Podle spisovatele Serváce Hellera tenkrát „zmizel leckterý prales, jenž druhdy cestovatele úžasem naplňoval“.
Kůrovcové kalamitě, která v letech 1868 až 1878 postihla šumavské hvozdy, věnovali naši předkové stejnou pozornost jako my té dnešní. Psaly o ní odborné časopisy u nás i v zahraničí, noviny varovaly, že „Šumavě hrozí záhuba“, a čtenářům doporučovaly, aby si pospíšili a zastihli ještě „velkolepý obraz bývalé Šumavy“, toto „velebné dílo přírody v úpadku veliké katastrofy“. Přidali se spisovatelé a básník Adolf Heyduk o kůrovcovi v poemě Dřevorubec dokonce veršoval. Teskně želel vykácených holin - „které - ach já vím - snad nikdy již se nezacelí“ - a „vzhůru nad jedle“ šlehajících plamenů, ve kterých hořely napadené kmeny, „kde v kukli zavitý měl zhynout zlý zákeřník ten, kůrovec“.
Nejdřív vichřice
První zprávy o přemnožení kůrovce (správně zoologicky lýkožrout) na našem území pocházejí z konce 18. století. Ve 20. a 30. letech století následujícího zasáhl Jeseníky, ovšem šumavská kalamita zastínila všechny předešlé. Všechno to začalo 7. prosince 1868 polární září na západním obzoru, po které přišla vichřice tak silná, že poškození unikla jen málokterá šumavská došková střecha. Podle studie Josefa Jelínka Větrná a kůrovcová kalamita na Šumavě z let 1868 až 1878 padlo už tehdy na schwarzenberském vimperském panství k zemi zhruba 2,5 procenta stromů - v naprosté většině smrků. Ještě hůř (5,6 procenta) bylo na thun-hohensteinském zdíkovském velkostatku.
Věříte, že se les může sám vzpamatovat z ataku kůrovce?
Další vichřice přišla v listopadu následujícího roku a ta nejhorší večer 26. října 1870. Porážela lidi, v lesích vyvracela i hluboce zakořeněné listnáče a v Praze dle Národních listů brala z domů, tašky, cihly a prkna a poté je metala do oken, „tak že místy i pod střechou šlo o život“. V té době leželo jen na vimperském velkostatku na zemi 663 tisíc kubických metrů dřeva, což odpovídalo bezmála 200 tisícům povalených stromů. Kníže Jan Adolf II. Schwarzenberg ještě na konec října svolal mimořádnou pracovní konferenci, ze které vyplynulo, že k likvidaci kalamity je třeba 2656 dřevorubců (k dispozici jich bylo zhruba 500), musejí se stavět nové pily, budovat cesty, opravovat staré…
Všechno to se sice dalo - velmi slušné mzdy (1,5 zlatky denně) přilákaly dřevorubce nejen z Čech a Moravy, ale také z Tyrolska, Korutan, Itálie či Dalmácie -ovšem knížecí lesníci stejně neměli šanci ležící kmeny rychle zpracovat. A tak se v roce 1872 začal šířit kůrovec. „Zelené a temné stály tu dnes nádherné smrky: tu počalo jehličí na špičkách červenati, nejprv nahoře, pak ponenáhlu stále doleji. Na konec zčervenalo všechno jehličí a počalo opadávati,“ popsal další dějství katastrofy spisovatel Karel Klostermann. Nejhůř bylo v letech 1874 a 1875, kdy se podle již tehdy vycházejícího přírodovědného časopisu Vesmír z ležících kmenů „vrhly celé zástupy lýkožroutů na kmeny zdánlivě zdravé“.
Na Šumavu!
Rozsah katastrofy byl ohromující. Jestliže z výměry lesů na vimperském panství tvořily holiny roku 1856 pouze 3,5 procenta, pak v roce 1874 jich bylo již 27 procent. „Polomy a lýkožroutem ztratila Šumava velkou část své půvabnosti a zvláštnosti, ztratila většinu pralesů, kde až dosud příroda sama vládla,“ bědoval roku 1875 Vesmír.
Co bude, až nebude les. Česko se musí připravit na léta bez smrku
Úsilí knížete Schwarzenberga (a dalších menších vlastníků lesů) ovšem nakonec přineslo své plody a v roce 1878 kůrovcová kalamita odezněla. Možná to nebylo úplně spravedlivé, ovšem dobový tisk měl jasno v tom, že si pomohla především sama příroda. „Avšak což bylo veškeré lidské úsilí proti neobsáhlé přírodní pohromě! Oheň a sekera nebyly by nikdy řádění kůrovce přítrž učinily - to mohla a učinila posléz jen zase příroda. Přišly na podzim veliké deště a pak dlouhé kruté mrazy, a následujícího jara byla Šumava kůrovce prosta,“ psal v létě roku 1880 v Květech novinář, spisovatel a nadšený propagátor šumavského turismu Servác Heller.
Bylo mu sice líto krásných vykácených lesů, všudypřítomných „lysin“ a toho, že „zmizel leckterý prales, jenž druhdy cestovatele úžasem naplňoval“, ovšem Šumava podle něj stále zůstala Šumavou, a tedy „nevyčerpatelným zdrojem rozkoše i občerstvení“. Nebylo proto podle něj na co čekat. „Právě nastává nejvhodnější výroční doba, pravá šumavská saisona, nuž tedy: Na Šumavu!“
Přečtěte si také:
Profesor Vaníček: Musíme dřevo dostat z lesa
Přebytek dřeva rozložil trh. Ceny dřevostaveb a nábytku ale neklesají
Peníze na dřevo: české lesy decimuje i přemnožená zvěř
Největší kůrovcová kalamita v historii: letos bude napadeno až 15 milionů metrů krychlových dřeva
