáhat.
Několik let stará studie Jakuba Drápala z pražské právnické fakulty - ve které sami soudci anonymně hodnotili peněžité tresty - to potvrzuje. Otravnou administrativu s nimi spojenou vystihl jeden z nich slovy, že jde o „trest pro soudce, a ne trest pro obžalovaného“, hned několik dalších se bránilo změně starých zažitých zvyků a další doslova prohlásil, že přece nebude „zjišťovat, kolik (obžalovaný) vydělá“.
| Hra o deset miliard |
|---|
| Česko má - s výjimkou Pobaltí - nejvíce vězňů v přepočtu na počet obyvatel v celé Evropské unii. O nějakých 20 procent víc než Slovensko, dvakrát víc než Francie, skoro třikrát víc než Německo a bezmála čtyřikrát víc než Švédsko. Rozpočet české vězeňské služby byl loni zhruba 9,8 miliardy korun. Jeden vězeň vyšel erár na 1187 korun denně. |
Řidiči, zaplať
Peněžitý trest je pochopitelně vhodnou sankcí jen pro méně závažné trestné činy a ukládat jej vrahům, lupičům násilníkům opravdu smysl nedává. Ze zákona by se měl dávat hlavně za trestné činy, ve kterých šlo o peníze, což se vcelku dodržuje - pokud například budete někoho podplácet a chytnou vás, máte sedmadvacetiprocentní pravděpodobnost, že dostanete peněžitý trest.
V absolutních číslech se ovšem peněžitý trest zdaleka nejčastěji ukládá za ohrožení pod vlivem návykové látky (jeden z nejčastějších trestných činů vůbec), popřípadě za maření výkonu úředního rozhodnutí. První z těchto trestných činů je vyloženě „řidičský“, protože se ho nedopouští téměř nikdo jiný než opilci za volantem, a druhý alespoň částečně, protože jde často o opakované ježdění bez řidičáku. I tady má peněžitý trest zjevně lepší smysl než tradiční kriminální kariéra opileckých řidičů, která ve zkratce zní: podmínka, podmínka, podmínka, vězení. Podle Duška by nicméně bylo ještě efektivnější, pokud by soudy v případě tohoto prohřešku daleko častěji než dnes sahaly také k dalšímu trestu, a to zabavení věci, tedy auta.
Na závěr trochu kritiky. Z Drápalovy - pravda, několik let staré - studie plyne, že řada soudců úplně nepřijala princip, že bohatí by měli dostávat vyšší peněžité tresty než chudí. Desetina nejbohatších pachatelů měla totiž podle jeho zjištění v průměru 8,8krát vyšší příjem než desetina nejchudších, ovšem uložený peněžitý trest byl jen 2,2krát vyšší. Jeden ze soudců k tomu anonymně podotkl, že po uložení mimořádně vysokého peněžitého trestu „by si říkal, zda se nezbláznil“, kdežto druhý uvedl, že by nikdy neudělil vyšší peněžitý trest než 200 tisíc korun, protože v takovém případě by se věcí zabýval Ústavní soud, a to by byla komplikace.
Jak něco takového nazvat? S trochou nadsázky nejspíš třídní justice naruby.
Dále čtěte:
Nejvyšší státní zástupce Zeman chce přísnější tresty pro zakladatele Oleo Chemical
Nejvyšší státní zástupce Zeman: Podíl trestné činnosti komunálních politiků je zanedbatelný
Riziko vyprázdnění a paralýza. Slabinou Ústavního soudu je způsob sestavování, míní Rychetský
