V době, kdy čtete tyto řádky, se nejslavnější a nejtěžší závod psích spřežení Iditarod na Aljašce blíží ke svému konci. Smečky severských psů a jejich páni s těžkými saněmi mají v nohách hodně přes tisíc kilometrů ledovými pláněmi, tundrou, po zamrzlých řekách a mořích i přes horská sedla.
Celkem jich musejí najet tisíc šest set. Co je ovšem pro triatlonistu havajský Ironman, horolezce Mount Everst a motoristy Paříž-Dakar, to je pro mushery Iditarod. Na trať z Anchorage do Nome se proto vydalo pětašedesát mužů i žen, z nichž každý ovládá deseti až šestnáctihlavou špičkově trénovanou smečku. Jde totiž o mnoho. Na prvním místě je sice ego, protože kdo vyhraje, je slavný, a kdo dojede, zařadí se do světové elity, ale jde i o peníze. První třicítka závodníků se v cíli podělí o celkovou částku převyšující v přepočtu osmnáct milionů korun. Tradiční je cena pro posledního, který obvykle dorazí do Nome až několik dní po vítězi. Dostane červenou lucernu jako symbol konce závodního pelotonu.
Vítěz nad smrtí
Závod se jezdí od roku 1973 na památku události z roku 1925. Tehdy v lednu zemřela v Nome holčička. Lékař sice zjistil, že příčinou smrti byl záškrt, ale nedokázal zabránit jeho bleskovému rozšíření. Epidemie udeřila plnou silou mezi Eskymáky na západní výspě Aljašky. Očkovací látka však byla až v Anchorage. Letadlo nemohlo kvůli špatnému počasí vzlétnout, a tak úřady sestavily improvizovanou štafetu ze dvaceti psích spřežení. Drahocennou zásilku se podařilo za šedesátistupňových mrazů ve sněhové bouři doručit a zachránit život mnoha lidem. Nejdramatičtější byly poslední míle závodu smrtí, kdy chovatel psů Seppala byl několikadenní osamocenou jízdou tak vyčerpaný, že spoléhal jen na dobrý odhad svého vůdčího psa Balto.
Nákladní saně jezdily do roku 1940
V newyorském Central parku má tento čtyřnohý zachránce svoji sochu, ale pravou poctou všech mužů a psů je teprve Iditarod. Vede trasou, kterou jezdili až do roku 1940 nákladní saně, které zásobovaly zlatokopecké osady. Název získal po hornickém městečku v půli cesty, kde i v době zlaté horečky dávaly lišky dobrou noc. Dnes je to opuštěné město duchů. V sudých letech se jezdí severní cestou, liché roky je jižní trasa o sto osmdesát kilometrů delší. Nejrychlejší závodník ji vloni za ideálních sněhových podmínek zvládl za osm dní a dvaadvacet hodin. Trať překonává dvě horská pásma Alaska Range a Kuskokwin Mountains, těsně míjí i nejvyšší severoamerickou horu McKinley (6194 m n.m.). Teprve po jejich překonání ovšem čeká překážka, která rozhoduje o všem. Je nutné překonat zamrzlý Yukon. Často se totiž stává, že přes pevný led se přelije voda a vytvoří jen tenkou ledovou slupku. Prolomit ji mnohdy znamená utopit saně a někdy i psy v padesátistupňovém mrazu.
Evropané mají raději krátké tratě
V Evropě se délkou, ale ne náročností, blížil závod přes Alpy dlouhý tisíc kilometrů. Od roku 1997 se nekoná. Populárnější jsou sprinty (několik desítek minut), midy (jednodenní závody) a longy (víkendové akce). V mnoha zimních střediscích v Alpách i v Česku a na Slovensku je možné se svézt na závodních saních za komerčních podmínek. Známé jsou v tomto ohledu například Donovaly v Nízkých Tatrách, Deštné v Orlických horách nebo La Plagne v Savojských Alpách.
Jak šel čas
1973 - v prvním ročníku Iditarodu odstartovalo jen několik závodníků
1978 - Dick Mackey předběhl svého stříbrného soka o pouhou vteřinu
1986 - zvítězila první žena Susan Butcherová, poté vyhrála ještě třikrát
1988 - emigrant Jan Mašek získal pro Čechy nejlepší umístění na 12. příčce
2002 - rekord tratě překonal Martin Buser, který ji zvládl za necelých devět dní
Internet:
O závodě Iditarod
Svaz sportu psích spřežení ČR
