Modelování v rámci studie Coloradské státní univerzity ukázalo, že se nad západem USA vznáší až 1100 tun mikroplastů. Ty posléze padají z oblohy a ovlivňují životní prostředí. Z výzkumu vyplynulo, že tyto atmosférické mikroplasty pocházejí především ze silnic (84 %), oceánu (11 %) a zemědělského půdního prachu (5 %). Ačkoliv by se zdálo, že mikroplasty vznikly ve městech, většina má původ na silnicích mimo města.
Jako mikroplasty se označují částice menší než pět milimetrů. Do přírody se dostanou například skrze plastové sáčky a lahve, které se postupně rozpadají na menší a menší kousky. Dalším zdrojem je praní prádla: ze syntetického oblečení se odlupují drobná mikrovlákna, která se dostanou do čistíren odpadních vod. Tam jsou odfiltrována a zachycena v kalu, jenž se následně může používat jako hnojivo na pole. Navíc čistírna odpadních vod poté v upravené vodě propláchne zbývající mikrovlákna do moře a jejich množství v oceánu tak neustále narůstá.
Podle výzkumu se může z oceánu v daném okamžiku dostat do vzduchu více mikroplastů, než do něj jde. „Množství plastů v oceánu, je ohromující ve srovnání se vším, co v daném roce v suchozemském prostředí vyrobíme,“ doplňuje spoluautorka studie a ekoložka Janice Brahneyová.
Steve Allen v článku publikovaném na Plos One vysvětluje, že většina mořských částic (kromě mikroplastů) je mořská sůl a organický materiál. Každý rok se působením vln a větru vyprodukuje přibližně 6700–7400 teragramů aerosolů mořské soli a organických látek, které se poté dostanou různými fyzikálními cestami do atmosféry.
Kde se berou na silnicích?
V rámci výše zmíněného výzkumu z Colorada vědci spojili atmosférické modelování s reálnými daty. Použili přitom vzorkovače vzduchu rozptýlené na odlehlých místech po celém americkém západě a počítačové modelování pohybu částic vzdušnými proudy. To jim umožnilo sledovat, kde částice pravděpodobně vnikly do ovzduší. Ukázalo se, že z půdy pocházelo pouze pět procent atmosférických mikroplastů a z měst jen 0,4 procenta.
Z pneumatik se za jízdy v rámci běžného opotřebení uvolňují malé částečky. Tvoří je nejenom čistá guma, ale také přidané syntetické kaučuky a spousta dalších chemikálií.
Silniční provoz ve městech sice tímto způsobem také produkuje neuvěřitelné množství mikroplastů, ale ty se nedostávají do atmosféry. „Budovy brání větru, aby odvál tyhle částečky pryč, a lidé jezdí ve městech pomaleji, tudíž dochází k menšímu otěru pneumatik,“ vysvětluje důvody Brahneyová.
Docestují i do nejodlehlejších oblastí
Podle studie publikované ve Science, na které se také podílela Janice Brahneyová, cestují mikroplasty ovzduším po celém světě a přistávají i v dosud nedotčených oblastech jako Arktida nebo francouzské Pyreneje. Proudí do oceánů prostřednictvím odpadních vod a znečisťují hlubinné ekosystémy, dostávají se z vody na pevninu v mořském vánku.
Plastový déšť by se mohl ukázat jako zákeřnější problém než kyselý déšť, který je důsledkem emisí oxidu siřičitého a oxidů dusíku. Zatímco s kyselými dešti lze bojovat, neexistuje způsob, jak vyčistit vodu, půdu nebo vzduch od částic, které jsou naprosto všude. Plast z přírody nikdy zcela nezmizí. Rozpadá se na stále menší kousky, které pronikají do dalších a dalších koutů planety.
Mikroplasty se navíc mohou rozpadnout na nanoplasty, které vědci nejsou schopni detekovat bez patřičného vybavení. „Neviděla jsem nic menšího než čtyři mikrony, ale to neznamená, že tam nebyly. To, že je nevidíme před sebou, neznamená, že je nedýcháme,“ doplňuje Brahneyová.
Vědci dosud nemají zcela jasno v tom, co by mohlo vdechování mikrokuliček znamenat pro lidské zdraví. Takové částice mají tendenci v průběhu času vyluhovat chemikálie svých složek a je známo, že transportují viry a bakterie. Navíc mikroplasty mohou změnit tepelné vlastnosti půdy, vést k růstu mikrobů nebo měnit pohyb vody v půdě. Světová zdravotnická organizace nicméně před časem vydala stanovisko, podle něž nepředstavují mikroplasty obsažené ve vodě pro člověka významnější zdravotní riziko:
https://zdravi.euro.cz/who-mikroplasty-ve-vode-predstavuji-minimalni-zdravotni-riziko/
Zatím chybí také přesnější obrázek o tom, kolik plastů z nebe padá a kde. Výzkum se zaměřoval na americký západ, ale tvorba a distribuce částic může jinde fungovat jinak. Západní státy USA jsou poměrně suché, takže mikroplasty se tam víří snadněji než na vlhčích místech. V Evropě je odpadní plast často zakomponován do silnic jako stavební materiál, což může znamenat, že tyto silnice vylučují ještě více plastů, které se mísí s pneumatikami.
