Prvního ledna uplynulo 15 let od „ostrého“ startu naší ekonomické transformace, od události, jež je jednou z nejvýznamnějších. Přesto toto výročí prošlo téměř nepovšimnuto. Je víceméně pozapomenuto a provází ho řada dezinterpretací. Těm, kteří se nepamatují, je třeba říci, o co šlo a co tomu předcházelo.
Bývalý ministr hospodářství Karel Dyba a Václav Klaus na archivní fotografii. foto: Profit - Martin Siebert
Zhroucení komunismu, u nás i ve světě mylně interpretované jako jeho porážka, vyvolalo mimořádnou euforii a vytvořilo poměrně vzácnou celonárodní jednotu, která však byla výlučně negativní - proti něčemu, nikoli pro něco. I to nám však dalo šanci hledat cestu vpřed.
Dnes už se to sice zdá nepochopitelné, ale touto cestou - tedy alternativou komunismu - nebyl tehdy pro většinu lidí u nás kapitalismus. Pokračovalo se ve snění a byly hledány a ve všech klíčových oblastech společenského života propagovány různé utopické třetí cesty.
Byla to třetí cesta v politice, založená na odmítání smysluplnosti politických stran, na obhajobě takzvané nepolitické politiky a na apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi. Bylo to výslovné odmítání liberální demokracie. Byl to nový, jiný kolektivismus, dnes bych řekl, byla to postdemokracie.
Byla to třetí cesta v ekonomice, tedy nikoli úsilí o fundamentální změnu dosavadního systému, ale o pouhé prohloubení perestrojky. Byly to myšlenky šedesátých let o konvergenci systémů. Byla to nevíra v trh, ale hluboká víra v nové, konečně osvícené ekonomické centrum, které - s internetem a populárními brožurkami amerických manažerů „Jak řídit“ v ruce - bude ekonomiku moudře organizovat. Byla to ochota privatizovat pouze malé podniky a úmysl předávat ty větší přímo do rukou těch, kteří tam pracují.
Byla to třetí cesta v zahraniční politice, která chtěla z naší země vytvořit most mezi Východem a Západem. Byla to utopie o světě, který by byl zbaven „omylů“ obou. Byly to návrhy na současné zrušení Varšavské smlouvy a NATO. Byla to idealistická, nikoli reálná politická koncepce zahraniční politiky. Byl to výsměch pojmu národní zájmy.
Střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani chvilku veden mezi těmi, kteří chtěli změnu, a mezi obhájci starých pořádků (či bývalými komunistickými strukturami). Ti, kteří nezbytné systémové změny brzdili a ohrožovali, ve skutečnosti patřili do dvou úplně jiných skupin. Byli to:
- reformní, proto z komunistické strany většinou vyškrtnutí či vyloučení komunisté šedesátých let, mezi nimiž asi nejvýraznější jména byla: Zeman, Komárek, Jičínský, Vlasák, Grégr, Vrba, kteří navazovali na své vlastní, dvě desetiletí staré postoje;
- disidenti z kulturní a intelektuální sféry - V. Havel, J. Dienstbier, P. Pithart a další - kteří chtěli vytvořit svět, který by neměl vady obou v historii známých uspořádání lidské společnosti. Ten jejich by řídila skupina vyvolených (v níž by byli oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem). Politické strany byly podle nich jen pro straníky. Trh s jeho neviditelnou rukou nemohli přímo řídit, a proto ho považovali spíše za „hokynářství“ než za úžasný, nikdy a ničím nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit a nepostradatelný předpoklad demokracie.
Byli však i lidé, kteří si dali jiný cíl. Nebáli se říci, že cílem je kapitalismus a parlamentní demokracie. Věděli, že je třeba - na bázi standardních, osvědčených postojů - otevřeně a srozumitelně: - říci, kam chceme jít; - naznačit, jak se tam dá dojít; - přesvědčit o tom veřejnost.
Vrcholnými okamžiky střetu o tyto věci byly v roce 1990 červnové parlamentní volby (a z nich vzešlá relativní síla jednotlivých politiků), říjnová změna ve vedení Občanského fóra, v létě připravovaný vládní Scénář ekonomické reformy a jeho podzimní prosazení ve federálním parlamentu. Tento vysoce kompromisní dokument, tak tak prosazený ve vládě a v parlamentu, hlavní myšlenky zamýšlené systémové změny naštěstí v podstatě obsahoval:
- ekonomická deregulace, likvidace institucí centrálně řízené ekonomiky, zrušení stovek či tisíců příkazů a zákazů, otevření vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty;
- liberalizace cen a zahraničního obchodu; - privatizace státních podniků.
To vše při vědomí nutné přítomnosti dvou předpokladů úspěšnosti těchto změn:
- kontroly makroekonomické situace a zabránění vysoké inflaci (či dokonce hyperinflaci); - vytváření tržní infrastruktury, a to jak jejích institucí, tak legislativy.
Bylo evidentní, že jde o všech těchto pět věcí a žádnou z nich jsme nepovažovali za méně důležitou. Věděli jsme, že kouzlo není v jednotlivostech, ale v celku a že:
- není na co čekat, protože polistopadová euforie nedávala nekonečně dlouhý čas a prostor k nepopulárním krokům, a je třeba využít toho, že se ještě nestihly zorganizovat (či dočasně oslabily) různé zájmové skupiny, které by jinak - prosazováním svých parciálních zájmů - jakékoli účinné systémové změny úspěšně brzdily;
- ve svobodné demokratické společnosti nejde o cvičení z aplikované ekonomie, ale o reálný společenský proces, který nelze konstruktivisticky řídit a dávkovat;
- se musíme vyhnout parciálnímu reformování, protože to vytváří nové nerovnováhy a třenice, a že je třeba začít nějakým velkým krokem, který dá dostatečný signál a bude nevratný;
- děláme jen to, na co se nám podařilo vytvořit politický a sociální konsenzus, a že to ani zdaleka není všechno z toho, o čem bychom snili a co bychom považovali za správné;
- už žádná další revoluce nebude a že systém bude v budoucnu dolaďován evoluční cestou.
Věděli jsme i to, že ekonomiku a s ní spojené životy milionů lidí nesmíme ohrozit, že proto musíme minimalizovat jak inflaci (a s ní vždy spojený chaos), tak nevyhnutelné ztráty na outputu. Že ona pověstná J-křivka musí mít co nejpříznivější tvar. Klíčem k tomu byla opatrná rozpočtová politika (zejména přebytkový rozpočet na rok 1990) a stejně orientovaná politika měnová. To umožnilo vyhnout se rizikům plynoucím z liberalizace cen a zahraničního obchodu a z roztočení nebezpečných cenových a kurzových spirál.
Mnoho věcí bylo probojováno velmi těžce. Byli jsme kritizováni za liberalizaci cen v situaci monopolní struktury ekonomiky, ale věděli jsme, že musí současně proběhnout liberalizace zahraničního obchodu a že si konkurenci „dovezeme“.
Byli jsme kritizováni - zejména Valtrem Komárkem, který lidem sliboval marku za tři koruny - za provedenou devalvaci, která však zajistila to hlavní, co je jejím cílem, rovnováhu platební bilance. Přijali jsme tehdejší doktrínu založenou na víře ve výhody fixního měnového kurzu jako jediné nominální kotvy prudce se hýbajících hospodářských čísel transformující ekonomiky, ač jsem se toho například já sám strašně bál.
Rozumně jsme k 1. lednu 1991 liberalizovali pouze zahraniční obchod a běžný účet platební bilance a nikoli její kapitálový účet. Dodnes si naopak klademe otázku, zda jsme v roce 1995 v souvislosti s přijetím do OECD poněkud neuspěchali liberalizaci kapitálového účtu. Prosadili jsme privatizaci podniků ve stavu, v jakém byly a nikoli centrálně organizovanou sanaci podniků moudrými ministry Pithartovy vlády, což jsme nepovažovali za privatizaci. Stejně nebezpečným směrem mířily návrhy odsunout začátek transformace až do chvíle, kdy budou perfektní instituce a právní řád, což znamená nikdy. Byla to mimořádná, ale úspěšně zvládnutá chvíle naší novodobé historie. Dnes už - díky ní - žijeme v úplně jiném světě. Náročnějším, ale nekonečně svobodnějším.
(Projev Václava Klause 10. ledna 2006 v Centru pro ekonomiku a politiku, redakčně neupravený dokument) VÁCLAV KLAUS, autor je prezident České republiky
